Recenze: Už to bouchlo! Oppenheimer vás buď rozloží na atomy, nebo se vás vůbec nedotkne

Výjimečný muž je dvě hodiny hnaný svým egem a ambicemi k vytvoření atomové bomby, jen aby se pak hodinu divil následkům tohoto činu a cítil se kvůli tomu fakt smutně. Mohlo by to dopadnout směšně a nepatřičně, Christopher Nolan se však dokázal největším nástrahám zvoleného námětu i svých tvůrčích limitů elegantně vyhnout. A to navzdory skutečnosti, že pokud jen trochu znáte jeho tvorbu, Oppenheimera si z velké části v hlavě poskládáte dopředu.

Jenže vidět je něco jiného než vědět. Být svědkem filmu může být silným zážitkem, i když vás v něm mnoho nepřekvapují dějové zákruty. V Praze si můžete zajít na projekci jedné z pouhých třiceti existujících IMAX kopií na takřka třísetkilovém 70mm pásu. A měli byste to udělat, pokud jen trochu můžete. Jestli se ptáte, jaký má smysl zvolit formát vzniklý v osmdesátých letech na opulentní přírodní dokumenty pro komorní drama, tak vězte, že právě tento zdánlivý rozpor je největší předností filmu.

Oppenheimer je důležitý film. To je ostatně jeho nejdůležitější vlastnost. Ne kvůli svému poselství, neboť varování před atomovou hrozbou se dnes jeví vcelku redundantně a nikdo, koho tento film může oslovit, nebude obviněním překvapený. Hrdina dochází ke zjištění, jímž všichni diváci a divačky dávno disponují, což je celkem riskantní volba.

Kdepak, Oppenheimer směřuje svou důležitost vůči sobě jako dílu. Proto je nejen vhodné, ale dokonce nezbytné, aby byl natočený na nejprestižnější filmový formát, prezentovaný na největším dostupném plátně a stopáží za žádnou cenu nešel pod tři hodiny. Pokud není Oppenheimer největší událostí sezóny, není ničím. Tento nolanovský cinefilní exces vás může buď iritovat, nebo očarovat. Pokud budete mít štěstí a naladíte se na stejnou notu jako film, čeká vás intenzivní zážitek, který předkládá všechny objektivní důvody k uctívání.

IMAX formát není jediným pozitivním atributem snímku. Přestože vyprávění postrádá high concept hříčky jako Memento nebo Tenet, jedná se o důmyslně vystavěný film, do nějž se zamilují i příznivci komplikované montáže. Příběh sledujeme ve třech liniích. Výroba bomby, první nespravedlivá komise zbavující Oppenheimera prominentních postů a druhá, očisťující. A aby toho nebylo málo, události sledujeme dvěma páry očí.

Krom Oppenheimera i jeho domnělého spojence Strausse, jehož úhel pohledu je milosrdně prezentovaný černobíle, abychom se mohli v ději zorientovat. Nebyl by to Nolan, aby nehledal způsoby, jak tyto pasáže propojovat tím nejvíc obdivuhodným a sofistikovaným způsobem. Christopher naštěstí udělal oproti Tenetovi krok zpět, v Oppenheimerovi se tedy dá mnohem lépe vyznat. Není třeba obracet se k vlastnoručně načmárané časové ose, snímkem nás celkem úspěšně provází intuice.

A co tedy příběh? Nolan, jehož klady spočívají v technickém provedení, měl vždy problém s tím, že se nechtěl vzdát snahy chytit za srdce. Občas to vede k sentimentálním gestům a velmi špatně napsaným ženským postavám, jež výhradně mužským hrdinům slouží pouze k tomu, aby mohli plakat nad jejich ztrátou.

Oppenheimer má tu výhodu, že vše prožíváme prostřednictvím postav pohlcených egem. Dává tedy smysl, že film vyprávěný z velké části jejich perspektivou má občas problémy pracovat s emocemi organickým a přesvědčivým způsobem. Ano, i v tomto filmu umírá Oppenheimerova milenka tragickou smrtí, aby živila jeho traumata, nicméně to alespoň konceptuálně dává smysl. Jde o sebestředného blba, takže o lidech kolem sebe ani jinak uvažovat neumí.

Dá se přesto diskutovat o tom, jestli snímek není Oppenheimerově optice odevzdaný až příliš bezvýhradně. Když odloží své nemluvně „na delší dobu“ do rodiny přátel, vysvětlují mu, že toho ani na okamžik nemá litovat, neboť je moc velký génius na to, aby se trápil něčím takovým. Není zcela jasné, jestli má tento názor demonstrovat nedokonalost světa, v němž se příběh odehrává, nebo zda s tím Nolan souhlasí. Navazoval by tím na dlouhou a již značně překonanou tradici narativů o tom, že genialita jde ruku v ruce s emocionální plochostí, čemuž se nedá vyhnout, jen se s tím smířit.

Podnětné budou i rozbory myšlenek Oppenheimera. Zrovna před pár dny jsme u výročního textu k Temnému rytíři podotýkali, že Nolan u své netopýří trilogie selhal ve formulování názoru na chod společnosti. Jako by se k tomu po celé tři filmy odhodlával, aniž by však k něčemu dospěl. Pokud v ději Oppenheimera něco překvapí, tak skutečnost, jak zásadní roli hraje vztah hrdiny a amerického systému, který využil jeho unikátní schopnosti a následně se ho pokusil odkopnout. Mimo jiné proto, že se v něm hnulo svědomí.

Nolan si dává pozor, aby v americkém filmu neukázal Oppenheimerovo koketování s komunistickou ideologií v jasně pozitivním světle. Už jen to, že ho neodsuzuje a marxismus představuje jako legitimní názorový systém, však není samozřejmé. Americký prezident Truman je ve svých pár okamžicích zobrazený pomalu jako sociopatický ňouma. A přestože ve filmu mnoho postav opakuje mantru o shození bomb kvůli záchraně většího množství životů, vyprávění jasně naznačuje, že věřit téhle propagandě by bylo naivní.

Přestože to nezazní nahlas, z filmu jasně vyplývá, že bombardování civilního obyvatelstva země, jež v danou chvíli dávno usilovala o mírová jednání (skutečným předmětem sporů bylo výhradně to, že Spojené státy trvaly na bezpodmínečné kapitulaci, zatímco Japonci chtěli garanci zachování císařské instituce), bylo válečným zločinem. Nolan rozhodně není kontrakulturní režisér, v Oppenheimerovi tedy zachází nejdál, jak se od něj dá realisticky očekávat. Nepřesvědčené přivede k pochybnostem, znalé neurazí přílišnou vágností.

Nejvíce strhující je Oppenheimer v momentech, kdy se protagonista v zápalu emocí dostane do jakéhosi transu, hudba duní a nekonečná tíha nezměrného zločinu dopadá na jeho ramena. Skvělou Nolanovou volbou bylo, že mnohem drásavější než nukleární exploze je scéna následného shromáždění, během nějž vědci hlasitě oslavují, zatímco Oppenheimer si plně uvědomuje, jakou hrůzu přivedl na svět. Potlesk se mění v rámus ohlušující víc než atomový výbuch, protože právě schopnost oslavovat ve chvíli smrti desítek tisíc nevinných lidí je v celém příběhu tím opravdovým antagonistou.

Snímek je možná poněkud repetitivní. Nepomáhá, že Nolan miluje navracení se k úderným hláškám, což se ve filmu děje opakovaně a ještě víc to zdůrazňuje dojem mechaničnosti. Každý nápad a každá myšlenka jako by se ve filmu objevily minimálně zdvojeně, což ne vždy funguje. Rozhodně není ostuda se ve druhé třetině cítit maličko uondaně.

Oppenheimer je příjemně nejednoznačný film, v němž se budeme moci opájet technickou brilancí a následně se hádat o tom, jestli (či spíš jak velký) byl hrdina sobec a egoista a zda má vůbec morální nárok litovat svých činů, když jejich důsledky mohl vidět (a čistě ve faktické rovině viděl) na míle dopředu.