Harry potkal Sally už před 35 lety. Romantika plná svetrů a restaurační vášně zůstává vrcholem žánru

Může za to i upřímnost, s níž byla látka zpracována. Bez postmoderní jízlivosti a sebeparodičnosti můžeme dodnes sledovat poutavý i vtipný příběh dvou vcelku normálních lidí, kteří si k sobě nepříliš obratně hledají cestu. Po počáteční antipatii se stanou přáteli a i když na tom nechtějí nic měnit, rostoucí sympatie nedovolí jinak. Což sice zní poněkud pateticky a přehnaně osudově, ovšem díky zručnosti filmařského týmu se podařilo vybalancovat hranu realističnosti a nadsázky do té míry, že se snímek stal etalonem a jen těžko vyrovnatelnou metou pro naprostou většinu pozdějších romantických komedií.

Těmi zdatnými filmaři byli v tomto případě Rob Reiner a Nora Ephron. Ti se společně s producentem Andym Scheinmanem sešli v polovině 80. let, kdy měl Reiner za sebou skvělou hudební metafikci Hraje skupina Spinal Tap a chystal procítěné drama o dospívání Stůj při mně. Ephron měla za sebou nominaci na Oscara za svůj první scénář k životopisnému dramatu Silkwoodová s Meryl Streep. Až o pár let později se sama vrhla na režii a vytvořila další romcomové milníky v Samotáři v Seattlu či Lásce přes internet, v tomto případě však s Reinerem spolupracovala „jen“ jako scenáristka.

Postavu ambiciózní Sally, která si velmi specificky objednává jídlo, napsala částečně podle sebe a při vytváření jejího protějšku Harryho jí zase přišly vhod historky Reinera a Scheinmana. Psaní scénáře zabralo několik let a na výsledku je to rozhodně vidět – dialogy jsou odžité, plynulé, uvěřitelné, zároveň však i propracované a scénu za scénou rozvíjející ústřední postavy.

Těm vtiskli neodolatelný šarm i jejich herečtí představitelé. Billy Crystal byl tou dobou Reinerovým nejlepším přítelem, v příběhu režisérova alter ega Harryho se tedy osobně angažoval. Scénář obohatil řadou připomínek a během natáčení si neodpustil své oblíbené improvizace, přičemž leckteré z nich se dostaly i do výsledného filmu.

Sally zase vrstevnatě ztvárnila Meg Ryan a například nejslavnější scéna z filmu s předstíráním orgasmu v restauraci byla přímo její nápad; podle scénáře se Harry a Sally měli o tomto tématu pouze bavit. Věhlasnou a na svou dobu poměrně odvážnou scénu zakončuje hláška postarší zákaznice: „Dám si to samé, co ona.“

Větu, která se později opakovaně umístila v žebříčcích nejlepších filmových hlášek, vymyslel Crystal a onou důstojnou dámou v letech, jež s kamennou tváří vyjádří uznání nad kvalitou Sallyina jídla, nebyl nikdo jiný než Estelle Reiner, režisérova matka. I to podtrhuje osobní angažovanost všech čtyř hlavních osobností spojených s tímto projektem (tedy Reinera, Ephron, Crystala a Ryan).

Při psaní scénáře se Ephron chtěla nechat inspirovat skutečnými příběhy lidí, kteří jsou spolu v dlouhodobém (a ideálně i spokojeném) partnerském svazku. Nahrála proto řadu rozhovorů, jejichž zhuštěnou verzi můžeme vidět ve prostřizích se starými páry, oddělujícími jednotlivé kapitoly sbližování a oddalování Harryho se Sally. Oni sympatičtí geronti jsou najatí herci a herečky, ovšem jejich krátké vztahové příběhy vycházejí z opravdových životních zkušeností. Jakkoli se jedná o podivně zcizující prvek, který s jinak formálně umírněným žánrem romantických komedií nemáme spojený, promluvy ještě stvrzují vřelost a všeprostupující feel-good atmosféru.

Té napomáhá i pár přece jen odvážnějších a realizačně náročnějších scén jako například dvojitý hovor po telefonu, jenž si vyžádal desítky jetí, než se všem podařilo na sebe plynule navazovat. Zároveň je fascinující, jak hravě jsou zde zpracovány tzv. walk and talk scény, při nichž si postavy povídají během chůze. Většina rozprav mezi postavami tak probíhá poměrně dynamicky, filmaři neustále mění prostředí a do druhého plánu každé dialogové scény přidávají řadu vtípků. Když se zdrcený Harry vyzpovídává svému kamarádovi z manželské krize, oba muži jsou opakovaně nuceni stát se součástí mexické vlny během baseballového zápasu, což vytváří poutavý a notně hořkosladký kontrast.

Zpočátku může snímek působit poněkud zastarale co se týče základních charakteristik postav. Harry totiž neustále přistupuje k mansplainingu, tváří se nad věcí a hojně hovoří o „přirozených“ rozdílech mezi muži a ženami, zatímco Sally je sice cílevědomá, ale také mladicky romanticky naivní a poměrně konzervativně sní o svém princi na bílém koni. Leckterému dnešnímu divákovi či divačce by z toho mohly vstávat vlasy hrůzou, avšak tato počáteční šablonovitost je poměrně záhy vystřídána prokresleností postav, jež je nakonec největší devizou celého snímku.

A tak zatímco Harry postupem let ztrácí sebejistotu, cynismus a aroganci (a naopak se u něj vytváří podivuhodná preference vlněných svetrů), životem stále ošlehanější Sally se zatvrzuje a nenechává se opít rohlíkem. Nakonec je tím zjevně slabším a zoufalejším Harry a ačkoli snímek nemůže nedopadnout happy endem, doputuje k němu poměrně organicky a s určitou dávkou dramatičnosti.

Je vidět, že Reiner si na začátku příprav filmu prošel depresivními obdobími v souvislosti s rozvodem s rovněž úspěšnou filmařkou Penny Marshall, ale při dokončování filmu se už podruhé ženil – emoční i zážitkovou pestrost těchto okamžiků dokázal (stejně jako tehdy potřetí vdaná Ephron) do filmu obtisknout. I díky tomu snímek zůstává i po 35 letech od premiéry jednou z nejlepších romantických komedií všech dob.

Film Když Harry potkal Sally můžete momentálně vidět na platformě Max. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších filmových romantik.