Kultovka Clerks zakonzervovala ducha 90. let, v dobrém i zlém. Režisér se v jejím odkazu ztratil

Režijní debut Kevina Smitha, pořízený za pár korun, přesně zapadl do éry líné kontrakultury devadesátých let. Flákačství, odsekávání a plýtvání vlastním potenciálem byly považované za vrcholné akty rebelie. A právě jimi žijí Dante (Brian O'Halloran) a Randall (Jeff Anderson). Tuší, že to není zvlášť produktivní, ale co jiného si počít?

Dva dvacátníci pracují navzdory přesvědčení o své chytrosti za pokladnou maloobchodu a musejí se potýkat s fádností života, který zaplňují krom nekonečné nudy jen bizarní figurky jako dvojka drogových dealerů Jay a Tichej Bob (Jason Mewes, sám Smith). Spíš než jednotný děj sledujeme sérii scének, jež na konci tak nějak zapadnou do sebe.

Smith napsal scénář na základě vlastní zkušenosti, postavy vytvořil na motivy svých přátel a mnohé z nich následně i obsadil. Výsledek předčil veškerá očekávání. Největším filmovým hitem bylo tehdy Pulp Fiction Quentina Tarantina, jež mělo značit příchod úplně nové kinematografie. Ukecaná černobílá indie podívaná přišla do kin skoro současně a byla věrozvěstem stejných trendů. Kevin byl rychle označen za budoucího filmového génia. Film se stal hitem předně díky videopůjčovnám, což je příhodné vzhledem k tomu, že se v jedné z nich odehrává kus děje. Smith si na základě tohoto úspěchu vybudoval jak celý filmový vesmír, tak i početnou skupinu skalních příznivců. Stal se jedním z hlasů generace.

Clerks mají jedinečnou atmosféru amatérského filmu přesně v míře, než začne být nesledovatelným. Základní řemeslo je relativně solidní a černobílý obraz je odvěkým trikem, jak laciné produkci dodat jednotný a efektní styl. Oproti tomu prakticky všichni herci a herečky, včetně hlavních rolí, jsou absolutní polena a při recitaci Smithova scénáře nás nemůže ani na vteřinu napadnout, že jim dané věty vyvstávají organicky v mysli. Rozestaveni jsou často navíc velmi umělým způsobem a nepřirozeně dlouho drží určené pózy, jako by byli na jevišti.

Tento formální nezájem ale skvěle zapadá do flákačské nálady a paradoxně přítomným neubírá na charismatu. Podtrhává to i sílu filmu jako osobní výpovědi svého tvůrce, jehož přítomnost je každým okamžikem citelná. Přestože se žvaní o všem možném i nemožném, banálním a banálnějším, my víme, že každé jedno slovo tu autor chtěl. Jeho postavy by mohly mluvit o čemkoliv, přesto Smith trval na tom, aby vedly dlouhý dialog zrovna o osudu konstruktérů Hvězdy smrti ve Star Wars. Tento tarantinovský přístup je dotažen do extrému tím, že na rozdíl od Quentinových filmů se tu fádní dialogy neodehrávají v excesivní situaci, jakou je cesta nájemných zabijáků za svou obětí. Nenajdeme žádný příslib úniku fádnosti, jíž je celý svět nasáklý.

Smith má určitě cit pro absurdno. Ne vše, co se hrdinům stane, lze považovat za přísně realistické. V tomto ohledu se ale režisér z řetězu utrhne až ve své další tvorbě. Existují tu i záminky číst děj symboličtěji, jasným klíčem je už jméno Dante odkazující na autora Božské komedie a následné členění do kapitol, jež alegorické vyznění ještě podtrhává. Je však jasné, že tento rámec existuje jako věšák na historky, které Smith nastřádal.

Vzhledem k tomu, že Smith následných třicet let kariéry využil k tomu, aby se pokusil zmrazit čas, se na jeho debut a následnou tvorbu začali někteří dívat trochu jinýma očima než dobové publikum. Ve svých skoro pětapadesáti je stále chlápkem v hokejovém dresu, co vypráví nerdské historky a žije pro bezstarostnou legraci. Můžeme jen spekulovat, zdali je takový i ve svém soukromém životě, nebo jde o jeho veřejnou persónu, na tom ale nakonec pro naši diskuzi tolik nesejde. Důležité je, jak vyznívá jeho práce.

Mnoho věcí, které byly v Clerks zprvu čteny (a třeba i zamýšleny) jako ironická sebereflexe a humor mířený do vlastních řad, se ukázaly být projevem niterné touhy zůstat navěky sarkastickým klukem bez zodpovědnosti, jehož všichni nechají na pokoji. Zkušenost, kterou Smith popisuje, sdílí mnoho mladých mužů. Ve fikci většinou takové příběhy končí „zapuzením Falstaffa“, tedy přijmutím dospělosti a nalezením své role ve společnosti. Tahle katarze ale u Smitha nikdy nepřišla. Ne doopravdy. První Clerks (a druzí a třetí) vždy končí gestem prozření, kdy někdo někomu nahlas vysvětlí, že se chová jako malé dítě a za svou nespokojenost si je zodpovědný sám. Přesto se Smith při první příležitosti vrátí zase na začátek. U pojmenování svých neduhů to u něj vždy začíná a končí.

Popisuje stejný pocit, jaký vede hrdinu Klubu rváčů k vytvoření hypermaskulinního alter ega (špatné řešení) a Nea přiměje k opuštění Matrixu (správné řešení), jenže jeho Dante ve svém pekle prostě dál dřepí. Je to mnohem realističtější, ale postupem času také poněkud frustrující. Jakkoliv však o Smithovi můžeme proto pochybovat, nesouhlasit s jeho přístupem a možná se nad jeho pozdější snahou nezestárnout trochu ošívat (v mnoha ohledech se stal zosobněním memu seschlého Steva Buscemiho pokoušejícího se infiltrovat středoškolskou komunitu), nejde mu upřít velkou dávku autenticity.

Zatímco Tarantino svůj talent a cit propůjčil stále rostoucí sofistikovanosti, stal se certifikovaným géniem a zaujal pozici auteura postmoderní éry, Smith se nikdy nevzdálil svým kořenům. Zůstává chlápkem, co obráží cony, mluví se svými fanboys o bizarnosti Hollywoodu a jednou za čas natočí nové Clerks v marné snaze navázat na svůj úspěšný začátek. Nikdy si nevypěstoval filmařský cit, jeho režie se nikam neposunula ani v době, kdy už měl peníze. Vždy mu šlo především o to vyprávět své anekdoty a dařilo se mu to s proměnlivým úspěchem. Z uměleckého hlediska to značí stagnaci a bezradnost, z lidského upřímnost a blízkost. Díla, která točí, nemusí být „dobrá“, mohou ale být svým vlastním způsobem „pravdivá“. Proto je pro děti devadesátek tak snadné se s ním ztotožnit.

Clerks jsou tedy ultimátní generační výpovědí. Dokonce tak trefnou, že jsou jen obtížně přenositelní na lidi, kteří přišli později nebo dřív. Proto druhý jackassovský díl publikum rozdělil, když se Smithova generace střetla s tou následující. A třetí díl, jenž byl uveden teprve předloni, už prošuměl prakticky bez povšimnutí. Sledujeme v něm (spoilery) Dantovu smrt a Smith ždímá nostalgii vší silou. Tím vzdálenější je bohužel k tomu, aby sdělil něco nového. Opájí se sebou samým a filmovým vesmírem, v němž se uzamkl před světem.

Kevinu Smithovi na jednu stranu ujel vlak jako málokterému filmaři, na druhou se stal nejpřesnějším ambasadorem jedné nálady v jednom historickém okamžiku. To není vůbec málo. Přestože je pravděpodobné, že příliš nerozumí světu roku 2024 a přes mnohdy dobré úmysly je pro něj těžké vcítit se do lidí s výrazně jinou zkušeností, jako málokdo rozuměl svému světu roku 1994. Nebo ho přinejmenším jako málokdo cítil a tento pocit dokázal zaznamenat pro historii. A není tomu tak, že bychom se na Clerks nemohli dívat s empatií a zájmen. Důležitost a hodnota Smithova debutu tedy trvají.

Podívejte se na seznam nejlepších filmů všech dob podle databáze Kinoboxu.