V Kladivu na čarodějnice Vávra vystavuje svůj talent i vypočítavost. Jedná se o jeho vrchol

Otakar Vávra v srdci nebyl pravověrný straník, ale rozhodně ani utajený disident, který by formou jinotaje odvážně napadal režim, jemuž naoko slouží. Vybrat si na zapovězenou kritiku politických poměrů něco tak zjevného, jako je alegorické zpodobnění čarodějnických procesů v 17. století na Šumpersku, by ostatně bylo vyloženě hloupé – nemluvíme ani tak o nenápadné symbolice, jako spíš o pobíhání po městě s řehtačkou v ruce.

Mnohem smysluplnější je číst celé Kladivo na čarodějnice naopak, tedy že existuje ne navzdory, ale v součinnosti s tím, že jeho potenciální vyznění je tak zjevné. Jeho schválením režim dokazoval, že z takového výkladu nemá strach. Zvlášť když má jeho realizaci na starost člověk tak důvěryhodný jako Vávra, jenž nejlépe pozná, jak daleko si může dovolit zajít.

Situace se změnila po nástupu normalizace, kdy byl režim o pořádný kus háklivější než během šedesátých let a změnila se cenzurní strategie. Distribuce snímku byla značně utlumena, byť až poté, co ho viděly přes dva miliony lidí. Vávra si za něj v sedmdesátých letech jistě nevystavoval zlatou hvězdičku (naštěstí pro něj jich měl nastřádáno dost a dál je sbíral odjinud), nikdy však nešlo přímo o trezorový film, jak se někdy mylně uvádí. Byl stále občasně promítaný v komorních prostorách.

Pro Vávru šlo o další kalkul, jak se co nejlépe zabydlet v aktuálním filmovém prostředí. Efektně realizovaný produkt měl zajistit, že se filmař pozdních středních let neutopí pod náporem nové vlny, kterou znal z pozice lektora budoucích velikánů z FAMU. Jako vždy vycítil, co si dobová móda žádá (Vávra pečlivě sledoval a kopíroval významné světové filmy i své žáky), našel kvalitní literární předlohu Václava Kaplického, angažoval talentované kolegy a kolegyně (například v podobě multitalentované Ester Krumbachové, která pracovala na scénáři) a vše zastřešil svou aurou profesionality a spolehlivosti.

Právě tyto dvě hodnoty úpěnlivě leštil po celý svůj život – chránily ho jak před politickými změnami, tak před nastupujícími generacemi umělců, kteří by si troufli vrhnout na něj svým syrovým talentem stín. Kladivo na čarodějnice tedy není v žádném případě dílem rebelie. Což nám samozřejmě nijak nebrání jeho příběh ocenit jako potentní paralelu k totalitním represím československého režimu či specificky soudních procesů 50. let. To je jistě neoddělitelnou součástí snímku.

Abychom se však soustředili výhradně na tento aspekt, musíme odfiltrovat většinu z toho, co snímek obsahuje. Existuje například naivní tendence si automaticky myslet, že prominentní kritika feudalismu prostřednictvím místní ignorantské hraběnky (Blanka Waleská) a jejích elit je zde přítomná jen proto, aby odvedla pozornost cenzorů od „skutečného“ smyslu. Když se však podíváme na minulost a budoucnost Otakara Vávry se všemi poslušnými agitkami, proč mu takový výklad podsouváme? Není mnohem pravděpodobnější, že jakékoliv aluze na 50. léta jsou pouze doplňkem k záměru zcela poplatnému komunistické objednávce?

Pronásledování čarodějnic bylo vždy spojené také s patriarchální potřebou utínat ženskou emancipaci v samotném zárodku. A ještě než začnou padat námitky o příliš současném úhlu pohledu, k tomuto čtení nás sám Vávra vybízí dokonce rovnou úvodní montáží. V ní sledujeme nahá ženská těla ve veřejné koupelně za doprovodu fanatického monologu o hříšnosti ženy a o jejím odvěkém obcování s ďáblem, který se však podle vypravěče sám zjevuje vždy v mužské podobě. Jedná se o jednoznačné nabídnutí rámce následného vyprávění. Jistě, takový klíč můžeme odmítnout, nemůžeme ho však popřít.

Snímek táhne hlavně postava inkvizitora Bobliga v podání Vladimíra Šmerala, jenž zprvu odráží banalitu zla, když se zjeví jako neupravený hospodský z pozadí záběru a postupně opanuje film. Člověk bez vzdělání, intelektu či přesvědčení, zato nekonečný oportunista obdařený odpornou sebejistotou. Je to diletant, který se dostal k moci, což je Vávrova osobní noční můra. Asi i proto je ztvárněný lépe než cokoli jiného. Boblig však není ďábel, je to parazit, jehož škodlivost je úměrná velikosti hostitele, na němž se zrovna přiživuje. Nyní dostal příležitost vysát celé panství, protože po jeho běsnění zůstane dostatek majetku k zrekvírování. Sledovat ho v akci plně uspokojuje morbidní diváckou fascinaci být svědkem z řetězu utrženého absolutního zla.

Potíží je, že žádný z motivů snímek nerozvíjí zvlášť hluboce. Trocha střetu mužského s ženským, trocha kritiky organizovaného náboženství a šlechty, trocha (zatím) přípustného nastavování zrcadla režimu, to vše propojené jednou zajímavou postavou. Vracíme se k tomu, že tu Vávru prakticky nic nezajímá v osobní rovině. Ví, že má silný námět, a ví, odkud jeho síla pramení. Protože nebyl hloupý člověk a za dlouhá léta v oboru se v něm naučil chodit, vede to k výsledku, který může být podnětné sledovat. Nakonec však musíme připustit, že jde o poměrně mechanické dílo, jež prostě vystavuje katalog objektivně správných rozhodnutí. Hodnocení databáze Kinoboxu 83 % mu vlastně celkem padne – dobrý film, který se zastavil těsně před hranicemi mistrovství.

To není málo, neměli bychom shazovat ze stolu dobře zkonstruovaný snímek, který dokáže bez zaškobrtnutí složit tolik prvků dohromady a dojít k přehlednému výsledku, jenž je celistvý. A Kladivo na čarodějnice to vše bez zaváhání má. Jak to tak ale u Vávry bývá, chybí mu nějaký prvek individuality, unikátnosti, zranitelnosti volby, jež nebyla učiněná pro svou efektivitu, ale protože vzešla z režisérovy emocionální preference. Takový okamžik však ve filmech Otakara Vávry nenajdeme, vlastně je pro něj protichůdný.

Chtěl být podle všeho velkým filmařem; ne tím, že vytvoří nesmrtelná umělecká díla, ale tím, že odevzdá takovou práci, která mu zajistí prominentní místo ve filmovém průmyslu. Před patnácti lety točil husitskou trilogii, před pěti Romanci pro křídlovku a za pět let bude se soudruhy osvobozovat Prahu. Vše bude kompetentní a vše mu pomůže k tomu stát v čele. Skoro se chce říct, že kdyby Boblig místo vymýcení ďábla na Šumpersku dostal za úkol vést národní kinematografii, chtěl by to dělat nějak takhle.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých filmů podle databáze Kinbooxu.