Lidé prchali a slavný spisovatel se pozvracel. Zrůdy jsou filmovým kultem, který se zrodil z předsudků a nepochopení

Tod Browning je jméno, které filmovým znalcům netřeba dlouze představovat. Na počátku zvukové éry koncem 20. let minulého století už patřil k nejžádanějším režisérům Hollywoodu a jeho temné snímky s Lonem Chaneym jako The Unholy Three, Alonzo, muž bez rukou či Příšerné stíny si u publika vedly skvěle. A když roku 1931 zfilmoval pro Universal legendárního Draculu, Browningova hvězda dosáhla absolutního lesku.

Toho hodlalo využít konkurenční studio MGM. Tamní šéf produkce Irving Thalberg spatřil v Browningovi příležitost, jak se svézt na hororovém boomu a natočit nejděsivější snímek své doby. Renomovaný režisér navíc pro inspiraci nemusel chodit daleko – herec Harry Earles, člen zábavní handicapované rodiny známé jako The Doll Family, totiž Browningovi doporučil povídku Spurs od Toda Robbinse. Stalo se tak už roku 1925 během natáčení The Unholy Three a Browningovi text učaroval natolik, že jej o šest let později hodlal pro MGM zfilmovat jako Zrůdy.

Příběh, který producent Thalberg údajně nazval děsivým už po přečtení scénáře, se odehrává v cirkusové kočovné komunitě takzvaných zrůd, tedy různě fyzicky znevýhodněných jedinců, kteří se živí jednoduše tím, že dávají své abnormální vzhled veřejně na odiv.

Zámožný muž s poruchou růstu Hans (Harry Earles) se stává obětí milostného spiknutí, neboť krásná a „normální“ Cleopatra (Olga Baclanova) jej svede a společně se silákem Herculem (Henry Victor) ho chce otrávit, aby mohla prchnout s Hansovým dědictvím. V láskyplné a solidární komunitě, kde platí jeden za všechny a všichni za jednoho, však její proradné plány vyvolají chladnokrevnou pomstu.

Browning učinil odvážný krok a rozhodl se, že veškeré handicapované postavy musí být ztvárněny autenticky skutečnými protagonisty freak-show, jež castingový režisér Ben Piazza sháněl během více než měsíčníhoputování po jižní Kalifornii. Kromě Browningova přítele a dávného spolupracovníka Earlese si tedy ve filmu zahráli i jeho sestra Daisy Earles v úloze Hansovy snoubenky Friedy, muž bez nohou Johnny Eck, živoucí trup Prince Randian nebo napůl muž, napůl žena Josephine Joseph.

Režisér tím chtěl vzdát poctu těmto lidem, neboť on sám byl v mládí členem vaudevillů a kočovných cirkusů. A ačkoli mnozí poukazují na exploatační charakter tohoto přístupu, kdy máme jednotlivé „zrůdy“ celou dobu na očích a v závěru sledujeme jejich strašlivou a násilnou pomstu, snímek se setkal s prvotním nepochopením hlavně proto, že se režisér pokoušel protagonisty vykreslit jako obyčejné a milující lidi.

Spojené státy a s nimi větší část civilizovaného světa byly ještě na začátku 30. let ve fázi striktní eugeniky. Tento pojem značí studium metod, které usilují o dosažení co nejlepšího genetického vybavení člověka. Lidé tehdy vyznávali pozitivní eugeniku a rozšíření žádaných znaků. Nebyl přitom velký rozdíl mezi německými nacisty a běžnými Američany té doby. Kdokoli nevyhovující fyzické normě byl opravdu chápaný jako zrůda a vystavovaný fascinovanému zírání, které se nijak nelišilo od dnešního navštěvování exotické zvěře v zoo.

Tyto cirkusové show s různě deformovanými jedinci ostatně tvořily významnou součást kultury hlavně v 19. století, kdy bílí, fyzicky zdraví lidé si zvykli pojímat jakékoli odchylky jako podřadnou atrakci. Handicapované osoby navíc vzbuzovaly strašidelné představy, což řada studií přisuzuje fascinaci lidským tělem a tím, jak může být jeho genetická čistota a ryzost všemožně pokrucována.

Tento směr, který dodnes zkoumají režiséři jako David Cronenberg (The Brood, Scanners, Videodrome, eXistenZ, Crimes of the Future) a díla jako Tetsuo od Šinji Cukamota, se v počátcích kinematografie projevoval hlavně tím, že fyzicky „odlišní“ herci automaticky ztvárňovali záporné role.

Do toho přišel Tod Browning se Zrůdami, které už svým názvem slibovaly navázání na danou tradici, ale nakonec nabídly polidštění cirkusových aktérů a do pozice antagonistů uvrhly krásnou zdravou ženu a jejího silného urostlého komplice.

Lidé tehdy na takový úkrok nebyli připravení a odpor se otiskl už do samotné výroby. Většina pracovníků MGM včetně mocného ředitele Louise B. Mayera odmítla přicházet s herci do kontaktu, tudíž producent Thalberg musel hledat kompromisy. Normálně vypadající herci v čele se sourozenci Earlesovými mohli zůstávat se štábem ve studiích, ale pro ostatní byl zřízen stan mimo budovu studia.

I tak prý docházelo k šokujícím konfrontacím a traduje se, že osobní setkání nezvládl ani slavný spisovatel F. Scott Fitzgerald. Autor Velkého Gatsbyho pracoval u MGM jako scenárista a údajně se odběhl vyzvracet, když spatřil siamská dvojčata Violet a Daisy Hiltonovy. Tuto informaci nelze potvrdit, ale její pravdivost naznačuje Fitzgeraldova povídka Crazy Sunday pojednávající o tvrdém režimu tehdejších velkých studií.

Napětí navíc rozdmýchával i sám Browning, jenž nalézal empatie pouze pro přítomné handicapované herce.K těm prý choval velkou úctu, rád s nimi trávil čas a s mnoha se spřátelil, zatímco k ostatním členům štábu se choval autoritářsky a přezíravě. Jeho měnící se nálady ovlivňoval především alkohol, jemuž holdoval dlouhodobě. A ruku v ruce s žárlivou náturou titulních herců, kteří si o sobě prý rázem mysleli, že jsou velkými filmovými hvězdami, nepanovala na place snad ani špetka pozitivní atmosféry.

Zrůdy se ale povedlo zdárně dotočit. Původní režisérská verze filmu trvala přes devadesát minut a testovací projekce MGM dopadly tragicky. Řada lidí ve spěchu opouštěla sál a bylo jasné, že na zobrazování každodenního života „zrůd“ zkrátka nemá žaludek. Thalberg tedy vzal věci do svých rukou a materiál osekal z původní hodiny a půl na 64 minuty. Zmizela například závěrečná sekvence, během níž měl být Hercules vykastrován, a byl přidán jiný prolog i pozitivnější epilog. Nezkrácená verze se promítala jen v kině v San Diegu a většina vystříhaných scén je dnes ztracená.

Studio se snažilo uvedení filmu zachránit a promovat jej humánními slogany, které obhajovaly handicapované lidi jako řadová lidská stvoření s nárokem na normální život. Šance na úspěch byla ovšem mizivá, neboť publikum vše zděšeně vnímalo jen jako horor – i obyčejná scéna, kdy si bezruký a beznohý Randian rozbalí a zapálí cigaretu jen svými ústy, vyvolávala kontroverzi. Zrůdy byly až na několik světlých výjimek ztrhané kritikou i diváky a v kinech prodělaly kolem 160 tisíc dolarů.

„Ve 30. letech minulého století se publikum nechtělo zabývat odlišností a akceptovat lidskou rozmanitost, tudíž Zrůdami opovrhovalo,“ vysvětluje profesorka Angela M. Smith v rozhovoru pro IndieWire. Podle ní lidé tehdy nemohli být na podobný snímek připravení, o čemž vedle finančního krachu dodnes svědčí mnoho faktorů. Až nenávistné kritické ohlasy („kdokoli to považuje za zábavu, by měl být umístěn do nemocnice pro duševně choré,“ uvedla například recenze v Harrison's Reports) následovaly i zákazy promítání v některých státech včetně Velké Británie.

Tod Browning, jenž se o rok dříve vyhříval na výsluní díky Draculovi, si tímto projektem stloukl rakev, do níž svou hollywoodskou kariéru pomyslně pohřbil. Do roku 1939 sice natočil ještě čtyři filmy, ale pro větší projekty už důvěru nedostával (nejvýraznější z nich byl horor Mark of the Vampire). Poté odešel na odpočinek – měl našetřeno na klidný důchod a zemřel roku 1962 ve dvaaosmdesáti letech.

Louis B. Mayer ve 40. letech prodal práva distributorovi Dwainu Esperovi, jenž Zrůdy promítal v různých nezávislých kinech. Byl to ale rok 1962 a uvedení na filmovém festivalu v Cannes, který Zrůdám vdechl nový život.Znovuobjevený snímek se stával půlnoční klasikou a oblibu nalezl u příznivců kontrakultury v 60. letech, kteří se vyhrazovali proti mainstreamovému stylu života. Přístupný byl po třiceti letech také v Británii, kde obdržel rating X a vidět jej tedy mohli pouze dospělí. Roku 1994 byl film uschován v Národním filmovém registru USA jako „kulturně, historicky nebo esteticky významný“ a dnes, kdy pojem zrůda dávno nevyvolává jen opovržení a společnost se pomalu učí empatii, je řazený mezi nejdůležitější americké filmy všech dob.

Motiv cirkusových „freakshow“ se od jeho uvedení v kinematografii vyvíjí solidárnějším směrem. Najdeme i další filmy, které životy těchto odlišných lidí obhajují. Příkladem může být například sci-fi Skvělý zmenšující se muž z roku 1957, v němž se protagonista vlivem radioaktivity zmenšuje a považuje sám sebe za monstrum. Až setkání s ženou s poruchou růstu, která přijela s kočovným cirkusem, mu dokáže, že se nemá za co stydět a že má naději na plnohodnotný život.

Zrůdy navíc dodnes zůstávají jediným filmem, do něhož byli obsazeni výhradně fyzicky handicapovaní herci, tudíž jejich nadčasovost a provokativnost přetrvávají. Čtvrtá série American Horror Story či reality-show Freakshow sice o lidských cirkusových atrakcích rovněž vypovídá, ale dané postavy ztvárňují „obyčejní“ herci.

Nejkontroverznější projekt Toda Browninga zůstává pozoruhodným filmovým úkazem a hororem může být nazýván pouze lidmi, kteří se bojí odlišnosti a přehlíží emotivní lidský aspekt příběhu. Takových v průběhu let naštěstí ubývá a Zrůdy, ač je jejich finále i po letech temné a hororové, představují jedno z nejodvážnějších děl Hollywoodu, které ukazuje ty nejkrásnější i nejošklivější lidské stránky. Je pouze na publiku, jak si toto až satirické a filosofické rozkročení přebere.