Prsteny moci nejsou dílo pánaboha ani satana. Jde o poctivou podívanou, které chybí Jacksonova vize

Prsteny moci nejsou stejný filmový zázrak, jakým byly adaptace Petera Jacksona, a to přestože některé kusé věci dělají lépe, stejně jako jsou v mnoha ohledech věrnější duchu Tolkienovy předlohy. V jiných aspektech samozřejmě zaostávají.

Celková kvalita a význam jakéhokoliv díla ale beztak nesouvisí jen s výčtem kladů a záporů, ale i s dobou, do níž přichází, a s náladou publika. Prsteny moci nemohou stejně ovlivnit zeitgeist už proto, že vstupují do světa, kde filmový Pán prstenů už dvacet let existuje a ovlivňuje minimálně jednu generaci filmové a televizní tvorby. A chtít po nějakém seriálu, aby dorovnal tento gigantický odkaz, se zdá jako poněkud přehnaný nárok.

Stejně tak je nutné připomenout, že člověka nic neuspokojí, když je vůči tomu uzavřený. Lidská mysl je úžasná tím, že dokáže na základě předem učiněných podvědomých rozhodnutí přicházet s podpůrnými argumenty a vysvětleními. Sledovat fandomy Marvelu a DC, jak si navzájem předhazují třeba „neoriginalitu“, jako by si v tomto ohledu měly filmy obou stájí co vyčítat, nikdy nepřestane být kouzelné. Když tedy publikum k Prstenům moci přistoupí s předpokladem, že budou příšerné, tak takové skutečně budou. Důvod se vždycky najde. A může jít o zcela samovolný proces – člověk zůstává přesvědčený, že věci posoudil s čistou hlavou.

Olej do ohně přilila rasistická a sexistická část odpůrců, která rozhodně nemá žádný problém s ženami a minoritami, jen je nechce mít před očima. Menší nebezpečí představují ti, kteří svou nechuť vyslovují nahlas. Ovšem nevyzpytatelnější jsou ti vychytralí, kteří vědí, že vzbudí víc odporu, když se místo své opravdové agendy budou zaštiťovat třeba snahou o zachování Tolkienova kánonu. Pokud se dostatečně často zopakuje, že trpaslice musí mít vousy a jejich hladké tváře představují velký kvalitativní problém (ačkoliv to Tolkien nikdy napevno nestanovil), nakonec to tak někdo opravdu začne vnímat.

Nenávist vůči Prstenům moci byla také spojená s pocitem udržení komunity a pospolitosti. „Budeme držet pohromadě a nenecháme se zmanipulovat mocným Amazonem a zaplacenými novináři, kteří se ani nestarají o to, co by si myslel pan profesor, kdyby to viděl! My víme, jak to je! My víme, o co jim jde!“ Ehm… O natočení zábavného a úspěšného pořadu? Jaký zločin! Když ale vaše online komunity žijí nenávistí, proč trhat partu? Nakonec vlastně o nic nejde. Důležitější je být součástí kolektivu než férově hodnotit nějakou blbost Jeffa Bezose. Je to zločin bez opravdové oběti. (Tedy dokud nezačnou hercům tmavé pleti chodit tisíce výhrůžných zpráv.)

Nakonec vznikne armáda oddaných bojovníků, kteří věnují smutně velký podíl svého volného času brouzdání po internetu a rozdávání odpadních hodnocení každé ukázce, každé pozitivní reakci, každému vyjádření některého z tvůrců. Review bombing je statisticky prokazatelný fenomén a hlasy Prstenů moci nastřádané na většině databází jednoznačně vyčnívají ze vzorce normálně hodnocených produktů. A to je podezřelé.

Je tedy zcela bez debat, že Prsteny moci se staly terčem v lepším případě iracionální, v horším toxické a v nejhorším bigotně motivované nenávisti. To ale neznamená, že vůči nim nemůžeme být kritičtí. Bylo by skvělé, kdyby vzniklo dílo tak jednoznačně silné, že by se stalo nezpochybnitelným vítězem nad vší tou dětinskostí. Bohužel vždycky se pár chyb najde. Někdy i víc než pár.

Ještě než se přesuneme ke kladům, zaměřme se právě na nedostatky. Těmi nejčastěji zmiňovanými jsou jednorozměrné postavy a tempo. Obojí lze odsouhlasit, byť je trochu paradoxní, že tyto výtky přímo souvisejí s literární předlohou. Postavy Prstenů moci jsou tak „ploché“, protože následují principy umělého mýtu, které kopíroval i Tolkien. Galadriel (Morfydd Clark) pohlcená nadlidským hněvem vůči Sauronovi a skřetům je nejvěrnějším zobrazením Tolkienova přístupu k hrdinům a hrdinkám, jaký jsme na plátně/monitoru zatím viděli. Neměli bychom ho soudit podle principu realismu či psychologie, ale podle jejich tematické funkce v příběhu. Je přitom patrné, že tvůrci rámují pýchu a umanutost Galadriel jako problém, který musí být vyřešen.

Potíž je, že jsme zvyklí sledovat moderněji pojaté postavy, jež procházejí dynamičtějšími vnitřními proměnami na základě nějakého emocionálního osobního konfliktu. Takové nabídl ve svých adaptacích i Peter Jackson, a aby toho dosáhl, musel z gruntu překopat knižní charakterizace Aragorna, Froda a vlastně skoro všech okolo. Udělal z nich váhající muže pochybující o svých schopnostech, protože během takového příběhu snáz cítíme empatii a účast. Ačkoli autorova spokojenost není garancí kvality ani povinností, je dost dobře možné, že Galadriel Prstenů moci by Tolkienovi imponovala mnohem víc než Jacksonův Aragorn.

Dokazuje to důležitost ochoty tnout do předlohy, kde je třeba, předně pokud je cílem vytvořit komerční dílo. Jackson zvládl zachovat v potřebné míře celkový étos Tolkienova mýtu, ale pro oči většiny ho i neviditelně modernizoval pro potřeby současného publika. Tolkienův syn a kurátor jeho odkazu Christopher byl přitom zhrozený tím, co považoval za glorifikaci války, násilí, ztrátu Tolkienovy filosofie a zaměření na náctileté publikum. Drtivá většina laické i odborné veřejnosti dnes přitom Jacksonovu verzi považuje za skvělou.

Co se týče tempa, Prsteny moci doplatily na to, že jim chybí jasný cíl. Paralelně rozjeté dějové linie spolu dlouho nekomunikují a není jasné kdy, jak, proč a zdali se vůbec někdy střetnou. Postavy si zachovávají tolkienovskou pevnost a odevzdanost jednomu účelu, jenže ten není příliš jasný. A vágní strach z návratu Saurona se jako zastřešující motivace zrovna neosvědčil.

Je to jako když sledujeme film, jehož stopáž neznáme a nevíme, jestli se blíží konec za deset minut či za půl hodiny – z principu hrozí nuda. Jediné řešení, jaké se z hlavy nabízí, by bylo okopírovat Pána prstenů. První série by se věnovala jedné spojené linii a až na jejím konci by došlo k rozvětvení děje. Docílit toho by ale bylo takřka nemožné, protože vyprávěný příběh k něčemu takovému nedává příležitost. Tolkienova předloha sleduje pseudohistorické události odehrávající se na různých koncích světa a zkrátka neexistuje způsob, jak začít vyprávění v jednom bodě, pokud chceme vidět všechno důležité. Určitá rozklíženost tedy byla nevyhnutelná a tvůrci s žádným geniálním řešením nepřišli.

Co tyto nevýhody vyvažuje? Neměli bychom považovat za povrchní ocenit enormní rozpočet série, který je viditelný v každém záběru. Žádný jiný televizní projekt nezískal tolik prostředků a my tak máme před sebou seriál s rozměrem těžkotonážního blockbusteru. Stačí se pro porovnání podívat na Rod draka, který musí často hledat řešení, jak zjednodušovat nákladnější scény (že je většina trikově náročnějších záběrů překrytá mlhou nebo se odehrává v noci, není jen estetické řešení, v první řadě se tak šetří).

Prsteny moci mohou oproti tomu hýřit velmi komplexními trikovými záběry, v nichž se nedělají kompromisy. Pracovalo na nich ostatně společnými silami dvacet trikových studií včetně ILM a WETA (která si udělala jméno na Pánovi prstenů). Řemeslný vrchol si sice odbudeme prvními dvěma epizodami J. A. Bayony, i zbylých šest hodin si ale udržuje vysokou úroveň. Krásně barevný obraz, často zalitý světlem, je tak skvělým oživením oproti tolika jiným moderním filmům a seriálům utopeným v šedi.

Nejpříznivěji přijatou částí série je jistě linka v Khazad-dûm, budoucí Morii. To je jedna z mála věcí, na níž se shodují takřka všichni. Přátelství Elronda (Robert Aramayo) s Durinem (Owain Arthur) a jeho ženou Disou (Sophia Nomvete) má v sobě jiskru Jacksonova uchopení, jistě díky tomu, že se soustředí na intimnější rozměr, aniž by se rovnou uchylovalo k hobití sentimentalitě. Jde o celkem jednoduché scény, během kterých si často povídají dvě nebo tři sympatické postavy o tom, co je pro ně důležité. Tím se stvrzuje, že největší radost nám adaptace Tolkiena dělá, když je mu nejvíce vzdálená a kulisy jeho světa jsou využité k rozehrání modernějšího, osobnějšího příběhu.

Ocenit můžeme také, že se tvůrcům podařilo vyprávět příběh, který pokládá otázky, po jejichž odpovědích můžeme aktivně pátrat. Kde je Sauron? Kdo je Cizinec? Co chtějí elfové od trpaslíků? V době internetu se seriály dostávají do nevděčné pozice, kdy jsou fóra po prvních pár epizodách zaplněná tolika teoriemi, že chystaný zvrat někdo zaručeně pojmenuje. A když pak na konci opravdu přijde, může vyvolat zklamání, protože „jsme to přece čekali“. Jenže pokud dává jen trochu smysl, bude nevyhnutelně odhalen, a požadovat tedy od scénáře šokující twist je nebezpečné.

Lepší je pro tvůrce odolat a nepokoušet se o něco tak překombinovaného, aby to sice uteklo všem očekáváním, ale také logice (Hro o trůny, dívám se na tebe!). Zvraty v Prstenech moci smysl dávají, Halbrand (Charlie Vickers) jako Sauron i Cizinec (Daniel Weyman) jako skoro-určitě-Gandalf. Ne, není chyba, že se tak Gandalf ocitá v příběhu dřív, než by kanonicky měl. Pro jistotu si to řekněme nahlas: Středozem neexistuje a žádný Gandalf do ní nikdy nepřišel. Že se Sauron s Gandalfem, jež známe jako odvěké nepřítele, objevují v příběhu ve stejnou chvíli, je rozumná změna. Navíc, čistě prakticky, je absurdní si myslet, že Amazon nezužitkuje práva na jednu z nejikoničtějších postav popkultury. Víte, on ani Bezos ty peníze netiskne!

Vcelku platí, že těch pár zápisků, na něž Amazon získal práva, se podařilo rozšířit uctivě a všechny změny se dají obhájit. Domyslet příběh v Tolkienově duchu je ale přece jenom těžší než zkrátit existující příběh tak, aby si původního ducha zachoval. Jistě by pomohlo, kdyby tvůrci měli víc materiálu ke zpracování. Přesto se zjevně sešli lidé, z nichž velká část chtěla odvést tu nejlepší práci, mnozí z nich Tolkiena milují a šlo pro ně o splněný sen.

Chybí ale, co do díla vložil Peter Jackson, který disponoval nejen tím vším, ale ještě k tomu měl vlastní cíl. V jeho filmech se děly mnohem větší absurdity – zapomněl snad někdo na Legolase surfujícího po schodišti Helmova žlebu a střílejícího skřety lukem fungujícím jako kulomet? Přesto jeho Pán prstenů sám sebe plně obhájil. Prsteny moci nemají takové sebevědomí. Najdeme v nich talentované herečky a herce, režiséry, režisérky i scenáristický tým, zaštiťuje je však nepříliš nezkušené duo J. D. Payne a Patrick McKay, kteří neprojevují ani náznak „vize“. Celý kolos udrželi pohromadě, aniž by se rozpadl, dovolili rozpočtu vyniknout a dokonce se dostali k pár skvělým momentům v Morii či v kataklyzmické šesté epizodě.

Je ale jasné, že nikam nemíří a prostě dělají, co mohou, aby zadaptovali to málo z Tolkiena, co se Amazonu podařilo splašit. Prsteny moci jsou proto „prostě jenom“ poctivým seriálem. Ale to není málo! Druhá řada může být dobrá a klidně ještě lepší.

Služba Prime Video, která patří Amazonu, přišla s nejdražším fantasy seriálem všech dob, jenž je dokonce ještě dražší než původní Pán prstenů. První ohlasy jsou natolik rozporuplné, že se této záhadě podíváme na zoubek.