J. K. Rowling napsala knihu, jejíž hrdinka je zabita kvůli transfobii. Autorka Harryho Pottera přitvrzuje

Málokdy se podaří sledovat dlouhodobý rozpad veřejně známé osobnosti (téměř) v přímém přenosu. Na své si v tomto ohledu přišli odpůrci medializovaného kanadského psychologa Jordana Petersona, u něhož konzervativnost názorů v posledních letech přesáhla únosnou mez. Ještě větší rozčarování však zažívají fanoušci a fanynky světa Harryho Pottera čili téměř celá generace mileniálů. Vyhrocené výkřiky J. K. Rowling, autorky knižních předloh, se totiž poslední dva roky stupňují natolik, že mimo jiné odmítla pozvání do speciálu ke 20 letům od uvedení prvního filmu do kin. A svou zjevnou nenávist vůči translidem zúročila britská spisovatelka i ve své knižní novince.

Sedmapadesátiletá literátka totiž vydala knihu s názvem The Ink Black Heart (tedy Inkoustově černé srdce), jež patří do její série kriminálních románů o detektivovi Cormoranu Strikovi publikovaných pod pseudonymem Robert Gailbraith. Hlavní hrdinkou novinky je spisovatelka Edie, která se proslavila animovanými filmy na YouTube. V jednom díle se však vyskytla údajně rasistická a transfobní scéna. Umělkyně je následně vystavena rozsáhlé kyberšikaně, a nakonec je dokonce zavražděna. Vyšetřování se ujímá detektiv Strike a pátrá po totožnosti vraha v anonymním davu spisovatelčiných online nepřátel. Velkou část románu navíc zabírají přepisy twitterových hádek, jež Edie před smrtí se svými odpůrci vedla. Existuje snad někdo, komu to zní jako náhoda?

Ano – a je to sama Rowling. „Tato kniha rozhodně neodráží mou vlastní zkušenost,“píše na webu svého autorského pseudonymu. „Tenhle román jsem plánovala velmi dlouho a pak se mi stalo několik věcí, které se odehrávají i v knize. A tak bych ráda jasně uvedla, že jsem ji nenapsala jako odpověď na cokoliv, co se mi stalo. I když musím říct, že když se mi to stalo, tak se mě ti, kteří už rukopis četli, ptali – jsi snad jasnovidka? Nebyla jsem jasnovidka, jen se občas nějaký divný zvrat přihodí. Někdy život napodobuje umění víc, než by si člověk přál,“ uvedla.

Takže nakonec je dobře, že se to vyřešilo a (zřejmě) transfobní spisovatelka se tak nestylizuje do mučednické role prostřednictvím své literární postavy. I ona se totiž kvůli svým názorům dočkala praktik, jež by šlo za kyberšikanu označit – od urážek přes zveřejnění její adresy až po výhrůžky smrtí. Britská média však v tomto případě na náhodu příliš nevěří – a nelze se jim divit.

Už sága o Harry Potterovi se v minulosti dočkala kritiky kvůli stereotypnímu vykreslení leckterých postav. Přestože jsou totiž Hermiona či profesorka McGonagall aktivní v boji proti silám zla, stále se jedná jen o vedlejší postavy, jež nikterak nenarušují tradiční patriarchální rozdělení moci ve fikčním světě. Jakkoli příběh pojednává o klasické cestě hrdiny, který musí během svých dobrodružství nahlédnout do svého nitra a vypořádat se s vnitřními i vnějšími démony, aby naplnil své cíle, dílo není z hlediska společenských pořádků nijak podvratné. Což samo o sobě jistě není problém, lze z toho však odtušit, že od umírněného konzervatismu se Rowling postupem času překvapivě výrazně radikalizovala a stala se z ní samozvaná ochránkyně starých pořádků.

Dalším z mnoha důkazů těchto spisovatelčiných názorů může být i její veřejné vystoupení proti novému pojetí Johanky z Arku v londýnském divadle Globe. Inscenace s názvem I, Joan (tedy Já, Johanka či Já, Jana) totiž představuje slavnou Pannu orleánskou jakožto nebinární osobu v souladu s tím, že po božích zjeveních musela de facto přijmout mužskou identitu, aby mohla vést francouzskou armádu do boje proti Angličanům.

Jedná se tedy o další z moderních uchopení historických témat, jež mohou být díky tomu nahlížena v novém kontextu. V tuto chvíli samozřejmě nelze říci, zdali se jedná o změnu prospěšnou samotnému dramatickému dílu, jen těžko však lze klást na umělecké představení nároky na historickou přesnost. A v případě dodnes tajemné postavy, jakou Johanka z Arku bezesporu byla, to platí dvojnásob.

Ani tyto argumenty však Rowling zjevně neobměkčují, neboť nebinární Johanku označila za „urážlivé přepisování ženské historie“. Se spisovatelkou navíc souhlasí i konzervativnější britské organizace zaměřené na ženská práva, jelikož tím podle nich historie ztrácí výraznou ženskou hrdinku. Umělecká ředitelka divadla Michelle Terry kontrovala tvrzením, že i sám William Shakespeare, k jehož odkazu se divadlo Globe odkazuje, často upravoval historické postavy podle dobových trendů a potřeb – a že by tedy s touto modernizací jistě souhlasil.

O hypotetických názorech více než 400 let mrtvých umělců se asi není potřeba dohadovat. Terry má každopádně pravdu v tom, že se v divadle (a koneckonců i ve filmu) jedná o běžnou praxi, nad kterou by se nikdo nepozastavil, kdyby se nejednalo o aktuálně třaskavé a společensky podstatné téma.

Rowling však nepochybně patří mezi ty, kteří v každé takové situaci vidí ohrožení známého světa plného (alespoň zdánlivých) jistot. Doba nahrávající progresivismu pro ni tedy musí být extrémně zneklidňující – zřejmě tak moc, že svůj „spravedlivě rozhořčený“ boj přesunula z twitterových vláken na pulty knihkupců. Jaká bude další kapitola tohoto smutného příběhu?

Tato recenze je trochu výjimečná. Vznikla úplně spontánně bez scénáře a obsahuje spoilery, jak film dopadne. Vzhledem k tomu, že ale hodně lidí tápe, co měl konec znamenat, snad bude užitečná.