Největší, nejděsivější, nejvtipnější. Filmové exploze, jež vydláždily cestu Oppenheimerovi

Filmy zaměřené na výbuchy občas považujeme za důkaz dekadence éry blockbusterů. Faktem však je, že lidé vždy rádi sledovali šílené, šokující a morbidní zajímavosti. Ani ne dvouminutový snímek britského režiséra Cecila M. Hepwortha s neuvěřitelným rokem uvedení 1900 se dnes považuje za jeden z prvních příkladů důmyslného filmového triku, jenž využívá hrátky s fyzikálními zákony ke komickému efektu.

Sledujeme skupinu lidí radostně se prohánějících v automobilu, jenž znenadání vybouchne. Vystrašený policista prozkoumává místo neštěstí, když na něj začnou dopadat kusy nešťastných obětí. Nevkusné? Možná. Stačí však číst dobovou černou kroniku v novinách, aby nám došlo, že lidé měli už tehdy překvapivě ležérní vztah k násilí a utrpení. V mnoha ohledech mnohem uvolněnější, než máme dnes.

Posouváme se o 115 let dopředu. Do doby, kdy jsme vůči podobným efektům dávno otupěli a nebudeme se jednoduše radovat z vybuchujícího auta. Jednou z možností, jak zážitek ozvláštnit, je samozřejmě atrakci stupňovat a bořit rekordy. Pro to se rozhodl i režisér Sam Mendes a producenti Spectre. Tato bondovka měla nelehký úkol navázat na obrovský úspěch Skyfallu. Likvidace záporákova sídla si vyžádala 33 kilogramů výbušnin a vedla k explozi rovné 68 tunám TNT.

Podle Guinessovy knihy rekordů se jednalo o největší filmovou explozi všech dob. Agentovi s povolením zabíjet to ale příliš nepomohlo, Spectre předchozí úspěch nedorovnalo a dnes patří z Craigových Bondů spolu s Quantum of Solace k těm méně chváleným a citovaným.

Stejným titulem, tedy v té době největší filmovou explozí všech dob, se vyznačovala i Apokalypsa Francise Forda Coppoly. Jenže zatímco ve Spectre se jedná pouze o spektákl, o atrakci vhodnou do propagačních materiálů, pověstný protiválečný film by se s takto pasivním přístupem nespokojil. „Vůně napalmu po ránu“ má nahánět hrůzu a demonstrovat nesmyslnost a bezohlednost šíleného vietnamského konfliktu.

Coppola s rozčarováním zjistil, že přes to všechno nad mnohými členy publika vyhrává wow efekt a hrozivé světelné kužely doprovázené Jízdou valkýr jim připadají stejně vzrušující jako v jakémkoli akčním béčku. Takové je dvojí ostří masového filmového umění.

Paul Verhoeven se právě naší tendenci podléhat demonstracím síly pokusil zužitkovat. U Hvězdné pěchoty vzal předlohu, kritizovanou za propagaci fašistických hodnot, a adaptoval ji tak doslovně, až právem vyznívá směšně, tedy pokud jen trochu dáváte pozor. A pokud ne, můžete se nevědomky sami stát obětí a šiřitelem fašistické propagandy, což (pokud vám do dřív nebo později dojde) může být užitečným cvičením do skutečného světa.

Proto je součástí této věrné imitace válečné rétoriky i pořádná exploze, během níž pomřou stovky či spíš tisíce dehumanizovaných broučích nepřátel. Popálené nestvůry vyděšeně pobíhají po bitevním poli, jejich krev, končetiny a vnitřnosti poletují vzduchem za nadšeného pokřiku našich hrdinů. No není to nádherné vítězství? Pokud si to myslíte, má pro vás Verhoeven špatnou zprávu: v Německu byste v roce 1933 nevolili „ty hodné“.

Nestyďme se však ani za to, když máme k filmovým výbuchům pozitivní vztah. Nakonec se jedná o ekvivalent pořádného ohňostroje, během jehož sledování v kině alespoň netrpí domácí zvířata. Nezastavitelná rychlost je roztomile přihlouplá klasika z 90. let, v níž se Keanu Reeves a Sandra Bullock řítí kupředu v nezastavitelném autobusu.

Vozidlo napojené na výbušninu, z nějž musí neohrožený policista zachránit zmatkující řidičku, samozřejmě nemůže stát nikoho z našich oblíbenců život. To by v tom ale byl čert, aby nám producenti odepřeli samotný výbuch! Když se tedy všichni odklidí do bezpečné vzdálenosti, autobus narazí rovnou do přistaveného letadla a společně explodují v uspokojivém ohnivém vyvrcholení. 

Doposud jsme popisovali skutečné exploze víceméně v reálném měřítku. Kinematografie tu však není od toho, aby se nechávala vázat skutečností. Za 130 let už jsme viděli výbuchy ledasčeho, včetně samotných planet. Jedním z nejslavnějších kosmických výbuchů je pak nepochybně likvidace zlovolné Hvězdy smrti, jež už předtím coby zbraň hromadného ničení sama vyhodila do vzduchu domov princezny Leiy.

Efekt má základ ve skutečné explozi, protože počítače roku 1977 nebyly zdaleka schopné simulovat něco tak komplexního jako oheň. Jedná se tedy o několik praktických efektů pracujících s likvidací miniatur, jež byly pomocí výpočetní techniky pouze poskládané do sebe. Při uvedení speciálních edic koncem devadesátých let Lucas záběr značně pozměnil, čímž jen poskytl další záminku, aby na něj jeho dřívější fanoušci a fanynky pokřikovali nadávky o likvidaci vlastního odkazu.

Německý režisér Roland Emmerich aktivní ve Spojených státech si jako trademark vybudoval likvidaci kulturních monumentů. Možná to na první poslech zní bizarně. Opět se však vracíme k tomu, že lidé mají, zdá se, vrozenou tendenci radovat se z toho, když vidí něco vybouchnout. A pokud je tím něčím ikonická stavba, kterou bychom v reálném světě bránili vlastním tělem? Tím lépe! Filmy jsou tu nakonec od toho, aby nám ukázaly něco, co nemůžeme vidět v naší každodennosti.

Přestože se Emmerich ve svých následujících filmech co do kvality efektu i měřítka dostal na úplně jinou rovinu, nejikoničtějším záběrem jeho kariéry je jistě explodující Bílý dům, tedy jeho maketa. Na rozdíl od Hvězdy smrti, která byla prostě velkou koulí, se v tomto filmu likvidoval detailní model, vše tedy muselo proběhnout na jedničku. Nakonec se opravdu zadařilo a tahle exploze se navěky zapsala do kulturního povědomí.

V případě V jako Vendeta máme stejný výchozí bod jako u Emmericha – explozi ikonické kulturní památky, v tomto případě britského parlamentu včetně Big Bena. Teroristickému aktu maskovaného mstitele však předchozí příběh dodává kontext a smysl. Sledujeme dystopický děj odehrávající se v blízké budoucnosti, kdy se vlády nad Británií chopí fašistický diktátor. Jedna z jeho obětí převezme identitu Guye Fawkese, jenž se neúspěšně pokusil o likvidaci parlamentu začátkem sedmnáctého století, skončil však neslavně. Nyní je potřeba jeho práci dovést do konce.

Americký mainstream má ve zvyku propagovat nenásilné formy protestu, je tedy kupodivu, že se podařilo adaptovat komiksovou předlohu anarchisty Alana Moorea, jež směřuje k úspěšnému násilnému činu hlásajícímu společenskou změnu.

Rozhodně nemůžeme opomenout filmaře, který proslul tak opulentní likvidací, že kvůli němu vzniklo nové slovo „bayhem“, složené z jeho jména a anglického označení pro chaotickou katastrofu. Když se v roce 2015 Spectre úspěšně přihlásilo o Guinessův rekord, Michael Bay jeho udělení rozporoval. Podle jeho slov se Mendes ani nepřiblížil tomu, co on předvedl během svého pokusu replikovat úspěch Titaniku a vložit romantický příběh na popředí velké historické katastrofy.

Bay rád přehání a svá tvrzení dostatečně nepodložil. Rozhodně je však pravda, že jeho natáčecí plac byl doslova jedním z nejvýbušnějších všech dob. Škoda, že z toho mnoho nevzešlo a na snímek se lidé od začátku dívali skrz prsty. Chladný komerční kalkul z něj koukal na sto honů a užití americké národní pohromy domácí publikum rozhodně nepotěšilo. Celý projekt je dnes dobrý jen k tomu, aby si člověk na YouTube našel sestřih explozivních scén a zhlédl je v rychlém sledu. Pokus dát jim smysl příběhem v tomto případě selhal, přestože technicky jde o vrchol své doby.

Všichni ten záběr známe. Ohnivá bouře na pozadí, zády k ní hrdina pomalu kráčící směrem ke kameře, nejlépe se slunečními brýlemi a kamenným výrazem ve tváři. Toto filmové klišé bylo imitované tolikrát, že se dnes již neobjevuje jinde než v parodiích. Jedno z nejpamátnějších užití je pak jistě v Desperádovi s Antoniem Banderasem. Robert Rodriguez tehdy rozhodně neměl rozpočet na posouvání limitů, musel si proto vystačit s dobře zvolenou zpolamovačkou a šikovným úhlem kamery, aby efekt vypadal co nejlépe. Právě syrovost pak scéně (stejně jako celému filmu) dodává jeho kouzlo.

Kde jinde skončit než u Oppenheimera, v němž se mísí vše, co jsme v textu doposud zmínili. Celý snímek staví na naší fascinaci nejhrozivějším výbuchem všech dob a na neochotě a neschopnosti odvrátit zrak. Marketéři si dali dobrý pozor, aby nám nemohlo uniknout, že Nolan nepoužil CGI, ale imitoval atomový výbuch pomocí praktických efektů.

Snímek pak existenci atomové bomby důsledně uvádí do morálního kontextu. Vypráví o muži, který si nemohl pomoct a musel nejničivější zbraň stvořit, aby pak byl zcela zdrcený důsledky svého činu. Oppenheimer je atrakcí i kritikou atrakce. Paradoxním filmem, v němž se odráží protichůdné způsoby, s nimiž můžeme k filmům přistupovat.