Před 55 lety jsme poprvé navštívili Planetu opic. Dodnes zůstává jednou z nejlepších sci-fi s nejdrsnějším koncem

Planeta opic je dílem producenta Arthura P. Jacobse, který si předlohu Pierra Boulla vyhlédl ještě předtím, než byla v roce 1963 veřejně vydaná, a to přestože samotný spisovatel ji prý považoval za jednu ze svých nejhorších knih. Stejně smýšlel skoro každý, kdo ji dostal do ruky, v námětu však vězel potenciál, který stálo za to probudit.

Další čtyři roky tedy Jacobs shromažďoval finanční prostředky a pracoval na scénáři. Projekt v této fázi zásadně ovlivnil Rod Serling, tvůrce kultovní Twilight Zone. Právě on vepsal zdrcující finální tečku, která už je dnes tak známá, že ji prozrazují už oficiální plakáty.

Astronaut George Taylor (Charlton Heston) se s dvěma dalšími Američany a jednou Američankou stal prvním účastníkem mezihvězdného letu téměř dosahujícího rychlosti světla. Ví, že až se probudí z umělé hibernace, uplynou na Zemi stovky let, dobrovolně se tedy vzdává své rodiny, přátel i civilizace. Po přistání na neznámé planetě ale zjišťuje, že jediná žena na palubě zemřela už před mnoha lety během spánku, naděje na založení kolonie je tedy okamžitě v prachu.

K překvapení posádky se po chvíli bloudění pouštní krajinou daří najít nejprve vegetaci a pak i kulturu bytostí, jež vypadají přesně jako lidé, jen neumí mluvit a žijí v primitivním kmenovém uspořádání. Než se mezi nimi stihnou rozkoukat, zaútočí na ně humanoidní opice na koních, Taylora odtrhnou od jeho kolegů a unesou do svého města. Opice mluví plynulou angličtinou, Taylor si však během šarvátky poranil krk a je dočasně němý. Když přesvědčí opičí vědkyni Ziru (Kim Hunter), že se intelektuálně nachází na její úrovni, chce mu dobrosrdečná bytost pomoct, ostatní opice ale dělají vše pro to, aby Taylorovu rovnocennost neviděly. Jak by mohli zotročovat lidi, kdyby šlo o inteligentní tvory? Když se ale Taylorovi vrátí hlas, není možné ho nadále přehlížet a pro opičí společnost se stává nepřítelem číslo jedna. Musí tedy i s ženou Novou (Linda Harrison) uniknout do zakázaného území, kde objeví… Sochu svobody! A to je konec.

Z filmařského hlediska se Planeta opic do historie kinematografie zapsala hlavně přelomovou kvalitou masek, o něž se na place staralo 80 lidí. Dnes náš zrak navyklý mnohem dokonalejším efektům samozřejmě rychle odhalí jejich umělost, přesto jde stále o úžasnou práci, především v oblasti očí. Napůl žertem se říkalo, že čtveřice pokračování vznikla především proto, že studio chtělo využít investici do opičích převleků, takže s nimi točilo filmy tak dlouho, dokud se nerozpadly. To je samozřejmě přehnané. Přestože mají další snímky spíše negativní pověst, každý díl vždy startoval z první pozice v žebříčcích návštěvnosti a série skončila ještě předtím, než se stala prodělečnou, což není samozřejmost.

Planeta opic byla uvedená uprostřed vrcholících etnických konfliktů ve Spojených státech, kdy se vládnoucí elity pokoušely za každou cenu udusit nebo alespoň bagatelizovat všechny varianty hnutí za rovnoprávnost. To ještě zvýšilo už tak značný potenciál sci-fi obydlené různými živočišnými druhy, aby byla čtená jako podobenství o sounáležitosti různých lidských skupin.

V příběhu sledujeme náznak mezirasového vztahu či konflikt integrace a segregace. Jsme svědky dokonce něčeho tak velmi specifického, jako jsou práva Taylora a jeho lidskost postavená před opičí tribunál, přičemž vysokoprofilové soudní případy, jejichž prostřednictvím se debatovalo o celospolečenských problémech s rasismem, byly pro šedesátá léta typické. Je tedy prakticky nemožné odolat Planetě opic coby velmi potentní sbírce době poplatných i nadčasových metafor.

Našli se rasisté, kteří snímek četli jako varování před tím, jak by se zachovali Afroameričané, kdyby měli příležitost urvat si pro sebe kus moci. Časem by převzali vládu a „opravdové lidi“ vytlačili na kraj společnosti. Běloši skončí v okovech a civilizace v úpadku! Samozřejmě se jedná o dezinterpretaci díla. Pokud by tu měly opice někoho symbolizovat, tak establishment, v šedesátých letech tedy prakticky výhradně bělochy.

Technologickou stagnaci zobrazené kultury pak režisér Franklin J. Schaffner zvolil pouze proto, že to výrazně snížilo rozpočet filmu. Původní scénář počítal s tím, že opice zvládly technologický pokrok po převzetí nadvlády udržet a civilizace se vyvíjela až k futurismu. Nejde tedy o zakódovanou zprávu, že pouze západní kultura může garantovat společenský pokrok, jak chtěli někteří věřit.

Snaha rozluštit, který druh značí jakou barvu kůže, je ale obecně nevhodná, protože pointou Planety opic je právě úplná nahodilost mocenského vztahu lidí a opic. Během celé série i jejích remaků se tato dynamika několikrát prohodí a situace se opakuje v nekonečné smyčce. Pseudorasa, která je zrovna u moci, se pak vždy snaží své privilegium vysvětlit vrozenou nadřazeností sebe sama a zvířeckostí těch druhých. Takový předpoklad je ale platný jen jako sebenaplňující se proroctví; vládnoucí skupina bohatne a vyvíjí se, zatímco ta degradovaná se v důsledku nedostatku zázemí, bezpečí a základních surovin skutečně proměňuje v negramotné barbary.

Je skoro smutné, že někdo může Planetu opic pochopit jako varování před snahou o společenskou progresi. I kdyby prý byla mocenská rovnováha skutečně nahodilá, běloši nesmí pustit z ruky kormidlo, protože skupina v čele bude chtít vždy vytlačit ty ostatní. Je tedy v zájmu bělochů, aby zůstali největší rybou v rybníku.

Těžko říct, jestli pro takový výklad použít označení „cynický“, „nenávistný“ nebo si vystačit s tím, že je „mylný“. Planetu opic má smysl číst předně jako varování právě před takovým uvažováním, opakováním stejných chyb a neochotou hledat jejich řešení. Takový je ostatně smysl závěrečného twistu prvního filmu, který nemusí jen prázdně šokovat.

Taylorovou vyřčenou motivací k opuštění svého světa bylo přesvědčení, že „někde musí být něco lepšího“. Zjevně si uvědomoval chyby společnosti, z níž vzešel, jak naznačuje už jeho sarkastický smích při pohledu na vlajku Spojených států, kterou kolegové přikládají k hrobu zesnulé astronautky. Jenže Taylor nemůže utéct a najít lepší svět, nemá žádnou další příležitost ani druhou šance k novému začátku.

Jako každý jiný má svou příležitost na Zemi. Coby člověk schopný účastnit se exkluzivní mezihvězdné cesty se na ní dokonce musí těšit značnému společenskému postavení, což by mu práci usnadnilo. Jenže tuhle šanci nevyužil. A na konci druhého dílu je to on, kdo stisknutím tlačítka odpálí další bombu a vyhubí veškerý život, protože už pro něj není cesty zpět.

Jako hlavní antagonistickou sílu Planety opic většinou označujeme společnost uvězněnou v koloběhu násilné dominance. Dodat by se ale mělo, že na začátku cesty za absolutní destrukcí stojí rozhodnutí Taylora, že civilizace se nemůže změnit a jemu nezbývá než utéct a najít si pro sebe lepší svět. Poselstvím Planety opic tedy není návod k zabrání místa na vrcholu potravního řetězce, ale výzva k udržení zájmu o společnost, která potřebuje nalézt nové uspořádání, jež se dosavadnímu cyklu vymaní.

V kontextu Spojených států 60. let nabývá toto vyznění na konkrétnosti, nechybí mu ale přesah. Planeta opic vybízí i k diskuzím o antropocentrismu, antihumanismu a hledá balance mezi technofobií a technofilií. Může se podařit bytostem s tak zažranými předsudky najít odpověď? Traduje se ostatně, že i během natáčení se herci a herečky bez vyzvání automaticky segregovali na opice a lidi podle svého kostýmu, protože jim zkrátka přišlo logické „být mezi svými“. Jako alternativa k jistojisté záhubě je ale snaha s nejistým výsledkem pořád tou lepší variantou.

Podívejte se na přehled nejlepších sci-fi filmů na Disney+.

Po 13 letech přichází pokračování 3D sci-fi Avatar. Je podobně technicky revoluční jako jednička, ale rozdílů si všimne jen trénované oko. Nadšení brzdí, že i druhý díl vychází z podobně problematických dějových konceptů.