Kovboj Čingischánem, černoška Kleopatrou a cismuž transženou. 10 skandálních obsazení

Filmová teorie tu nenabízí odpověď ani návod. Neexistují „objektivní“ pravidla pro to, co se „smí“. Není jimi historická přesnost, věrnost výchozímu materiálu ani logika – umělecké vyjádření nelze limitovat podobně fádními mantinely. A ano, to platí i pro dokumentaristiku. Umělec může mít tvůrčí, ideologický, politický, komerční či morální důvod porušit všechna pravidla reality. Od toho je umělec.

My můžeme zhlédnout jeho dílo, vyslechnout argumenty a individuálně je zhodnotit jako dobré, špatné, pomýlené či vypočítavé a zvolenými kritérii nakonec řekneme přinejmenším stejně o sobě jako o hodnoceném díle. Podívejme se na deset případů napříč historií, kdy obsazení z různých důvodů výrazně nesedělo a vedlo k hlasité diskuzi.

Začněme jedním z nejvíce urážlivých a ponižujících případů „yellowface“. Tedy situace, kdy bílý herec hraje asijskou postavu. Snídaně u Tiffanyho je dodnes milovaným filmem s okouzlující Audrey Hepburn, má však jednu velkou kaňku. Je jí „pan domácí Yunioshi“ s tváří odporně se šklebícího Mickeyho Rooneyho, populárního dětského a mladistvého herce 30. a 40. let.

Počátkem 60. let už byl Rooney dávno za zenitem. Jeho jméno a tvář se sice pevně zapsaly do povědomí amerického publika, v dospělosti už však nedostával příliš mnoho příležitostí u filmu. Čínský domácí měl být tedy tím, co bychom dnes nazvali cameo – rolí, kde ho lidé v těch pár scénách, kde se mihne, poznají a pobaví se nad tím, jak blbne.

Jeho šílená rasistická karikatura však byla přes čáru i na tehdejší poměry a Rooney se s kritikou setkával od premiéry. Negativita časem jen rostla a herec nakonec prohlásil, že jeho cílem je rozdávat radost, proto svého rozhodnutí lituje. Kdyby věděl, že někoho tak pobouří, roli by prý nikdy nepřijal. Falešné omluvy se tehdy nenosily, myslel to tedy nejspíš vážně. Ukazuje to, jak snadné je neuvědomovat si dosah vlastních předsudků.

Vedle „yellowface“ a „blackface“ nakonec vypadá starý dobrý „whitewashing“ jako menší zlo, byť se rovněž setkává s kritikou. Jde o případ, kdy role, jež by měli ztvárnit herci a herečky jiné než bílé barvy pleti, dostanou právě oni. Výrazným příkladem byla i americká hraná verze kultovního japonského anime Ghost In The Shell, svěřená populární Scarlett Johansson na vrcholu marvelácké slávy.

Existuje důvod, proč je za problém označovaný whitewashing, nikoli to, když se tradičně bílé role obsazují diverzně. Běloši totiž mají příležitost získat v americkém filmu role všeho druhu bez problému. Ačkoliv pohled do internetové diskuze bulvárního zpravodajství by mohl vyvolat dojem, že chudáci běloši v Hollywoodu nemají na chleba, statistika mluví jasně v jejich prospěch, a to vysoce nad poměr přirozeného zastoupení v populaci.

Oproti tomu herci a herečky asijské etnicity mají problém získat jakoukoli roli, zvlášť hlavní. Když tedy Hollywood vezme populární japonský příběh a obsadí ho bělochy, vyvolává to nevyhnutelně pořádný kus hořkosti a zklamání. Jistou omluvou pro film je, že hlavní hrdinka je vyrobená uměle a byla jí dávno zcizena identita, při rozbití se tedy může její mysl nahrát do jiného libovolného těla. Musela to být ale zrovna Scarlett?

Přestože při pohledu na historii kinematografie dalece převyšuje whitewashing, od počátku existovaly i experimenty opačným směrem, tedy obsazování herců tmavé pleti do rolí, kde bychom očekávali bělochy. Na divadle tato tradice existuje už od devatenáctého století. Nakonec i Orson Welles, budoucí velký filmový režisér, si ve třicátých letech udělal jméno divadelní adaptací Othella s černošským obsazením.

Jednou z rolí, v níž se často experimentuje s etnicitou, je i Jidáš Iškariotský, jehož různorodá identita je stavěná do kontrastu s bílým Ježíšem. Ponechme nyní stranou, že samotné zobrazování Ježíše jako bělocha je historicky mylné.

Postavit vedle sebe bílého Ježíše, symbolizujícího řád, dokonalost a privilegium, a černého Jidáše, který se necítí být součástí božího záměru, má v sobě nebývalý potenciál. Muzikál Jesus Christ Superstar to chápe, proto je zvykem v něm s Jidášem tímto způsobem pracovat. Nevyhnulo se to ani filmové adaptaci a samozřejmě se to neobešlo bez stížností.

Stejný princip stojí i v zárodku nedávného rozhodnutí BBC obsadit do role Anne Boleyn černošskou herečku Jodie Turner-Smith. Z úhlu pohledu tvůrců byl vnitřní konflikt postavy vytržené z její normality a stojící proti celému dvoru jako příslovečná černá ovce důležitější než historická věrnost. Z uměleckého hlediska je takový přístup v pořádku.

Poslední roky, když člověk slyší o Jamesi Francovi, tak kvůli nějakému průšvihu či bizarnosti. Kdysi populární herec si nikdy nevystačil s rolemi v blockbusterech, zároveň chce být velký filmař, umělec a vědec. Jenže mezi točením nezávislých filmů, na které nikdo nechodí, děláním doktorátů a učením na univerzitách taky svou prominentní pozici využívá k lákání výrazně mladších žen do postele, což jeho pověst samozvaného génia poněkud sráží.

Aktuální pozdvižení vyvolal stále neuvedený životopis Fidela Castra, kde má Franco pod vedením režiséra Miguela Bardema ztvárnit hlavní roli. A ačkoliv se nezdálo, že by se Castrovi odpůrci a obdivovatelé mohli na něčem shodnout, v tomto konkrétním případě zaznělo jedno hlasité ne.

Francův otec je poloviční Portugalec, což je jediné, co ho alespoň vzdáleně přibližuje Castrově etnicitě. Spojené státy mají už tak málo hlavních rolí pro Hispánce, proč tedy nedat roli jednoho z nejikoničtějších latinskoamerických politiků jednomu z nich?

Aby to však nevypadalo, že lidé jsou schopní se hádat jen o věcech napojených na realitu, je třeba připomenout šok a znechucení, když byl do role Jamese Bonda obsazen modrooký a blonďatý svalovec Daniel Craig. Stěží by se našel větší kontrast k vzezření Pierce Brosnana, který ovládl postsovětskou éru agenta britské královny.

Někteří od počátku podotýkali, že Craig má možná jiný účes než Flemingův Bond, v jádru však zosobňuje hypermaskulinního buldoka lépe než většina historických Bondů. Ať tak či onak, čas jim dal za pravdu. Casino Royale si získalo nadšené příznivce a příznivkyně a Skyfall se stal první bondovkou, která vydělala miliardu. Série, o níž se nevědělo, jestli má v dnešním světě ještě své místo, se i díky Craigovi ocitla na svém dosavadním komerčním vrcholu.

Dostáváme se k dost možná nejhorší castingové volbě všech dob. K volbě tak absurdně špatné, že troufalost a bezmyšlenkovitost producentů nabírá skoro na roztomilosti. Westernový herec John Wayne byl svého času ztělesněním americany. Člověkem, který zosobňuje vše, co se jako první vybaví, když se řekne USA. Hvězdy, pruhy, kolt za pasem, sem tam zastřelit nějakého toho indiána, který se poctivým bělochům pokouší ukrást půdu. No a tenhle John Wayne ztvárnil… A ne, na to nejste připravení… Ztvárnil totiž mongolského vojevůdce Čingischána.

Snímek z půlky padesátých let je kategorizovaný jako „orientální western“, což alespoň trochu vysvětluje, jak producenty napadlo angažovat zrovna ikonu Divokého západu. Asi však není potřeba rozebírat, proč se tento film zařadil k jedněm z nejšílenějších nápadů v hollywoodské historii. Nejde jen o to, že Wayne velmi očividně není Mongol, jeho osobní aura v této roli má blízko k tomu, aby Tomáš Magnusek ztvárnil Esmeraldu v nevyhnutelné hrané verzi disneyovského Zvoníka u Matky Boží.

Teď už to může být jenom lepší, nebojte! I Marvel má svou dávku kontroverze. Jednou z nich bylo, když byl do role Mandarina obsazen britský herec Ben Kingsley, nicméně tenhle mišmaš je nakonec vtipně a uspokojivě vysvětlený v samotném filmu, kdy Kingsleyho postava pouze předstírá, že je orientálním padouchem. Jinak je tomu v případě postavy Ancient One, která je v komiksech pojatá jako asijský muž a mistr východních bojových i filosofických škol. V Doktoru Strangeovi ho však ztvárnila Tilda Swinton, pravděpodobně nejbělejší žena, která kdy chodila po zemském povrchu.

Nutno dodat, že Marvel se obzvlášť v poslední době snaží nabízet dostatečně diverzní obsazení a v takovém případě prohození etnicity jedné postavy není takový problém. Éterická Swinton do role mentorky pohybující se mimo prostor a čas skvěle zapadá a příležitostí pro asijské herce je ve filmech Marvelu v nedávných produkcích relativní dostatek, kontroverze tedy nikdy nenabrala velkých obrátek.

Poslední dobou se také hodně mluví o tom, když cis heterosexuální celebrity ztvárňují postavy náležící do LGBTQ+ komunity. Tento spor je pro veřejnost poměrně špatně čitelný – pro dobrého herce či herečku jistě není problém naučit se správný manýrismus, takže čistě vizuálně není důvod se rozohňovat. V určité historické fázi, především do devadesátých let, bylo dokonce prospěšné, když áčkové hollywoodské tváře (jako Tom Hanks ve Philadelphii) ztvárňovaly LGBTQ+ postavy, čímž pomohly jejich identitu normalizovat. A nakonec bychom jistě nechtěli, aby třeba gayové „směli“ hrát pouze gaye.

Motivace současné debaty jsou tedy mnohem jemnější. Jde o to, že herci Jared Leto nebo Eddie Redmayne, pokud ztvárňují transženy, využívají toto téma k budování své kariéry. Přivlastňují si ho a čerpají z něj společenskou prestiž ve formě pozitivní pozornosti médií a filmových cen (oba zmínění cismuži byli za ztvárnění transženy nominováni na Oscara, Leto ho vyhrál). To vše bez toho, aby zaplatili pomyslnou daň v podobě vyrůstání na okraji společnosti a prožívání veškerých těžkostí, které příslušnost k menšinové sexuální a emoční či genderové identitě nese. Zatímco skutečné transženy čelí veřejným útokům a stěží si mohou dovolit lékařskou péči, kterou potřebují k normálnímu životu, hollywoodská smetánka si díky nim na své konto připisuje další miliony. Právě to některé provokuje a zrovna Eddie Redmayne souhlasí. Pár let po Dánské dívce se přiznal, že ze všeho úspěchu následujícího po jeho diskutované roli má černé svědomí.

Případ chudáka Bena Platta se dost odlišuje od všech ostatních zde zmíněných. Stále relativně čerstvá kontroverze, jež zabrzdila jeho plánovaný přestup z divadelních prken na plátna, totiž spočívá v tom, že byl ve filmové adaptaci obsazený do své vlastní divadelní role! Právě on byl přece tím, kdo od počátku dohlížel na vznik broadwayského muzikálu Milý Evane Hansene a vždy byl hlavní tváří ústředního hrdiny: introvertního středoškoláka Evana, který je proti své vůli uvězněný v jedné nepříjemné lži.

Jaký je tedy problém? Když se začala připravovat filmová verze, táhlo už Plattovi na třicítku. Opravdu nebude vypadat v roli sedmnáctiletého kluka směšně? Výsledný film bohužel předčil ty nejhorší obavy a úpěnlivé maskérské pokusy Platta omladit jakoby mu přidaly ještě dalších deset let. Nepomohlo, že film produkoval Plattův otec a oba jasně prohlašovali, že bude „buď s Benem, nebo vůbec“.

Tahle kauza spadla přesně do doby, kdy se nejvíc řešila hollywoodská protekce a takzvané „nepo-babies“, tedy děti úspěšných filmařů, které se dostávají ke skvělým kšeftům. Ben Platt se stal maskotem celé této frackovské generace. Ne úplně si to zaslouží, je to podle všeho pracovitý a talentovaný člověk. Tady však měl dát šanci zazářit některému ze svých nástupců.

Jedno se režiséru a producentovi Ridley Scottovinedá upřít: rozhodně se s tím nepáře. Když před pěti lety naplno propukla kauza Kevina Spaceyho, britský filmař se uchýlil ke kroku, který svou drastičností stále nemá mnoho obdob. Z již dotočeného snímku, který měl těsně před premiérou, Spaceyho prostě vyhodil. Ridley na nějaké vaše kontroverze kašle, problém prostě rovnou utne a je to!

Na plac pozval Christophera Plummera, který přetočil všechny scény s bezcharakterním patriarchou, kde děj rozhýbe únos jeho vnuka. Plummer ostatně věkově roli odpovídal lépe a Spaceyho maska v původní verzi nepůsobila moc věrohodně. Akademie, možná natruc Spaceymu, Plummera dokonce odměnila oscarovou nominací. Šlo o rekord pro nejstaršího herce nominovaného na Oscara a pro Plummera šlo v jeho osmaosmdesáti o hezkou rozlučku s kinematografií, neboť o tři roky později zemřel. Nakonec tedy vše dopadlo docela dobře.