Nejvlivnější akční film historie slaví 90 let. Režiséři měli drsnou životní průpravu a lokace byly použity pro King Konga

Lovení mají lidé v krvi podobně jako zvířata, jejichž instinktivní chování připadá mnohým barbarské. Jak ale může být člověk, jenž zabíjí pro zábavu a své trofeje si pyšně vystavuje na zdech, považovaný za civilizovaného? Tento paradox, který rozebírá živočišnou stránku lidské osobnosti, je základním motivem Nejnebezpečnější hry. Filmová adaptace knihy Richarda Connella začíná záběrem na starobylé klepadlo ve tvaru kentaura, jenž má v hrudi zapíchané šípy a v náručí drží bezvládnou ženu. Přes obraz běží úvodní titulky, načež se v rámu objeví ruka, která na dveře zaklepe.

Odkazuje se tím k napínavým příběhům o gotických sídlech, do nichž přichází návštěvník z vnějšího, „civilizovaného světa“. Roku 1931 ostatně publikum zkamenělo u filmového zpracování Draculy, opanujícího své oběti na děsivém transylvánském hradu. Podobizna kentaura, mytického stvoření, v němž se snoubí lidská a zvířecí nátura, ale současně vyjevuje pravé úmysly tvůrců.

Režiséři Ernest B. Schoedsack a Merian C. Cooper o temných lidských pohnutkách věděli své. Cooper v mládí opustil domov v Jacksonville, stal se novinářem a také námořníkem v Annapolis. Byl jedním z vojáků, kteří na americko-mexické hranici stíhali revolucionáře Pancho Villa, a jako bojový pilot se rovněž účastnil první světové války. Během polsko-sovětské války, probíhající mezi lety 1919 až 1921, působil jako velitel polského letectva a podařilo se mu uniknout z nepřátelského vězení, kde se ocitl po sestřelení svého letounu sovětskými kozáky.

Dobrodružného ducha nezapřel ani Schoedsack, jenž z domova utekl ve 14 letech. Uchytil se jako kameraman v Mack Sennet Studios a do Evropy se vypravil coby válečný fotograf. V rámci polsko-sovětské války vedl některé záchranné mise a s Cooperem se setkal nejprve roku 1918 ve Vídni, poté znovu o čtyři roky později v Singapuru. Obchodní partnerství mezi sebou uzavřeli během africké expedice a začali natáčet přírodní exotické snímky jako Nomádi – Bitva o pastvu (1925) o perských kočovných kmenech nebo Čang (1927) odehrávající se v thajské divočině.

Cooper se stal roku 1931 asistentem Davida O. Selznicka, tehdejšího viceprezidenta společnosti RKO. Měl možnost tvořit vlastní produkce, a když se Schoedsack v lednu 1932 vrátil z Indie, kde měl na starosti výběr lokací pro snímek The Lives of a Bengal Lancer, okamžitě se ke starému příteli v RKO připojil. Jejich povahová odlišnost – Cooper byl všemi obletovaný playboy, zatímco Schoedsack zůstával samotářským introvertem – posilovala jejich pozoruhodnou spolupráci a umožňovala jim rozdělovat úkoly dle osobních predispozic.

Nejnebezpečnější hra představovala jejich první mluvený, fiktivně dramatizovaný snímek. Vycházela z románu, který Connell napsal roku 1924, a vznikala v období před zavedením Haysova kodexu známého též jako Pre-Code Hollywood. Šlo o etapu mezi lety 1929, kdy byl v americké kinematografii plošně zaveden zvukový film, a 1934, kdy se prosadila cenzurní pravidla.

Také díky tomu se tvůrci nemuseli obávat větší sugestivnosti v zobrazování násilí a přišli s filmem, který zkoumal lidské barbarství přímočaře a syrově. V konečném sestřihu třiašedesátiminutový příběh začíná na lodi plné profesionálních lovců, kteří vypadají a vystupují jako zámožní gentlemani, pro něž je lov nebezpečné zvěře nejen vášní, nýbrž životním posláním. Loď ovšem narazí na útesy, jelikož osvětlené bójky někdo záměrně posunul. Mohutnou explozi, potopení a apetit okolních žraloků přežije pouze mladý, leč proslulý lovec Bob Rainsford (Joel McCrea), jenž se v osamění vypraví do džungle a narazí na zámek, jehož vchod zdobí výše popsané klepadlo.

Uvnitř jej vřele přivítá tajemný hrabě Zaroff (Leslie Banks), jemuž dělá společnost němý kozácký sluha Ivan (Noble Johnson) a také dvojice dalších trosečníků, jejichž plavba skončila na špičatých útesech ještě před Rainsfordem – sourozenci Martin (Robert Armstrong) a Eve (Fry Wray). Zaroff vysvětluje svou loveckou minulost a vyjadřuje obdiv světoznámému Rainsfordovi, ovšem pod rouškou noci vyjeví své pravé záměry. To on nastražil bójky a na svém ostrově pořádá tu nejvíc vzrušující a také nejnebezpečnější hru – lov na člověka.

Dle studiových záznamů vznikal snímek se střídmým rozpočtem 218 tisíc dolarů, a to převážně v interiérech filmových studií, v nichž štáb vystavěl působivé kulisy simulující hustou zamlženou džungli s bažinami a vodopády. Natáčelo se v červnu 1932 s třítýdenním rozvrhem a Cooper s Schoedsackem museli vymýšlet způsoby, jak co nejefektivněji eliminovat produkční cenu. V zájmu úspor se jen minimum záběrů pořídilo mimo studia – jako výhled na zátoku ze zámeckého okna například posloužila pacifická scenérie u Los Angeles a kaskadér Wes Hopper, jenž zaskakoval za Joela McCreu, natáčel plavání ke břehu na kamenité pláži poblíž San Pedra.

Sekvence znázorňující úvodní ztroskotání lodi by vyšla na spoustu peněz, kdyby se točila naostro dle původního plánu. Cooper i Schoedsack ale využili vlastní zážitek z plavby společnosti Wisdom 10, kterou Arabové navedli na útes tím, že zhasli maják. Pro natáčení vznikla miniatura, kterou nechali vyletět do povětří ve studiích. Scéna trvající málo přes minutu pak neztratila přesvědčivost díky užívání detailních záběrů na praskající kusy dřeva, potápějící se námořníky či vodou zaplavované interiéry.

Počet aktérů se oproti původním plánům radikálně snížil a vše se soustředilo na vztah mezi Zaroffem a Rainsfordem, který vrcholil pronásledováním v džungli smečkou vzteklých psů. Hustě zarostlé scenérie vypadají přesvědčivě, atmosféru zlověstné noční oblohy pomáhalo formovat malované sklo a hejno ptáků, které se vzneslo z korun stromů, animoval designér a trikař Orville Goldner. Ten byl ostatně jen jedním z nadaných pracovníků, kteří se na výrobě podíleli a v pozdějších letech se ve svých oborech vypracovali mezi elitu.

Spojení těchto talentů umožnilo dodat filmu dobrodružné kouzlo, jaké mnoho následovníků postrádá. Klíčovou roli ale stále hrály uměle vytvořené scénografie, které vedle bažiny zahrnovaly také jeskyni či propast, přes niž leží mohutný pokácený kmen. Cooper neskrýval své nadšení, a byť režii většinou obstarával Schoedsack, bývalý bojový pilot si nenechával ujít žádný natáčecí den a pokradmu zosnoval plány na další společný projekt.

Tím se stal King Kong, jenž vznikl jen o rok později a nabídl přelomové trikové sekvence, když herce situoval před zadní projekce plné roztodivných prehistorických tvorů a titulního krále opic. Pro natáčení se použily shodné pralesní kulisy jako pro Nejnebezpečnější hru a klíčové role opět ztvárnili Fry Wray a Robert Armstrong. Kdykoli nastala možnost, Cooper si bral herce stranou, Wray nasadil blonďatou paruku a se samostatným štábem improvizoval některé scény, které položily základy pro King Konga. Díky tomuto tvůrčímu, produkčnímu a stylistickému propojení se oba filmy už devadesát let pomyslně hážou do jednoho pytle a traduje se, že vznikaly souběžně. Podle American Cinematographer to ale není pravda, Cooper pouze „narušoval“ natáčení Nejnebezpečnější hry svými testovacími záběry.

Vůbec největšími přednostmi filmu ale zůstávají kreativní režie a úderný scénář. „Bál jsem se, že scénáři nikdo neuvěří,“ citoval American Cinematographer vzpomínky Ernsta B. Schoedsacka. „Rozhodl jsem se, že to musí odsýpat, aby nikdo neměl čas moc přemýšlet. Neměl jsem ponětí o divadelní režii, ale jedna věc se osvědčila: přinesl jsem stopky a někdy jsem si řekl: ‚Ta scéna trvala třicet vteřin, můžeme to ale udělat i za dvacet.‘ A my to dokázali urychlit. V kanceláři se báli, že budu mít problémy s dialogy, proto mi poslali Irvinga Pichela. Stál za mnou a jen se díval,“ vyprávěl Schoedsack a osvětlil účast muže, jenž bývá uváděný jako druhý režisér namísto Coopera.

Snímek stojí na poctivě budované atmosféře, kterou čeří tajemný charakter Zaroffa a také několik překvapivých zvratů. Dialogy Zaroffa s Rainsfordem vyzývají lidské barbarství. Přítomnost Eve, křehké avšak nezlomné dívky se jménem odkazujícím k první ženě, dává prostor úvahám o maskulinní nátuře světa. V něm si vládnoucí muži nejprve užijí své divošské záliby a poté hledají odreagování v ženském náručí.

Druhá polovina je akční naháněnou s minimem slov, která publikum strhla dlouho před Predátorem, Apocalyptem, Rambem a dalšími snímky, v nichž protagonisté unikají přesile, vybavení jen vlastním instinktem a vůlí přežít. Nemluvě pak o Běžícím muži, Živém terči či nedávném Lovu, kde se objevilo téma honu na člověka jakožto zpeněžitelné atrakce.

„Věděl jsem, že z toho bude klasika, jakmile jsem si prohlédl část hrubého sestřihu,“ nechal se slyšet střihač Archie Marshek. Ten si během testovacích projekcí všiml, že lidé odcházeli během dvou momentů – když se ukázala hlava v nádobě a když Rainsford zlomil protivníkova záda. „Sám jsem k tomu dodal zvuk přelomením suchého klacku,“ pochlubil se Marshek, jenž tím rovněž potvrdil důraz na zvuk a hudbu, které dynamický příběh rytmicky řídí. Schoedsack ostatně zasvětil značnou část života studiu hudby a Nejnebezpečnější hru natáčel jako symfonii. A tou je nestárnoucí snímek i po devadesáti letech, kdy stále platí za kvintesenciální akční film plný rychlého pohybu a silných, přímočaře definovaných protivníků.

Během prvního uvedení v kinech, do nichž se dostala přibližně o 15 minut zkrácená verze (původně měl film trvat 78 minut a obsahoval například více scén ze Zaroffovy trofejní síně), odešla Nejnebezpečnější hra s profitem 70 tisíc dolarů. Skutečnou odměnou ale pro Coopera a Schoedsacka byla možnost natočit megalomanského a třikrát dražšího King Konga. A jistě by je těšilo, že z jejich debutové spolupráce se ve velkém čerpá dodnes – patnáctidílná série Most Dangerous Game s Christophem Waltzem a Liamem Hemsworthem měla na Quibi premiéru roku 2020.

Tato recenze je trochu výjimečná. Vznikla úplně spontánně bez scénáře a obsahuje spoilery, jak film dopadne. Vzhledem k tomu, že ale hodně lidí tápe, co měl konec znamenat, snad bude užitečná.