Alejandro Jodorowsky
Režisér, Scenárista
Alejandro Jodorowsky Prullansky se narodil roku 1929 v chilském městečku Tocopilla do rodiny židovských ukrajinských utečenců. Měl velmi traumatické dětství a mládí, předně v důsledku násilí svého otce, který Alejandrovu matku zneužíval fyzicky i sexuálně. I jeho početí bylo aktem násilí. Nevypěstoval si zdravý vztah se svou sestrou, o níž byl přesvědčen, že ho chce vyštvat z rodiny, a útěchu nenašel ani v místní komunitě, která se k němu chovala zhruba tak, jak se maloměstští lidé chovají k migrantům dodnes. Jednání americké těžařské společnosti ve městě pak v Alejandrovi vyvolalo celoživotní nedůvěru v Američany a imperialismus.
Jodorovsky tedy unikl do knih, a předně k poezii, kterou začal i psát. První báseň publikoval ve svých šestnácti. Jeho rodina se mezitím přestěhovala do hlavního chilského města Santiaga, kde mohl mladík konečně najít spřízněné duše a začít si pěstovat umělecký a politický cit. Nepřekvapivě vzhledem k jeho věku a životní zkušenosti se zhlédl v anarchismu. Začal se věnovat psychologii a filozofii, vysokou školu ale po dvou letech opustil a ze všech možných věcí skončil u pantomimy. Nakonec si jako profesionální mim založil vlastní ansámbl a přestěhoval se na to nejlogičtější místo: do Paříže.
Následující dvě dekády strávil v divadle, začal koketovat se surrealismem a pustil se do pár krátkometrážních filmařských experimentů. Přestěhoval se do Mexico City a osciloval mezi Francií a latinskou Amerikou. Tato část jeho života byla sama o sobě plodná a podnětná, pro nás je ale nevyhnutelně důležitější Jodorowského éra, která započala na přelomu 60. a 70. let. Tehdy se konečně světu představil jako filmový režisér. Jeho film Fando a Lis plný explicitních surreálných výjevů včetně nahoty a násilí však v roce 1968 vzbudil v Mexiku obrovský skandál. Po premiéře se publikum proměnilo v násilný dav, který požadoval stažení filmu, jenž byl vskutku promptně zakázán. I na západních festivalech se přestříhaný snímek setkal s negativní odezvou, byl považován za derivát Felliniho, jenž se agresivně pokouší šokovat.
Tou dobou se Jodorowsky stal zen buddhistou a svůj dům dal proměnit v útočiště a školu pro další s jeho zájmem. Zároveň natočil svůj druhý film El Topo, Krtek, v němž sám ztvárnil hlavní roli muže pátrajícího po životním osvícení. Snímek imituje estetiku špagety westernů, sleduje mlčenlivého hrdinu a jeho syna putovat pouštní krajinou a konfrontovat různé více či méně surreálné situace.
Krtek tentokrát padnul západnímu publiku do noty, stal se Jodorowského nejslavnějším počinem. Už jen proto, že halucinogenní atmosféra snímku skvěle doplňovala… jisté volnočasové aktivity mladých. Přirovnání k účinku psychedelických drog se Jodorowsky nijak nebránil, naopak. Jen zdůrazňoval, že jeho film není drogou, ale zobrazením účinku drogy bez nutnosti jejího požití. V Krtkovi se obzvlášť zhlédl John Lennon, který trval na tom, že budou Beatles, tehdy již na sklonku své existence, sponzorovat další Jodorowského film. Populární skupina, sama známá zájmem o orientální filozofii a umění, tedy přispěla Jodorowskému milionem dolarů a samotný její stín byl dost velkým boostem, aby měl filmař zajištěno, že o něj bude zájem. Z Krtka se stal půlnoční hit, podle některých vůbec první film, který tak jde označit (byť by o tom šlo diskutovat).
Jodorowský tedy dál točil, i když ne zvlášť frekventovaně. Nikdy se nestal jednoznačným miláčkem západních přehlídek. Neodnesl si jedinou cenu z velkých akcí typu Cannes. Zamilovali si ho příznivci filmů, které propadají síty tradičního mainstreamu, ať už toho z široké distribuce, nebo festivalů. Pro veřejnost se stal nejznámější asi svým sisyfovským pokusem zadaptovat Dunu Franka Herberta. Jen pokusit se převyprávět všechny historky z tohohle neúspěšného natáčení by vydalo na sérii textů, nezbývá tedy než odkázat na dokument Jodorowsky's Dune z roku 2013, jenž je spolu s filmy Břímě snů a Srdce temnoty zásadním počinem ve snaze pochopit posedlost, která může uchvátit režisérské solitéry.
Jodorowského neúspěch ohledně realizace Duny patří mezi největší „co by, kdyby“ kinematografie. Protože jakkoliv má Duna Davida Lynche své vlastní kouzlo a Denis Villeneuve našel způsob, jak tento materiál prodat masovému publiku, Jodorowského Duna s účastí Salvadora Dalího, Orsona Wellese a H. R. Gigera by rozhodně byla zcela neopakovatelným a unikátním zážitkem, jaký by neměl obdoby.
Jakožto člověk žijící mimo tradiční filmové struktury Jodorowsky nevyhnutelně selhal v realizaci mnoha dalších projektů, nejčastěji z finančních důvodů. Mnoho jeho filmů bylo navíc dlouho legálně nedostupných, a to nejen pro domácí nosiče, ale i festivaly. Na jednu stranu to komplikovalo jeho komunikaci s institucemi ohledně peněz na další projekty, na druhou ještě podtrhávalo jeho kultovní status režiséra zakázaných a nedostupných klenotů. Přesto se Jodorowsky nikdy nevzdal. O pokračování Krtka mluví přinejmenším od 90. let a naposledy novináře ujišťoval, že začne natáčet co nevidět, v roce 2016. Nakonec se uvedení dočkal jen komiks. Ve stejném roce uvedl i svůj poslední fikční film. Nyní už je nepravděpodobné, že od něj ještě něco uvidíme, alespoň tedy v podobě celovečerního filmu. Možná ale, že Jodorowsky jakožto člověk, jehož většina snů zůstala nezhmotněná, dává větší smysl. Je to přece surrealista.
zdroje: Wikipedia, Kinobox
