Lepší verze Jokera vznikla před 40 lety. Král komedie vám připomene rozdíl mezi kvalitou a její imitací

Martin Scorsese byl po uvedení Zuřícího býka v tvůrčí krizi. Nemyslel si, že se má dál kam posunout, fikční kinematografie mu přišla strnulá a přežitá. V plánu měl ještě natočit svůj vysněný projekt Poslední pokušení Krista a přesedlat na dokumentární tvorbu, v níž viděl opravdový potenciál. Robert De Niro, kterého si představoval v roli Ježíše (ano, Scorsese je jediný člověk na světě, který si umí představit De Nira jako Krista), se však v roli pochybujícího spasitele nezhlédl a vybídl režiséra, aby vybral raději nějakou komedii.

Hollywoodem tou dobou už nějakou dobu koloval scénář filmového kritika Paula D. Zimmermana Král komedie. Jednu dobu ho měl režírovat Bob Fosse s kontroverzním inovátorským komikem Andym Kaufmanem v čele. Ačkoliv výsledný snímek je více než dobrý, asi každý cinefil si musí postesknout, že nežije v alternativní realitě, v níž existuje tato verze.

Scorsese se nakonec nechal přesvědčit i díky nadšenému přijetí Býka, trval však na tom, že zdůrazní dramatický aspekt a režie bude syrovější a minimalističtější, než měli producenti původně v plánu. Kvůli hrozící stávce v Hollywoodu pak projekt vznikal ve skutečných lokacích v New Yorku, zcela mimo studiové hangáry. Jde o štěstí v neštěstí, celý film je díky tomu viditelně ukotvený v realitě.

Příběh sleduje Ruperta Pupkina, třicátníka, který žije se svou matkou nenaplněný život na hraně chudoby. Jeho snem je stát se slavným komikem jako jeho vzor Jerry Langford (skutečný uznávaný komik a moderátor Jerry Lewis), ale nemá sebemenší šanci. Jednoho dne se mu přesto podaří pročlačit davem fanoušků až do Jerryho auta a z následné konverzace si vyvodí, že jeho idol mu dá šanci ve svém pořadu.

Jerry se chtěl ve skutečnosti jen zbavit nepříjemného pronásledovatele a pronášel různé nekonkrétní fráze. Rupert ale od tohoto okamžiku věří, že se pro něj konečně rozsvítilo světlo na konci dlouhé a temné chodby, v níž strávil celý život. Čím víc ho však realita upozorňuje na jeho omyl, tím víc propadá halucinačním fantaziím. Navíc spojí síly s Mashou (Sandra Bernhard), další Jerryho obsesivní a mentálně nestabilní fanynkou, a společně se ještě víc utvrzují ve svých bludech. Jediná otázka je, jak zareagují, až nevyhnutelně a krutě narazí. A protože známe Scorseseho předchozí filmy, bojíme se nejhoršího.

Král komedie ale není film směřující k explozi násilí jako Taxikář. V mnoha ohledech je takový okamžik až příliš uspokojivou katarzí a může strhnout pozornost špatným směrem. Dokazuje to ostatně přijetí Jokera, který si z Krále komedie bere mnohé. Sociální sítě byly plné videí, během nichž fanoušci v kinech hlasitě jásají, když ústřední antihrdina na konci zastřelí De Nirova moderátora. Tento maximálně destruktivní a sebepoškozující akt, který protagonistu navěky odděluje od možnosti žít uspokojivý život, by měl vyvolávat ledasco, jen ne nadšené výkřiky.

Phillips ale nezvládl být během předchozího vyprávění dost soustředěný a artikulovaný a u podstatné části publika dochází k velmi nešťastné interpretaci. Joker se stává cool postavou vzbuzující respekt, když ladně tančí za zvuků uhrančivé hudby. Násilné finále pak vyznívá jako revenge fantazie ublíženého ega. Veškerá snaha věnovat se životu mentálně nemocného člověka a kritice systému, který ho zklamal, se rozpadá, protože Phillips vymyslel pár hezky vypadajících záběrů, jichž se odmítá vzdát.

Oproti tomu u Krále komedie, když vidíme Ruperta víc a víc propadat hluboko do jeho mysli a mimo realitu, cítíme snáz tíseň a jsme zhrození. Když jeho fantazie začínají prosakovat ze soukromí do veřejných činů a není už pro něj cesty zpět, přepadá nás především smutek. Hrdina tu je ubohou lidskou figurkou, která touží po záři reflektorů, ačkoliv víme, že nemá charisma ani schopnost být hvězdou jako Jerry. Jde o film tím krutější a údernější, že vyprávění protagonistovi nikdy nedopřeje naplnění maskulinní fantazie a fyzické pomsty, přestože k ní má nakročeno. Scorsese se tak úspěšněji zvládá vyhnout interpretační pasti, do níž spadl Joker a v jisté míře i Taxikář.

V původním scénáři byl Rupert mnohem větším šaškem. Impulsem byl pro Zimmermana novinový článek o stalkerech, kteří pronásledují celebrity ve snaze strávit chvíli v jejich záři. Scorseseho účast ale do příběhu směšného chudáka vnesla pořádný kus empatie. Král komedie není přímočarým obviněním systému, protože netvrdí, že Jerryho pozice není zasloužená a jen náhodou se na stejném místě neocitl Rupert. Chybou společnosti však je, že Rupertovi neposkytla sen, jehož by mohl realisticky dosáhnout, takže mu nezbývá nic jiného než impotentně snít o nesplnitelném.

Během prvního setkání obou mužů v limuzíně probíhá všeříkající konverzace. Jerry Rupertovi vysvětluje, že si úspěch představuje moc jednoduše, musí začít ode dna. „No právě tam jsem. Na dně,“ odpovídá Rupert a Jerry se nezmůže na víc než: „Výborně. To je skvělé místo, kde začít.“ Víc si nemají co říct, jejich svět zná jen lidi na okraji a elity. Ačkoliv podle amerického snu by mělo být snadné vypracovat se od nuly, není jasné, jak toho dosáhnout a jaké mezistupně se Rupertovi nabízejí.

Robert De Niro se do Ruperta ponořil, jak u něj bývalo běžné, když ještě do své práce vkládal nějakou energii a zájem. Kolují historky o tom, že v ulicích New Yorku pronásledoval vlastní stalkery a vedl s nimi dlouhé dialogy o jejich motivacích a snech. Možná to z jeho strany bylo maličko kruté, ale budiž… Kontroverznější bylo, když během natáčení provokoval Lewise antisemitskými poznámkami, aby byla jeho iritace vůči Rupertovi autentická. Protože Lewis neměl zkušenost s De Nirovým metodickým herectvím, byl ze svého kolegy poněkud rozčarovaný.

Snímek se pak setkal s nadšeným přijetím kritiků, v kinech ale zcela propadl, vydělal jen dva miliony dolarů. Podle Roberta proto, že ukazoval, co nechceme vidět. To je trochu přehnané tvrzení, když Taxikář mohl o pár let dřív vydělat více než desetinásobek. Důvodem bude spíš nejasný žánr. Ačkoliv v sobě Král komedie má pořádnou porci černého humoru, jedná se nakonec hlavně o drama.

Přesto zůstává tento film strhující a krutě přesnou studií zlomeného muže. Říká se, že není nic vypravěčsky lacinějšího než protagonista uvězněný v halucinacích, Scorsese ale tento motiv využil fantasticky.

Málokterý zločin v dějinách láká tolik pozornosti jako atentát na prezidenta JFK, jenž se odehrál 22. listopadu 1963. Režisér Oliver Stone o tom již v roce 1991 natočil hraný film. Od té doby přibylo mnoho nových informací…