Podivuhodné příběhy (1968)
6
7 268
47. TopUživatelVášnivý abstinent, militantní chodec, náruživý čtenář a zanícený tafofil...
Jihomoravský, Brno-město, Česká republikaHodnocení 4 228
Komentáře 628
Svatá (2024)
4
Příběh Věry Sosnarové, kterým je film inspirován, je zajímavý a nosný sám o sobě. Epstein se Strachem se ho pokusili umělecky vytěžit, ale jejich film je spíš politický manifest, než vážné dramatické dílo... Film má dvě základní WTF linky: 1. Jiří Strach filmem hlásá, že lhát je v pořádku, pokud se lže za "dobrou věc"; 2. Jiří Strach prezentuje svoje od reality zcela odtržené představy o novinářské praxi. Tyto dvě linky svazuji přímo se jménem Jiřího Stracha nejen proto, že je režisérem filmu (a proto, že ochota Marka Epsteina přizpůsobovat scénáře potřebám ostatních je známá), ale především kvůli tomu, jak se Strach poslední léta sám a dobrovolně veřejně profiluje. Jeho názory a postoje jsou prostě s tímto filmem naprosto v souladu.___ K lince 1: Lhát je prý v pořádku; dokonce je to tím lepší, čím přesvědčivěji lžeme. Stačí, když za lží je "dobrá věc". Nad tím, kdo o "dobrotě věci" rozhoduje, se film už moc nezamýšlí... Tady to Strach (který rád fantazíruje o tom, jak ho někdo umlčuje a jak se prý vracíme do padesátých let) napasoval na antikomunismus. Lhát o domnělých zážitcích z gulagu je prý přínosnější než suchopárné líčení autentických zážitků... Já teda nevím, ale mně to přijde jako urážka skutečných pamětníků (viz nepřeberné množství nahrávek např. shromážděné Institutem Paměti národa); navíc tvůrci zcela opomíjejí fakt, že postava Olgy vědomě okradla stát (a tedy své spoluobčany) o finanční prostředky na odškodnění za smyšlené utrpení (+navíc vydělává na prodeji svých knih s ukradeným příběhem). Ergo: Kradla pro dobrou věc...___ K lince 2: Redaktorka skutečně existujícího časopisu Reflex (to je vlastně třetí WTF), pracuje měsíc sama na sólokaprovi, o kterém v celé redakci v podstatě nikdo nic neví; pak šéfredaktorovi oznámí, že nic nebude, aby vzápětí nechala otisknout text, o kterém ví, že je nepravdivý. Ačkoli v podstatě prokáže podvod "národní hrdinky", usoudí, že lež je přínosnější... To fakt nejde brát vážně a nemůžu za tím opravdu vidět nic jiného, než absolutně bludné představy Jiřího "Je suis Weinstein" Stracha o novinářské práci, o práci s informacemi, o profesní etice; o tom, jak to chodí v redakcích a jaké je poslání seriózního novináře.___ Z formální stránky je Svatá banální film. Vyprávění je nudné, nezajímavé; od začátku víme, že Olga je podvodník, ale nijak se s tím nepracuje... Jen čekáme, co z toho bude... Bez napětí, bez čehokoli. Strachova režie je rutinní záběrování a řazení obrazů rezignující na propracovanější filmovou řeč. Vše je doslovné, včetně hudby, kvůli které film působí strašně lacině (viz ty směšné záběry na strop Vladislavského sálu za zvuků fanfáry z Libuše se zakončeným pohledem na prezidentskou standartu...). Vztahová linka je voláním marnosti bez uspokojívého vývoje, který občas ústí do nesrozumitelných impulzivních výbuchů Olžiny dcery Hany, které ale fakticky jen plní úlohu výplně při čekání na to "pro-podvodné" expozé v redakci Reflexu.____ Od absolutní šmíry tento film zachraňuje jen Bohdalová, která prostě hraje jinou ligu, než jsou Strach s Epsteinem schopni koučovat, a která dokáže i slabý scénář povýšit na cosi koukatelného. O "hereckém koncertu" bych ale moc nemluvil (ostatně co je to za slovní spojení - copak koncert sám o sobě nemůže být špatný?), spíš o obdivu podat v jejím věku vysoce profesionální výkon. Vlasáková s Beretovou jsou taky dobré, ale občas bylo vidět, že si s některými dialogy neví rady.____ Divím se České televizi i Reflexu, že byli ochotni svá jména spojit s tak očividným pohrdáním novinářské práce a s oním pofidérním vyznáním Jiřího Stracha, pro kterého - nemůžu se prostě toho dojmu zbavit - je tento film jakousi sebeobhajobou. Nedokážu se oprostit od analogie: Lžu o minulosti pro dobro antikomunismu -> Lžu o současné cenzuře a nové totalitě, protože chráním svobodu, protože "já si myslím", že je ohrožena (třeba novináři, kteří píší o tom, co se někomu nehodí, místo aby psali vznešené lži...).
Tady Havel, slyšíte mě? (2023)
6
Nevím, proč byl dokument o Havlově post-prezidentství a posledních letech jeho života uveden právě v dubnu 2024, tj. 12 a 1/3 roku po jeho smrti, ale podle výsledné podoby soudím, že dokončení nebylo pro zainteresované prioritou... Nebo prostě nevěděli, jak ho dokončit... Nehledě na zadání "natáčet zbytek života ex-prezidenta" film postrádá jakoukoli sjednocující linku, něco opravdu nosného; působí dramaturgicky bezradně. Tu je to stručný medailonek pro zahraniční publikum o Havlově významu, jinde je to film o natáčení filmu, mezi tím zase jakýsi mix zpravodajských záběrů z nejrůznějších setkání a občasných pohledů do zákulisí Havlovy kanceláře nebo soukromí; vše bez detailů a většinou vytržené z kontextů. Film celkem empaticky a dobře připomíná, že Havel byl člověk plachý a přitom velmi společenský, se stále živým zájmem o věci veřejné. Použité citáty také připomínají, že Havel měl dar brilantně formulovat myšlenky. Bohužel jejich výběr někdy působí arbitrárně, až banálně, čímž Havlovu odkazu spíš ubližuje. Koneckonců onu intelektuální Havlovu tvář film upozaďuje, jak to jen jde: V době post-prezidenství (2003-2011) byl Havel stále veřejně aktivní, ale v mnohem širším smyslu, než naznačuje tento dokument. Za celých 85 minut není ukázána žádná interakce s tehdejšími politiky (odtažitou Klausovu gratulaci k narozeninám nelze počítat); není zmíněno cokoli ze společenské, politické a kulturní reality tehdejších dnů, např.: vstup ČR do EU, celospolečenská debata o radaru v Brdech, peripetie s podpisem Lisabonské smlouvy, šaráda kolem Kaplického knihovny, Paroubkovo sestřelení českého předsednictví EU, několikeré volby... Dokument sugeruje, že nic z toho se během Havlova post-prezidentství nestalo (příp. že to bylo zcela nekontroverzní), že k tomu tedy ani neměl co říct... Občasné střípky v podobě krátkých záběrů bez kontextu (např. kratičký úryvek z projevu v europarlamentu či házení volebního lístku do urny) se nedají moc počítat. Nevíme, co si myslí o tom, co se píše v těch rozečtených Respektech a knihách, které má na stole... Zkrátka nevíme, jaké jsou jeho názory na tehdejší dění. V tomto nemůže být kontrast ke Kouteckého Občanu Havlovi, který zachycuje dobu Havlova prezidenství, větší. Václav Havel byl člověk dialogu a Tady Havel, slyšíte mě? vyloženě trpí nedostatkem dialogu. Filmu by prospěla přítomnost osobnosti, která bude s Havlem rozmlouvat. Namísto toho vidíme Havla obklopeného fanoušky, obdivovateli, přáteli a známými, kteří víceméně pouze naslouchají; film je do značné míry o nich a o tom, jak Havla uzavírají do paradoxní samoty. A počínaje tou nešťastnou mozkovou příhodou během návštěvy USA je to také časosběr chřadnutí a fyzického odcházení. Díky za neznámé záběry a tak nějak za připomenutí Václava Havla, ale jinak se vám to, pane Jančárku, moc nepovedlo.
Navalny (2022)
8
Danielu Roherovi se podařilo vytvořit vícevrstevnatý kvazi-životopisný dokument, v němž osobnost, jež filmu dala i své jméno, není tím hlavním objektem zájmu, ale toliko průvodcem vrhajícím světlo na absurditu ruského režimu. A současně průvodcem po světě sociálních médií; průvodcem, který ukazuje jejich sílu, ale i jejich negativa pokud jde o snadnost šíření propagandy či o triumf kunderovské imagologie v dnešním světě. __Navalnyj byl mimořádná, ale také komplikovaná osobnost. Bezesporu to byl statečný člověk, který ale vzbuzoval falešné naděje na změnu putinovské diktatury ve svobodný demokratický stát. Podařilo se mu vytvořit iluzi, že je vůdcem opozičního hnutí v Rusku, přestože žádná jednotná (neřkuli relevantní) opozice v Rusku neexistuje; podařilo se mu přimět mnoho lidí uvěřit, že dokáže nahradit Putina a změnit směr vývoje své země, přestože je zřejmé, že pouhým odchodem Putina se nic zásadního v Rusku nezmění... O tomto film Navalny není (opravdu to není životopisný dokument), což mu ale neubírá na síle, zábavnosti, mrazivosti (i něze, když kamera zabírá Alexeje současně s Julií), protože události spojené s dočasným německým exilem jsou nosné samy o sobě a umožňují efektivně rozvíjet výše nastíněná témata. __ Viděno 3 dny poté, co byl Navalnyj v Putinově sibiřském koncentráku zavražděn. Psáno v den Navalného pohřbu.
Oscar Peterson: Osud jménem jazz (2021)
6
Ne úplně povedený dokument o skvělém pianistovi s bohatou studiovou i koncertní kariérou. Příliš povrchního oslavování (Jona Batista mám moc moc rád, ale např. jeho vklad do filmu považuju za čistě "fanouškovský"...), nekoncepční pojetí popisu životní i umělecké cesty (v první půlce filmu se toho o umělcově soukromí moc nedozvíme, poslední třetina je však zahlcena detaily z rodinného života v jeho pokročilém věku, které nám zprostředkovává čtvrtá manželka, přičemž ty první tři jsou vzpomenuty pouze nepřímo zmínkou o třech rozvodech...), a málo o skutečném přínosu dějinám jazzu (film se bohužel soustřeďuje hlavně na výčet těch, které Peterson nějak ovlivnil...).___ Film obsahuje ohromné množství archivních záběrů, což je jistě jeho plus. Ale o Petersonově myšlení, tvůrčím procesu nebo kdy a proč přišel ten přerod z "pouhého" klavírního virtuóza v úspěšného skladatele se toho mnoho nedozvíme (nehledě na nesouměrné časové skoky)... A proč je proboha český podtitul "Osud jménem jazz", když originální "Black + White" hezky dvojsmyslně připomíná nejen nástroj, který Oscar Peterson bravůrně ovládl, ale rovněž jeho roli v americkém hnutí za lidská práva, v němž rozhodně zanechal, ačkoli se jako Kanaďan v mládí s Jimem Crowem nesetkal, důležitou stopu?
Žut (1964)
4
Ještě naivnější, než je běžný standard ostatních mayovek.
Oblíbené
Oblíbená díla
Oblíbení tvůrci
+5