Kdyby v nabídce Maxu figurovalo jméno Piera Paola Pasoliniho pouze jednou, snad by jej šlo i přehlédnout, ovšem při čtyřech výskytech už tohoto enfant terrible italské kinematografie (a celého kulturního života) ignorovat nelze. Zatímco Mamma Roma z roku 1962 se ještě řadí k Pasoliniho umírněným dílům, odkazujícím na tradici neorealismu, filmy patřící do tzv. Trilogie života (tedy Canterburské povídky, Dekameron, Kytice z tisíce a jedné noci) nabízejí nespoutanou hravost, bezuzdnou erotiku a velmi svérázné zpodobnění klasických literárních předloh.
Etalon romantických komedií před pár měsíci slavil 35leté výročí a ačkoli některé vtípky jsou z dnešního pohledu poněkud nevhodné, tak strukturou vyprávění i chytře napsanými postavami jde o nadčasově působivé dílo. Billy Crystal a Meg Ryan se svých rolí chopili skvěle a dokázali figurám vdechnout takovou dávku sympatie, že jim prostě musíte fandit.
Na Maxu si můžete dopřát poctivý maratón filmů irského provokatéra Martina McDonagha, jelikož zde naleznete jeho dva poslední kousky Tři billboardy kousek za Ebbingem a Víly z Inisherinu. V obou případech šlo o znepokojivé, hluboké a přitom nesmírně vtipné tituly, jež se zařadily mezi nejlepší snímky daného roku. Ne nadarmo však na špičce McDonaghovy filmografie zůstává jeho debut V Bruggách, jenž se rovněž pyšní všemi tvůrcovými trademarky – tedy černým humorem, množstvím násilí, bizarními i vtipnými dialogy a existenciálním přesahem.
Robert Sedláček na přelomu předminulé a minulé dekády nesmlouvavě a se satirickou ostrostí tepal do čecháčkovských stereotypů, čehož důkazem jsou nejen snímky Muži v říji či Rodina je základ státu, ale i Největší z Čechů. V něm jsme mohli sledovat tým oceňovaných, mainstreamovým publikem však ignorovaných filmařů, kteří dostanou za úkol natočit dokument o tuzemských rekordmanech – a v rámci sledování panoptika bizarních postaviček možná odhalit i něco o české povaze.
Nejen Pelíškami a Obecnou školou je tuzemský divák živ a občas si rád dopřeje trochu provokativnější komediální podívanou. Takovou alternativu často představují snímky Petra Zelenky, a tak na Maxu můžete vidět třeba Rok ďábla, Příběhy obyčejného šílenství či také metafikční hříčku Ztraceni v Mnichově, jež před necelou dekádou opět obnovila diskuzi o nechvalně známé události, kdy se rozhodovalo „o nás bez nás“. Učinila tak ale nejen didaktickou, ale i nadmírou podnětnou a vtipnou formou, která se v našich podmínkách často nevidí.
Je to podívaná pro děti, anebo spíše pro dospělé? Will Gluck, který nedávno zaujal romantickou komedií S tebou nikdy, se před pár lety dostal ke zpracování populární dětské knížky, tématu se však chopil po svém. Roztomilou a předvídatelnou rodinnou podívanou zpracoval jako podvratnou a klišé bořící válku o zahradní teritorium, v níž se malí diváci mohou přiučit spoustu nekompromisních bojových taktik.
Zařazení gruzínského festivalového hitu mezi komedie je trochu ošemetné, mix se skoro až existenciálním dramatem je totiž nepřehlédnutelný. Přesto si tento neotřelý snímek, jehož protagonistka Eka Chavleishvili se dočkala nominace na Evropskou filmovou cenu za nejlepší herečku loňského roku, zaslouží připomenout – nápaditě, poutavě a přitom hravě totiž ukazuje, že láska a štěstí mohou člověka potkat v každém věku i v nejzapadlejší vesnici na konci světa.
Nenápadný snímek o dospívání si na sebe v zámořských kinech sice nevydělal, i díky druhému životu na streamovacích službách se však dočkal nejen pozitivních, ale vyloženě nadšených kritických reakcí. Podle nich šlo o velmi zručnou adaptaci stejnojmenného románu ze 70. let, jenž se hlavně mezi dospívajícími dívkami stal hitem díky citlivému a realistickému vykreslení trablů s ohledáváním sexuality i vlastního nitra. Snímek si zachoval křehkost i sympatický nadhled předlohy a jde tudíž o velmi příjemnou podívanou.