Vláčil byl perfekcionista a náš možná největší filmař. Podlehl boji proti celému světu

Rodilý Moravák Vláčil se k filmu dostal přes loutkařství a první dekádu v branži strávil v Krátkém a Armádním filmu, kde si na zakázkových, často propagandistických pracích postupně ozkoušel všechny možné řemeslné pozice. Nakonec se konečně vyšvihl na pozici režiséra, a měl štěstí, že do vhodného věku dorostl začátkem šedesátých let – jediné dekády řízené kinematografie (a možná jakékoliv kinematografie u nás), která byla plně schopná a ochotná zužitkovat jeho lyrický talent.

Ten se poprvé projevil v jemném symbolickém snímku Holubice z roku 1960. Československá kinematografie tehdy sledovala evropský trend rostoucí prestiže filmových festivalů a lidé u peněz byli ochotní vynaložit nějaké ty prostředky na reprezentaci moderního, reformního komunismu nejen s lidskou, ale i s uměleckou tváří. Díky tomu jsme se mohli dočkat děl jako Ďáblova past, Údolí včel, Marketa Lazarová a Adelheid, které sice nepatřily pod hlavičku československé nové vlny, spolu s ní ale představovaly náš nejlepší kulturní vývozní artikl.

Během okupace se Vláčil stal nepohodlným, pro svou svéráznou povahu nezvládl říkat ve správnou chvíli ty správné věci. Dlouho byl odstřižený od fikční tvorby, a i když se k ní vrátil, neměl zdaleka tak volné pole působnosti jako dřív, což dokazuje jeho velký návrat v sedmdesátých letech v podobě Dýmu bramborové natě, jenž byl „na papíře“ režimní agitkou střihu Občana Brycha o tom, že slušný člověk by přece nikdy neemigroval. Vláčil, který si do hlavní role prosadil rovněž ostrakizovaného Rudolfa Hrušínského, ale tento námět dokázal přetavit v podnětné tápání.

I když za Vláčilův vrchol považujeme šedesátá léta, jeho následná tvorba v sedmdesátých a osmdesátých letech ukazuje odvážnou snahu umělce vypořádat se s nemístnými podmínkami, jež často nese své ovoce. A také s vlastními problémy – Vláčil byl beznadějný alkoholik a této nemoci propadal tím víc, čím více překážkám musel čelit. Bez pomoci svých přátel a svého štábu by nebyl schopný normálně fungovat a plnit své pracovní povinnosti, nicméně všichni také věděli, že kdyby nemohl točit, nemohl by ani žít. Z jeho častých kolegů musíme zmínit scenáristu a blízkého přítele Vladimíra Körnera a hudebního skladatele Zdeňka Lišku.

Vláčil byl zadumaný introvert a perfekcionista. Své filmy se pokoušel držet pod kontrolou tak moc, jak mohl – byť mu na to později nestačily síly. Ve svých vyprávěních se často vrací do historie, drtivá většina jeho příběhů se odehrává v blízké či dávné minulosti. Otázky, nad nimiž tápe, jsou pak univerzální a směřující nejčastěji k postavení a seberealizaci jedince ve svém světě. Za jeho prací nejsou silné jinotaje směrem k politické realitě, Vláčil bloumá spíš sám nad sebou. Natočil dokonce film Hadí jed o alkoholové závislosti. Jedná se o prototypního „umělce sužovaného démony,“ jak o něm opakují nejen životopisci, ale i jeho blízcí.

Přestože věk na to ještě měl, v devadesátých letech už mu chyběly síly, abychom se dozvěděli, jak by vypadala jeho porevoluční  tvorba. Snem mu bylo natočit Malého prince nebo Valdštejnův životopis. Jeho posledním filmem se však stal Mág o krátkém životě Karla Hynka Máchy z roku 1987. Devadesátá léta pak strávil přebíráním všech myslitelných filmových poct, stanul dokonce v čele České filmové a televizní akademie. Zemřel roku 1999 ve věku 74 let.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých filmů podle databáze Kinoboxu.

Zdroj: Česká televize, Filmové studio Barrandov