Tarantino spatlal před 20 lety Kill Billa ze zbytků. Vzniklá šlichta chutná stále královsky

Dnes je Tarantino plně mainstreamovým autorem, jehož každý film automaticky generuje oscarové nominace v hlavních kategoriích. Někteří mu vyčítají, že se zaprodal akademikům. Jaká je škoda, že už nedělá neřízené pecky, jakou je Kill Bill!

V době jeho premiéry se naopak ozývaly výtky, že se Tarantino zaprodal čisté komerci, člověk v jeho pozici si zkrátka nevybere. Kritika se v případě podobně prominentních režisérů často bezděky zabývá otázkou, co lepšího by mohli v tuhle chvíli točit. Často se až s odstupem času ukáže, že všechny úkroky a snad i případné kompromisy mohou existovat vedle sebe a že tvoří kompaktní celek.

Kill Bill v Tarantinově filmografii vyčnívá jako vůbec nejdivočejší, nejvíc postmoderní a nekompromisně pastišová podívaná, přičemž laťka je při pohledu na jeho portfolio rozhodně vysoko. Celá Tarantinova tvorba je založená na přiznaném vykrádání pulpu, jeho nejslavnější film má tento pojem dokonce ve svém názvu a díky Pulp Fiction se s ním řada lidí setká poprvé. Jenže až Kill Bill tuto tendenci dotahuje do maxima.

Částečně protože už víme, že se šílenec z videopůjčovny v tomhle přístupu později neutopil, naopak skončil u standardnějšího formátu, lze Kill Billa docenit. Nejde o „začátek Tarantinova konce“, ale o vyvrcholení určitého aspektu jeho stylu. Už nikdy se stejně neurve z řetězu, už nikdy nebude jeho film tak kouzelně neurvalou energickou kupou nápadů.

Jednalo se vlastně o záměrné upuštění páry, než se Tarantino začal věnovat Hanebným panchartům. Ty můžeme považovat za jeho přijetí pozice mainstreamově-akademického režiséra, jenž své dosavadní pseudobrakové know-how přetváří v certifikované vysoké umění. Scénář Panchartů vznikal dlouhou dobu a v jejich středu byl příběh ženy, jež se během druhé světové války pustí do zběsilé pomsty nacistům. Tarantino však nastřádal tolik nápadů, že se nakonec rozhodl hrdinku rozdělit na dvě odlišné postavy.

Tak vznikla Nevěsta, bývalá členka elitního komanda zabijáků. Na svou vendetu se vydává poté, co její tým v čele s Billem přepadne její svatbu a povraždí všechny přítomné včetně Nevěstina nenarozeného dítěte. Po čtyřech letech v kómatu protagonistce nezbývá nic než touha po likvidaci všech, co jí ublížili.

Jako svatební dar dostala Beatrix (její jméno před námi však během prvního dílu velmi nápadně tají) od Tarantina všechny jeho nashromážděné nápady, jež by vedly k rozpadu hrdinky Panchartů Shoshanny. A když si uvědomíme princip Kill Billa jako odkladiště střípků, jež Tarantinovi přišly cool, ale nešel z nich poskládat seriózní soudržný film, vše najednou zapadne do sebe.

Bylo by však nepřesné Kill Billa prezentovat jako film, který nedrží pohromadě a při sledování se rozpadá, případně nedává smysl. Takový by byl, kdyby se pokoušel „o něčem být“, což už je ambice Panchartů. Až ve chvíli, kdy by se Tarantino odevzdal nějakému vyššímu cíli, by začalo být podivné, proč mixuje japonské anime, špagety western, hongkongské bojovky a bůhví co ještě. Jenže Nevěstina touha po pomstě je univerzálním motivem a může volně prostupovat všemi těmito žánry a historickými i národními tradicemi.

V příběhu není nic natolik konkrétního, aby to fungovalo jako kotva a nutilo Tarantina jasně určit hranice toho, co může do filmů zahrnout. Shoshanna už je zatížená svou židovskou identitou, svým historickým obdobím. Nevěsta může být naráz členkou jakuzy i desperátkou z Divokého západu. Co se týče odůvodnění svých voleb, Tarantino si vystačí s proslulým výkřikem, když v televizním interview vysvětloval nespokojené tazatelce, proč je Kill Bill tak přeplněný samoúčelným násilím: „Because it's so much fun, Jan, get it!“

Tarantino není dokonalý. Možná není ani génius. Rozhodně často plácá nesmysly a éra podcastů mu neprospěla. Někdy je asi vážně lepší, když za sebe umělci nechávají mluvit svá díla a nevíme, o čem přemýšlí ráno ve sprše. Za jeho největší přínos však můžeme považovat, jak úspěšně se mu podařilo zpopularizovat myšlenku filmové hříčky, která existuje sama pro sebe. Nikoli pro vyprávěný příběh, ale pro radost ze sledování filmu, jehož umělost a nesmyslnost je zcela patrná.

Umělecké volby nemusí být motivované příběhem, prioritou vypravěče není vytvořit soudržný svět obydlený konzistentními postavami. Kill Bill je vskutku zamýšlený primárně jako zábava. Jistě má určitý snobský opar, když se nerdi začnou předhánět v tom, kdo z nich rozeznal víc popkulturních odkazů na obskurní japonská béčka. Důležité však je, že Tarantinova radost je přenosná i na ty, kteří neví, kolik je toho přetaženo z japonského filmu Lady Snowblood z roku 1973. Kill Bill dokáže stejnou reakci vyvolat i u těch, kteří nemají encyklopedickou znalost braku.

První díl je navíc dravou akční jízdou, druhý mistrně využívá charisma Davida Carradina (Bill) v dialozích a monolozích. Soundtrack v obou případech šlape na paty Pulp Fiction a Uma Thurman jako Nevěsta nás po celou dobu drží v hrsti. I přes vyprázdněnost příběhu mají jednotlivé momenty slušnou emocionální rezonanci prostě díky hereckým výkonům a režii. Viděli jsme tolik příběhů o pomstě, že už nám stačí jen pár kontextových nápověd, abychom chápali, jak se máme cítit – a většinu energie můžeme soustředit prostě na to, jak film vypadá a zní.

Samozřejmě, že Tarantinovu „prostě legraci“ lze odmítnout. Když však budeme chtít analyzovat jeho volby, bude nutné opustit samotný film a pečlivě studovat všechny Tarantinovy vzory. Bavit se o historii a společenském kontextu jeho vkusu – jak vznikl, co ho formovalo komerčně a ideologicky? Tarantino nasává popkulturu celý život, ta ale nevzniká samovolně. Sebevětší brak není doopravdy „o ničem“ a neexistuje ve vzduchoprázdnu. Proč Tarantino považuje za „cool“ zpodobňovat japonskou kulturu zrovna tímto způsobem? Ne, není to výsledek náhodného vkusu a smyslu pro humor.

Mohli bychom se bavit i o tom, že Tarantino miluje příběhy silných žen, jež prosazují svou vůli, a rozhodně může v tomto ohledu čerpat z bohatého archivu. Popkultura je takových příběhů plná, jenže často jde o produkty šovinismu či pokrytectví. Ostatně Kill Bill je sám nejlepším příkladem. Uma Thurman na konceptualizaci Nevěsty pracovala od samého počátku, první nápady si s Tarantinem vyměňovala už během natáčení Pulp Fiction. A přestože navenek jí vždy v tomto ohledu skládal čest, při samotném natáčení se cítila upozaděná. Pouze jako Tarantinův nástroj. 

Vše vyvrcholilo, když ji doslova málem připravil o život. Trval na tom, aby řídila kabriolet ve velké rychlosti a zcela ignoroval její námitky a žádosti o zastoupení profesionální řidičkou. Vedlo to k vážné autonehodě, z níž si Thurman odnesla několik zranění. Vše se tajilo až do roku 2018, kdy Uma soudně vymohla zveřejnění záznamu.

Bylo to v době, kdy hlasitě vystupovala proti Harvey Weinsteinovi, jenž byl Tarantinovým mecenášem prakticky po celou dobu jeho kariéry. Jindy tak výřečný Quentin poslušně přehlížel vše, co se okolo Weinsteina dělo. Zdá se, že Tarantinova snaha oddělovat své filmy a jejich hodnoty od reality a svých vlastních činů zachází do extrémů, které bychom neměli přijmout.

Přestože prakticky celých dvacet let slýcháme o trojce a Tarantino je až moc velký lišák na to, aby zvěsti utnul, nejde se zbavit dojmu, že třetí Kill Bill není zapotřebí. A to nejen proto, že ochota Umy s Tarantinem dál spolupracovat není vůbec jistá. Měli bychom prý sledovat příběh mladé ženy, jíž nevěsta v rámci pomsty zavraždila před jejíma očima matku.

Jenže proč? Změnil se sám Quentin, změnila se doba a diptych Kill Bill by měl zůstat, jak je. Jako dravá směsice nápadů, co se nevešly jinam. Samotný režisér to naštěstí nejspíš ví. Přestože můžeme o jeho ohlášeném důchodu pochybovat, návrat Nevěsty nás čeká jen stěží.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů podle hodnocení uživatelů a uživatelek Kinoboxu.