Filmová verze Boccacciova Dekameronu z roku 1970 tvoří součást tak zvané Trilogie života (Trilogia della Vita), do níž se dále řadí CANTERBURSKÉ POVÍDKY (1971) a KYTICE Z TISÍC JEDNÉ NOCI (1974). Jak patrno, Pier Paolo Pasolini se zaměřil na slavné soubory povídek, propojených rámcovou situací (v níž se vypráví a naslouchá) a dopřávajících značný prostor pro projevení národního ducha a lidového živlu.
Jak režisér sám uvedl, šlo mu o tu skupinu lidstva, která se v budoucnosti - když dosáhne vyššího ideologického uvědomění - promění z plebejské třídy v proletariát. K nejslavnějšímu dílu italské renesance (psáno bylo 1348-1353) přistoupil Pasolini velice samostatně a originálně. Zrušil například jeho rámcové podmínky, tj. situaci, kdy se deset vypravěčů - sedm vážených paní a tři jinoši reprezentující vrstvu florentského patriciátu - uteče před zuřící morovou nákazou roku 1348 do idylického prostředí venkovského sídla, aby holdovali dobrému jídlu, tanci, hrám a čas si krátili po deset dní vyprávěním deseti příběhů. Tak jako vůči těmto vznešeným vypravěčům, projevil Pasolini úplnou ignoraci také k milostným a dobrodružným příběhům ze světa (nejednou exotického) aristokratů a panovníků; ve svém výběru preferoval lidovost a italskost.
Další mnou nepochopený film. Pasoliniho nechápu a nerozumím mu. Ani jeden z tří filmů z této trilogie mě nijak nezaujal. Je to opravdu pro lidi s hodně vyhraněným vkusem. A já takový vkus nemám. A vlastně ani nemyslím, že bych ho chtěl.
Takže všechno se to točí kolem toho, jak sehnat prachy nebo někoho voject. A už je jedno, je-li to žena přítele, dcera někoho nebo jeptiška. Všechno je ospravedlněno. A tak to má být. Humoru je tam dost, ale místy je to takové podivné. Možná je to rukopis Pasoliniho, že nechává kameru koukat na postavu v jejím vyjeveném, vysmátém neb naštvaném výrazu, ale to mi připadlo takovy blby.