Díky Producentům nevypadal Hitler nikdy směšněji. Byli za to málem zakázáni

Mel Brooks se celovečerního debutu dočkal až jako čtyřicátník. Předtím prošel vřavou druhé světové války a dvěma dekádami scenáristické práce pro televizi a divadelní pódium. Protlačit Producenty byl přesto jeho do té doby nejintenzivnější boj.

Brooksův plán na ztřeštěnou komedii s muzikálem o Hitlerovi v jejím středu byl pro mnohé nepřijatelný. Užití nacistické symboliky mimo kontext historických dramat bylo během šedesátých let mnohem ožehavější téma než dnes. I když se snímek podařilo prosadit a realizovat, stále ho některá kina odmítala promítat, dokonce byl zprvu zakázaný v Německu.

V důsledku všech distribučních překážek se nejednalo o velký finanční úspěch. Producenti si ale takřka okamžitě připsali kultovní status. Šeptanda pak vedla k nejspíš nejodvážnějšímu udělenému Oscarovi všech dob za scénář, jenž uklidnil veřejnost a usnadnil Brooksovi další práci. Zároveň se tím navždy posunuly hranice toho, z čeho a jak si je možné dělat veřejně legraci.

Sledujeme příběh dvou vykutálených židovských mužů, účetního Lea Blooma (Gene Wilder) a producenta Maxe Bialystocka (Zero Mostel), kteří si vypočítají, že divadelní propadák jim díky machinacím s nadhodnocenými akciemi může paradoxně vydělat víc než hit. Rozhodnou se proto uvést ten nejhorší muzikál, jaký se jim podaří vymyslet – Springtime for Hitler (Úsvit Hitlera), oslavnou ódu na třetí říši a jejího vůdce. Nicméně představení je tak příšerné a pobuřující, že si ho publikum vyloží jako satiru a zamiluje se do něj. Ze Springtime for Hitler je hit a oba podvodníčci skončí ve vězení. Mezitím ale poznali sílu přátelství, takže konec dobrý, všechno dobré.

Snímek patří k nejsoudržnějším dílům Mela Brookse, později se soustředil na skečovitá vyprávění, která se příliš nesnaží tvořit jednotný celek. Producenti mají začátek, prostředek i konec a nechybí jim ani emocionální katarze. Wilder a Mostel jsou komediální géniové a někdy je radost prostě sledovat, jak společně existují v jedné scéně. Vrcholem je samozřejmě muzikálové vystoupení, které jen tak nedostanete z hlavy.

Zpětně se zdá počáteční mainstreamový odpor vůči Brooksovi skoro absurdní. Každý, kdo o Producenty jen zavadí okem, si nemůže myslet, že by promovali nacismus. Existoval však strach, že když se k nacistickým symbolům bude přistupovat lehkovážně… Něco se stane! Tezí Mela Brookse bylo, že právě ponížený respekt, který svastika stále vyvolává, musí pryč.

Častou výtkou vůči Producentům bylo, že volba muzikálu o Hitlerovi je zcela nahodilá, samoúčelná a neposkytuje skutečné argumenty proti nacismu. Ústřední dvojice by mohla pracovat na jakékoli jiné špatné produkci a příběh by vyzněl stejně. Brooks ale dobře věděl, co dělá. Jeho cílem bylo pošpinit a zcela ponížit nacistickou ikonografii. Vybírá záběry z propagandistických filmů a staví je na hlavu.

Německá válečná propaganda byla natolik úspěšná, že jí věříme dodnes. Nacisty si stále představujeme tak, jak nám je ukázala Leni Riefenstahl v Triumfu vůle. Máme před očima dokonalou, skoro nadlidskou armádu promenádující se v Hugo Boss uniformách, jež je schopná splnit každý rozkaz jako jeden muž. Adolfa Hitlera vidíme jako temného génia zla. Skutečnost je taková, že Německo nemělo nikdy šanci ve válce zvítězit a Hitler byl bolestivě průměrný prostoduchý idiot, který spustil nejhorší válečný konflikt všech dob. A to vše jen proto, že chtěl být umělec, ale umění nerozuměl a nedokázal namalovat ani obyčejný dům.

V Producentech se tedy nemluví o tom, jak je nacistická ideologie mylná či špatná. To je ostatně zbytečné, vždyť neexistuje, aby dávala smysl. Svým nositelům má dodat pocit síly, nadřazenosti a božího požehnání. Dokud tedy nacismus vypadá dobře a budí strach, jeho příznivcům je jedno, jak málo drží pohromadě.

Ve svém jádru je nacismus (a šířeji fašismus) stěží ideologií, mnohem víc je pseudoestetikou. Brooks ho tedy zbavuje aury jakéhosi dokonalého černého diamantu a zesměšňuje ho v té nejzákladnější rovině. Stormtroopeři cupitající ve stepovacích botách a uskupení jako svastika vypadají směšně. Nejen v Producentech, ale i v samotném v Triumfu vůle. Jak jsme si toho mohli nevšimnout?

Není pravda, že Brooks je šiřitelem komedie typu „padni, komu padni“, jak se občas mylně uvádí. Ve skutečnosti se řídí řadou jasných principů. Přestože se to v Producentech (a obecně v celé jeho tvorbě) hemží nacisty, nikdy by nezlehčoval holokaust. Proto se tak negativně vyjadřoval k oscarovému dojáku Život je krásný, který „shledal otravným“. Nacházet krásu či humor v koncentračním táboře, jak se pokoušel Roberto Benigni, je podle něj projevem vrcholného nevkusu. Holokaust nemůže budit nic jiného než absolutní hrůzu.

Stejně tak v Ohnivých sedlech je co do jazyka „přenegrováno“, přesto by Brooks nikdy nezaložil vtip na úspěšném lynči. Hrdinovi může být pro jeho barvu kůže vyhrožováno násilím, jen pokud nakonec z nebezpečné situace vyvázne bez úhony a patří mu poslední zasmání. Brooks vyrůstal jako nezvykle malý, často nemocný židovský kluk, syn přistěhovalců, a starší děti ho neustále šikovaly. Pokud je mu něco odporné, tak když si silný dovoluje na slabšího. Celá jeho tvorba je založená na komentáři společenských struktur, na nevybíravém vysmívání se těm, již se nacházejí v pozici moci.

Komici si poslední roky často stěžují, že „dnes by se nedala natočit další Ohnivá sedla“. Jedná se o zásadní nepochopení, takové filmy dál vznikat mohou a dokonce se tak děje. Jenže ne každý je dokáže identifikovat. „Být jako Ohnivá sedla“ totiž neznamená opakovat doslova tytéž vtipy, ale ctít Brooksův princip. Tedy sledovat svět okolo sebe a stavět se na stranu znevýhodněných. Milionářský stand-up komik nemůže ponižovat marginalizované skupiny a odvolávat se na Mela Brookse, to je naprostou antitezí jeho přesvědčení.

Není to tak snadné, jak se zdá. Dokonce ani Brooks v tom není bezchybný, což dokládá jeho nešťastná práce s queer motivy. Samotná existence gay mužů je pro něj mnohdy pointou vtipu, platí to i o Producentech. Hitlera ztvárňuje absurdně zženštilý (a velmi neárijský) herec, protože by to Dolfu nepochybně urazilo.Při pohledu na celé tělo Brooksovy práce je však jasné, že se nejedná o zlý úmysl a neodráží to jeho osobní politiku. Ta je totiž tak progresivní, jak jen lze od člověka jeho generace očekávat, včetně plné vstřícnosti ke queer komunitě.

Zkrátka pracuje stylem, který mu znemožňuje do hloubky promýšlet důsledky každého vtipu, na to jich kupí příliš, takže se musí spoléhat na svou intuici. Ta má ale určitou hranici. Skvěle mu slouží, když vykresluje své hrdiny. Ví, jak vzdát poťouchlý hold židovskému typu bez možnosti snadného antisemitského výkladu. Své postavy konstruuje zevnitř a na základě intimní znalosti.

Během své zlaté éry ale neznal realitu a společenskou dynamiku queer života, klouže tedy po povrchu a opakuje klišé. Jeho výrazné ustoupení od vtipů tohoto typu v jeho aktuálním projektu History of the World: Part II ale ukazuje, že je skoro ve sto letech schopný učit se a posouvat. To je ostatně také jedním ze základních principů komedie.

Jedna z nejslavnějších knih všech dob se dočkala už třetího zfilmování. Je určitě nejbrutálnější, ale ne nejlepší. Tento díl bude i tom, jak se dá filmovat válka.