Ikonická Audrey Hepburn se narodila před 95 lety. Zažila hlad i utrpení, přesto se stala legendou

Audrey Kathleen Ruston přišla na svět v Bruselu do rodiny holandské baronky Elly van Heemstra a Josepha Victora Anthonyho Rustona, jenž se narodil v českých Úžicích pár kilometrů od Prahy. S tuzemskými kořeny se však nikdy veřejně neidentifikovala, ostatně už její otec se vší silou stylizoval jako Brit poté, co za své diplomatické služby získal od krále občanství. Jistě proto, aby důstojně sekundoval své urozené manželce. Dokonce začal (snad v upřímném sebeklamu) věřit tomu, že je vzdáleným potomkem prominentní britské šlechtické rodiny, proto přijal příjmení Hepburn. Dnes víme, že se pletl.

Mladá Audrey sice první roky života vyrůstala jako princeznička, nakonec ale měla důležitější věci na práci než řešit svůj šlechtický rodokmen. Po vypuknutí druhé světové války se octla uprostřed okupace a čelila jejím nejtvrdším následkům. Třicátá léta přitom strávila v Anglii, kde podstoupila vzdělání, po vypuknutí bojů v roce 1939 ale její matka udělala fatální chybu. V domnění, že boje nepřekročí linie první světové války a Nizozemí bude v mnohem větším bezpečí než Británie vystavená německému Blitzu, povolala dceru domů. Brzy hořce litovala.

Oba její rodiče, kteří se mezi tím rozešli, naskočili už během třicátých let nadšeně na fašistický vlak. Její matka se osobně setkala s Hitlerem a napsala o něm nadšený článek do novin. Život pod nacistickou okupací do roku 1945 ale neušetřil ani smetánku a Audrey zpětně přiznala, že hlad a nedostatek byly tak velké, že vědět dopředu, že budou trvat 5 let, nejspíš by si dala rovnou pistoli do pusy. Během let okupace skončili její příbuzní v pracovních táborech, rodina byla svědkem veřejných poprav a nakládání Židů do vlaků. Její matka po zralé úvaze došla k tomu, že ten pan Hitler asi nebude zase takový gentleman.

Později se hodně mluvilo o účasti Hepburn na odboji, ta ale byla nejspíš zveličená hollywoodským marketingovým týmem. Sama Hepburn řekla jen tolik, že coby studentka konzervatoře se účastnila vystoupení, z nichž byla část výdělku podstrčena odbojářům. Rodina také měla krátce ukrývat partyzána. To jistě není málo (pokud to je pravda), nicméně představa šestnáctileté Audrey pašující pod nosy nacistů zprávy mezi odbojářskými buňkami je skoro určitě pozdější fikcí.

Po válce Audrey skončila nejprve v Amsterdamu, později v Británii (s níž se od té doby občansky identifikovala na prvním místě). Nikdy si nepřála stát se herečkou, jejím snem byl tanec. Roličky v komparzu a různé miniaturní filmové štěky přijímala výhradně proto, aby si vydělala rychlé peníze, zatímco se zajímala o svou vysněnou kariéru. Jenže to by nesměla utkvět v paměti každému režisérovi, na jehož place se objevila.

Když režijní mistr William Wyler hledal neokoukanou tvář pro svůj chystaný film Prázdniny v Římě, věděl, že potřebuje éterickou dívku s nespecifickým evropským přízvukem, která bude na první pohled vypadat jako princezna, ale zároveň utáhne komediální scény. Netrvalo dlouho, než ho kolegové nasměřovali na Audrey, která se záhy octla na konkurzu.

Štáb na ni připravil menší léčku, kdy skutečná zkouška začala až po čtení scénáře, když Hepburn věřila, že už je nahrávací aparatura vypnutá. Přítomní se s ní začali zdánlivě spontánně bavit o jejím životě, o těžkostech během druhé světové války a vztahu k odboji. Z výsledku (který si můžete snadno dohledat třeba na YouTube) je snadné pochopit, proč se do nevysvětlitelné kombinace její křehkosti, ale přitom odhodlanosti a pevnosti okamžitě všichni přítomní zamilovali.

Hollywoodští marketéři dostali jasný úkol: Udělat z Audrey ještě před premiérou celebritu, samozřejmě hlavně na základě jejího vzhledu. Ostatně s ničím jiným než s jejím obrazem v tu chvíli nešlo pracovat. To přitom nebylo zdaleka tak samozřejmé, jak se může zpětně zdát. Audrey byla totiž prakticky dokonalou antitezí dobové představy o žádoucí ženské vizáži.

Šlo o éru Marilyn Monroe a Elizabeth Taylor, otevřeně sexualizovaných a sexuálních bohyň s výraznými siluetami, jež drze vyzařují nebezpečnou dráždivost. Šlo o stereotyp žen, co z vás vytáhnout poslední dolar, a pak vás vyplivnou. Hepburn byla drobná, s útlou „chlapeckou“ postavou a účesem, mluvila tiše a její úsměv byl nesmělý. Pro média šlo o velmi exotický typ – o porcelánovou panenku, o niž je třeba pečovat. Pro mnohé dobové komentátory byla Audrey dokonce ztělesněním degradace ženské krásy. Vzniklá anti-Marilyn image, jíž byla Hepburn čelní představitelkou, se občas popisuje jako asexuální, jindy jako nebezpečný posun směrem k sexualizaci estetiky předpubertálních dívek.

Bylo by snadné napsat samostatný text o obrazu Hepburn, který existuje stranou její osobnosti a žije vlastním životem. Nyní ale podotkněme jen, že snaha studia byla nakonec úspěšná a svět byl velmi netypickou rodící se hvězdou učarovaný někdy ve špatném, většinou ale v dobrém slova smyslu. Audrey tedy v roce 1953 s Prázdninami v Římě nedebutovala nejen jako herečka, ale také jako profesionální celebrita a módní ikona.

Svět se do ní zbláznil. Hepburn rychle dokázala, že není jen záminkou k diskuzi o tom, jak má vypadat „správná žena“, ale i talentovanou herečkou. Přesně jak Wyler chtěl, zafungoval kombinace její éteričnosti a komediálního timingu. Za svou první velkou roli vyhrála britskou cenu BAFTA, Zlatý glóbus i Oscara. Prakticky ze dne na den tu byla nová star.

Její nejspíš nejikoničtější role je zároveň tou nejvíc kontroverzní. Přišla takřka o deset let po Prázdninách v Římě, v roce 1961. Řeč je samozřejmě o Snídani u Tiffanyho. Audrey tu ztvárňuje již mírně stárnoucí bisexuální prostitutku Holly Golightly, jež z kruté reality uniká do fantazie. Svá rána tráví před výlohou obchodu se šperky a sní o životě, který je jí nedostupný. Možná jste teď sebou cukli a ptáte se: „Cože? Prostitutka? Bisexuální?“

Filmaři v roce 1963 ještě zdaleka nemohli svobodně otevřít témata sexuality, jaká již byla přítomná na poli literatury či divadla. Povídku Trumana Capoteho tedy přepsali na celkem běžný heteronotmativní romantický příběh se šťastným koncem, v němž je hrdinčina prostituce zachována jen v náznacích a její bisexualita je v nedohlednu. Svou náturou pak má Molly v předloze mnohem blíž k Monroe či Taylor, obsazení Hebburn bylo tedy zcela proti typu. A ne každý to ocenil. Především ti, pro něž byla Capoteho povídka důležitá v její původní podobě.

Filmová Snídaně u Tiffanyho byla nejprve považovaná za výhru rodící se queer komunity, jak ale projekt postupoval a studio z něj vypálilo všechny queer motivy, stala se symbolem trvajícího útlaku. Není divu, že snímek sice vygeneroval řadu ikonických obrazů, bez přehánění některých z nejznámějších výjevů kinematografie (mimochodem pod dohledem kameramana českého původu Franza Planera), nicméně bez znalosti předlohy je prakticky nemožné chápat, odkud přesně přichází konflikt a co se příběh pokouší říct.

To samozřejmě nebylo přímou vinou Audrey Hepburn, o jejímž vztahu k této tematice se debatuje dodnes. V roce 1961 ostatně krom Snídaně u Tiffanyho ztvárnila hlavní roli i v Dětské hodince opět v režii Williama Wylera. Původní divadelní hra byla ve 30. letech značně skandální svými náznaky homosexuality protagonistky, pro potřeby filmového plátna však byly tyto prvky opět upozaděny. Od té doby je otevřenou otázkou, jestli Hepburn těmito nepřiznaně gay rolemi vyjadřovala tomuto tématu podporu, nebo dobrovolnou účastí na změkčených adaptacích naopak dokazovala nezájem o něj.

Jinak ale kariéra Hepburn není zaplněná skandály ani konflikty. Byla dvakrát vdaná a provázely ji zvěsti o milencích a aférkách, nicméně nejde o nic, co by přesahovalo běžnou náplň volného času profesionální celebrity. Mnohem víc Hepburn utkvěla svým bojem za lidská práva, do nějž postupně vkládala víc a víc energie. V šedesátých letech si ještě připsala velké role jako My Fair Lady a Šaráda, herectví ji nikdy ovšem nestrhlo tak moc, aby mu chtěla věnovat veškerou svou pozornost. V 70. a 80. letech už před kameru vystoupila zhruba jednou za pětiletku, výhradně z finančních důvodů.

Během svého života na vlastní kůži poznala hlad a utrpení, považovala tedy za důležitější strhávat na tyto problémy pozornost než hrát stárnoucí panenky. V roce 1988 vedla misi UNICEF v Etiopii, kde otevřela a zaštítila sirotčinec. O rok později objížděla středoamerické politické vůdce a osobně s nimi vyjednávala distribuci humanitární pomoci. A o další rok později vyjednávala pomoc potřebným ve Vietnamu. Jako humanitární pracovnice byla Hepburn mnohem aktivnější, než kdy byla jako herečka.

Když se v roce 1992 vrátila z další mise v Etiopii do své tehdejší rezidence ve Švýcarech, začaly ji trápit bolesti břicha. Zjistilo se, že jí v těle už několik let bují vzácná forma rakoviny a v okamžik diagnózy bylo dávno pozdě na její vyléčení. Zemřela o rok později ve věku 63 let. Její odkaz od té doby nezestárl, byť se nevyhnutelně poněkud redukoval na vizuální vzpomínku vytrženou z jejích nejslavnějších scén. Aby ne, marketéři na tomto obrazu pracovali ještě před tím, než se s Hepburn veřejnost vůbec seznámila jako s plnohodnotnou osobností. Je tedy důležité podotknout, že persona křehké diblíkovské panenky byla jen malou částí jejího života.

Podívejte se na žebříček nejslavnějších hereček podle algoritmu Kinoboxu.

Zdroj: Wikipedia, Kinobox