Prakticky neznámý a odlišný Scorsese, tentokrát vyprávějící příběh mladíka a jedné divoké noci, kdy si přeje pouze dostat se domů, ale během toho se dostává do absurdních situací.
Tak nějak nevím, z filmu mám dosti rozporuplné pocity. Že by na konci dokonale zapadlo do sebe, jako Puzzle, tak jak píší samotní autoři, se mi úplně nezdá. Film si s divákem pohrává, ale také je to někdy nuda a zmatek. Určitě je to osobitý snímek a není to žádný šedý průměr, ale pocitově nemůžu dát více než 60%.
Vůbec jsem se nechytil. Nepřišlo mi to zvlášť vtipné ani silné, prostě jen příjemný film se spoustou nevyužitého potenciálu. Jasně, když vím, že to režíroval Marty, můžu tam hledat a nalézat jeho motivy, ale ten film samotný ke mně vůbec nepromlouvá.
Abych řek pravdu, mě se to moc nelibilo. Mělo to atmosféru jak od Jima Jarmusche a připadal jsem si, jak kdyby ho to napodobovalo. Ale je možné, že to je naopak. Hudebně velmi kvalitně vybrané a použité a třeba takovej Griffin Dunne to hrál v rámci scénáře fakt skvěle. Ale má to háček - děj. Ten byl hrozně uhozenej, bylo tam moc náhod a ani toho humoru v tom moc není. Prostě se tomu nedalo věřit ani se bavit. Spíš se člověk těšil na konec. Neřikám, že to je uplně k zahození - najde se tam několik dobrejch scén, záběrů, vtípků, ale není to na výstavu do vitrínky...
Můžete mít ze Zlatých palem třeba celou zahradu, ale když vám po sobě v krátké době propadne několik filmů máte utrum. A to se stalo i Scorsesemu. Film Po půlnoci (1985) vzal režisér jen kvůli živobytí a netušil, že natočí film, který se stane pro širokou diváckou obec kultovní podívanou. Film je o programátorovi Paulu Hackerovi (Griffin Dune), který se díky náhodné známosti ocitne ve víru bizarních figurek a podivuhodných individuí. Úzkosti malého člověka ve velkoměstě, bizarní figury a černý humor učinili z tohoto snímku oblíbený film, kterému to třeba v televizi velmi sluší. Nebýt tohoto malého sníku a jeho mezinárodního úspěchu mohla dobře rozjetá kariéra tohoto režiséra velmi jednoduše skončit.
Proč proč... Mistr dramat a geniální žánrový tvůrce Scorsese si odskočil natočit komedii. A je z toho snímek, který absolutně není jeho životopisu hoden. Jedna šílená noc dá dohromady několik vzrušujících situací a spojuje napříč různé lidské osudy. Bez velkých hereckých jmen, propracovanějšího scénáře je pro mě z toho naprosto zaměnitelný televizní thriller. Můžeme diskutovat, jak povrchní snímek tohle je, kolik nevkusných scén představuje a jak uměle graduje napětí, kterému stejně nakonec podrazí nohy, ale pořád je to přesně takový béčkový snímek, kterému můžete být vděční, když na něj v televizi narazíte. Scorsese potlačuje všechny prvky, které na něm obdivuji a uvádí zaměnitelný snímek, který drží pohromadě právě jen jeho vlastní pověst. Jako takhle rušnou noc můžete zažít jen ve filmu.. Navíc jsem do posledních chvil měl podezření, že se mnou příběh vyběhne, když se hlavní hrdina vzbudí. Povrchní postavy a motivace jsou jen smutnou třešničkou.. 60%
Nefunguje to ani jako komedie, ani jako drama, ani jako thriller. Líbil by se mi koncept týpka pochodujícího po nočním NY a potkávajícího podivné lidičky a zažívajícího zvláštní konflikty. Problém je v tom, že protagonista ani žádná jiná postava není zajímavá ani zábavná. Film je tedy jenom nemastnoua neslanou nudou. K vytvoření pozoruhodného bizardního díla to chce více specifického důvtipu i preciznosti (alespoň tolik, kolik jí měl Kafka). Scorseseho After Hours mi připomínalo Jarmuschovo Night on Earth - jednak atmoférou a jednak to selhávalo na stejných aspektech.
Po zavírací době je surrealistická hříčka, jejíž cílem je zřejmě co nejvíc a co nejkrutěji vytrestat Paula Hacketta za jeho nespokojenost s dosavadním životem a vyléčit ho z iluzí a snů o svém budoucím životě. Je to vlastně takový kafkovský film s vynikající depresivní atmosférou, kombinace Zámku a Procesu - osudem odsouzený úředníček se protlouká neskutečně bizarními situacemi, setkává se s bizarními postavami a za nic na světě se nedokáže dostat domů, vyspat se a dál snít o lepší práci... Všechny okamžiky a všichni aktéři jeho noční můry jsou nějakým způsobem propojeny a tvoří jakousi fiktivní síť, z níž, jak se zdá, nemá Paul Hackett šanci uniknout. Vše spěje do nádherného finále, jež je podobně jako úvodní část podkreslená krásnou Bachovou skladbou. Nic jsem si od tohoto snímku nesliboval, ale ve výsledku jsem se ohromně pobavil. Nezaslouženě méně známý Scorseseho film.