Nejoplzlejší film historie slaví 50 let. Pojídání psích exkrementů pobuřuje, společenská kritika je naopak nadčasová

Jméno nezávislého režiséra, scenáristy a herce Johna Waterse je známo hlavně fanouškům a fanynkám pokleslé exploatační kinematografie, o jejíž rozvoj se od sedmdesátých let zasloužil jako takřka nikdo jiný. Jeho celovečerní prvotina z roku 1969 nese název Mondo Trasho, čímž odkazuje jednak k tzv. mondo filmům, které zobrazovaly autentické výjevy jako umírání zvířat, jednak k slůvku „trash“, značící jednoduše odpad či škvár a používané v popisu nekvalitních levných filmů, jejichž násilný či kontroverzní obsah má potřebu v prvé řadě šokovat.

A takový přístup je charakteristický skoro pro celou tvorbu Waterse, jenž si sám udělil tituly jako Papež braku, Vévoda špíny nebo Princ zvracení. Růžoví plameňáci jsou režisérovým třetím celovečerákem, navazujícím na Multiple Maniacs a s odstupem tvořící první část „trilogie braku“, kam patří také pozdější perly Female Trouble (1974) a Desperate Living (1977).

S výjimkou posledního si v každém zmíněném snímku zahrál americký zpěvák Harris Glenn Milstead. Ten ale vešel ve známost pod pseudonymem Divine, jakožto drag queen za zábavními účely vystupující v úloze ženy. Jeho extravagantní růžové šaty a nepřehlédnutelné oční linky, protažené až vysoko do čela, jsou ostatně aspektem, který si s Růžovými plameňáky každý nejrychleji asociuje.

Divine ztvárňuje stejnojmennou protagonistku, která žije poblíž Baltimoru v přívěsu společně s obézní matkou Edie (Edith Massey), nadevše zbožňující vajíčka, hippie synem Crackersem (Danny Mills) a jeho společnicí Cotton (Mary Vivian Pearce). Otevřeně se honosí titulem Královna oplzlosti a neváhá pravidelně dokazovat, že jí pověst nejzvrácenější živoucí osoby patřičně náleží. A dvakrát tolik se musí snažit poté, co ji veřejně vyzve manželský pár Marblesů (David Lochary a Mink Stole). Ten ve sklepě vězní a zneužívá mladé dívky a jejich děti prodává lesbickým párům, přičemž jako vedlejšák navíc prodává heroin dětem ve školách.

Souboj dvou úchylných klanů ústí do série bizarních a provokativních scén, které vyzdvihují nihilismus a samotný pokleslý vkus. Dojde na kanibalismus, vášnivý sex za účasti nebohých umačkaných slepic, uťatou prasečí hlavu a také na pověstný finální moment, během něhož Divine v jednom dlouhém záběru ochutná exkrement, který právě na chodníku zanechaljejí pes. „Špatný vkus je pro mě vším, čím by zábava měla být,“ tvrdí John Waters ve svých memoárech Shock Value. „Když se někdo při sledování mých filmů pozvrací, beru to jak potlesk vestoje,“ říká.

Tomu značná část Růžových plameňáků odpovídá a průměrný divák z případné projekce buď předčasně odchází, nebo stráví dvacet procent stopáže se zakrytýma očima. Od samého zárodku produkce bylo nevyhnutelné, že takto obrazově i morálně neotřelý snímek neosloví masy, nýbrž užší skupinu příznivců, která se dokáže identifikovat už se samotným štábem. Waters, jenž své filmy točil s minimálními rozpočty a často u sebe doma, byl obklopený poněkud pochybnými spolupracovníky a přáteli, kteří si říkali Dreamlanders. Jejich vysněná říše se neskládala z pohádkových reálií, nýbrž z vize absolutní brakovosti, již ztělesňovali také aktéři Růžových plameňáků, hraní převážně amatérskými nezkušenými herci a smyšlení možná mnohem méně, než bychom očekávali.

Watersův nejslavnější počin tedy představuje film o kultu, který se následně stal kultovním. Projekt za deset tisíc dolarů, jehož spouštěcím nápadem byla podle Waterse právě představa scény, v níž jedna z postav pozře skutečný exkrement, byl poprvé promítán 17. března 1972 v kampusu baltimorské univerzity. Jeho potenciál poté rozpoznala tehdy malá nezávislá společnost New Line Cinema (pozdější studiový přístřešek Pána prstenů) a roku 1973 našel snímek zázemí v newyorském kině Elgin. To bylo vyhlášené jako domov tzv. půlnočních filmů, vysílaných v nočních hodinách mimo hlavní program. Výrazný úspěch zde zaznamenal například western El Topo od Alejandra Jodorowského.

Plameňáci zde běželi sedm nocí v týdnu po mnoho týdnů a stály se na ně dlouhé fronty. Ať už šlo o obyčejné zvědavce nebo o členy queer komunity, jež film přitahoval už samotnou účastí Divine, mediální šeptanda se kolem odvážného díla začala šířit. Ian Hunetr jej ve své knize Cult Film as a Guide to Life nazval „karnevalovým filmem“, neboť řada klasických exploatačních děl se v té době promítala ve velkých stanech a lidmi, kteří měli s cirkusovým či karnevalovým průmyslem něco společného. Tyto projekce publiku zajišťovaly nový druh zážitku, což se ostatně slučovalo s Watersovou vizí. „Věděl jsem, že mám k dispozici pouze deset tisíc dolarů, takže jsem musel publiku předložit něco, čeho by se ostatní studia zalekla i s mnohamilionovými rozpočty. Něco, po čem si budou chtít ulevit do postranní uličky. Něco, na co nikdy nezapomenou,“ vysvětlil.

A tím Růžoví plameňáci jakožto kreativní projev outsider artu bezesporu jsou. John Mercer, autor knihy Gay Pornography, si například všímá, že nejde o běžný případ filmu, který by nejprve selhal v rámci kritického i diváckého přijetí, a až poté by si vytvořil kultovní status. „Není to jako Showgirls nebo Beyond the Valley of the Dolls. Natočil to někdo, kdo byl outsiderem, pojednávalo to o outsiderech a bylo uváděno prostřednictvím okrajové distribuce a festivalů. Jde o vzorový příklad kultovní kinematografie,“ napsal.

Diváci nejen z řad queer a translidí navštěvovali Plameňáky opakovaně a veškeré repliky se naučili nazpaměť, což se dá vztáhnout k mnoha pozdějším kultovním snímkům. Ať už je řeč o muzikálu Rocky Horror Picture Show z roku 1975 nebo i o Pulp Fiction. Quentin Tarantino je ostatně typickým příkladem nejprve vášnivého fanouška Watersova díla, jenž svou úctu následně přenesl do formy svých filmů.

Růžoví plameňáci totiž zdaleka nepředstavují jen změť nechutných či násilných scének, nýbrž jsou obdivováni jako chytrá satira o americkém pokrytectví a mediální senzacechtivosti. Stále výstřednější a vražednější činy aktérů se setkávají s nadšenou pozorností médií, čímž John Waters o dvaadvacet let předběhl Takové normální zabijáky, za nimiž jako scenárista nestojí nikdo jiný než Tarantino. Plameňáci rovněž připravili půdu pro radikální queer politiku v kinematografii 90. let a jen slova uznání pro ně má významný zástupce tohoto hnutí, režisér Gus Van Sant. Podle něj jde o absolutní klasiku americké kinematografie vedle Zrození národa či Dr. Divnolásky.

Nadčasový ale snímek nebyl pouze v genderových otázkách a v mediální satiře. Od sklonku 70. let nastal také „zlatý věk porna“, jinak přezdívaný taktéž termínem porno chic. Erotické filmy se v té době těšily stále větší pozornosti mainstreamové kinematografie a John Waters tento fenomén otiskl do velice naturalistické scény, v níž si to postavy rozdávají přímo mezi kuřaty (chics). A to krátce předtím, než si kina v červnu 1972 podmanil legendární pornofilm Hluboké hrdlo. Znázornění zdegenerované ústřední rodinky pak inspirovalo hororové klasiky sedmdesátých let jako Texaský masakr motorovou pilou či Hory mají oči. Ve všudypřítomném nihilismu a atmosféře, již udávají brakové kostýmy či béčkové rockové melodie padesátých let, zase můžeme najít kořeny punkové kultury.

Společně s uznáním jedné divácké skupiny ale vždy kráčelo nepochopení té druhé. Růžoví plameňáci byli okamžitě zakázáni ve Švýcarsku, Austrálii či Norsku a vydání na domácí nosiče doprovázely dohady nad udělením ratingu a vystřižením těch nejhorších záběrů. Britská rada pro filmovou klasifikaci například řešila požadavek na udělení oficiálního ratingu až roku 1989 a přístupnost od osmnácti let byla udělena až po vystřihání tří minut materiálu z pěti nejprovokativnějších scén. Distribuce plnohodnotné verze na videu byla na spadnutí roku 2008, ale nakonec k ní nedošlo. A pravděpodobně to není ke škodě, neboť film beztak patří jen na půlnoční promítání do společnosti diváků, kteří se u něj budou smát a citovat naučené hlášky.

A takových fanoušků není málo ani mezi kritiky. Web Rotten Tomatoes kupříkladu hlásí 82 % spokojených recenzí s průměrným hodnocením 7,2 z 10. John Waters sice později natáčel i relativně mainstreamové projekty jako Cry-Baby s Johnnym Deppem nebo Lak na vlasy, z něhož vzešel úspěšný broadwayský muzikál, ale Růžoví plameňáci navždy zůstanou zapsaní jako jeho opus magnum. V losangeleských kinech běželi nepřetržitě několik let a roku 1997 došlo na znovuuvedení, které zahrnovalo patnáct minut bonusového materiálu či Watersův speciální komentář.

Není divu, že v 80. letech se přemýšlelo o pokračování, jemuž ale vystavil stopku odmítavý postoj Divine. Herec se chtěl soustředit i na serióznější mužské role a pokračování, které chtělo financovat studio Troma Entertainment, zavrhl jako infantilní a nevhodné. Scénář k sequelu s názvem Flamingos Forever se místo toho objevil ve Watersově knize Trash Trio z roku 1988, kde byly k přečtení i scénáře k Desperate Living a k Růžovým plameňákům.

Perverzní a oplzlý, ale současně nadčasový a inspirativní snímek je dnes uložený v americkém národním filmovém registru jakožto kulturně a umělecky významný. A na jeho počest se pořádají nejen půlnoční projekce, ale také různé zábavné soutěže. Funday PawPet Show například iniciuje tzv. Pink Flamingo Challenge, v níž účastníci pojídají obyčejné jídlo (převážně pak čokoládové) a sledují u toho závěrečnou scénu Plameňáků, v níž dojde na popisované ochutnání psího exkrementu.

I takové tedy může být filmové umění. Nikde na streamu film bohužel nenajdete, ale pokud se dostanete do blízkosti videokopie či narazíte na undergroundové promítání, mějte na mysli, že pytlík na zvracení není úplně hloupá investice.