Sex, násilí a náboženství. Těmito pojmy definuje společnost autor mnoha slavných, drsných a kontroverzních filmů

Holandský rodák Paul Verhoeven (*1938) si pověst tvůrce nekonvenčních a provokativních snímků budoval už od počátků své filmařské kariéry. Už jeho celovečerní debut Wat zien ik?, rozverná komedie o dvou amsterodamských prostitutkách, dal najevo, že jeho autor má blízko k volnomyšlenkářství a k boření společenských tabu.

Velký úspěch zaznamenal už se svým druhým snímkem, (anti)romantickým dramatem Turks Fruit, vyprávějícím o lásce bohémského mladého umělce (Rutger Hauer) a smrtelně nemocné dívky. Odvážná studie milostného vztahu šokovala nezvyklou mírou nahoty a otevřeností sexuálních scén. Snímek byl nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film roku a na Nizozemském filmovém festivalu mu byla udělena cena pro Nejlepší nizozemský film století.

I další snímky natočené v rodné zemi nesly různou měrou režisérův specifický rukopis, zahrnující kromě odvážné erotiky a násilí také hodně černý humor a různé podoby společenské satiry. Jeho styl je jasně patrný ve feministické dobovce Keetje Tippel, výpravném válečném dramatu Oranžský voják, generačním Spreji na vlasy i v mysteriózním psychothrilleru Čtvrtý muž.

V roce 1985 Verhoeven natočil svůj první film, na němž se podíleli i hollywoodští producenti. Šlo o drsné středověké drama Maso a krev, v němž si hlavní role zahráli Rutger Hauer a Jennifer Jason Leigh. Prvním velkým hollywoodským úspěchem byl ale až následující Verhoevenův titul, jímž byla kultovní akční sci-fi Robocop. Příběh kyborga, jenž v nedaleké budoucnosti bojuje se zločinem, rovněž vykazoval Verhoevenovy oblíbené motivy - především velmi tvrdé násilí a satirický podtext, zde zejména v podobě cynických televizních zpráv a spotů. Verhoeven film původně nechtěl režírovat, protože jeho scénář označil za brak. K realizaci ho nakonec přiměla jeho manželka, když mu vysvětlila, na jaká témata by se mohl při zpracování zaměřit. Snímek se brzy dočkal dvou volných pokračování, na nichž už se ale Verhoeven nepodílel.

Dalším klíčovým úspěchem byl akční sci-fi thriller Total Recall z roku 1990, vysokorozpočtová adaptace povídky literárního klasika žánru Phillipa K. Dicka. V hlavní roli se objevil tehdy už superhvězdný Arnold Schwarzenegger a jednu z vedlejších rolí ztvárnila vycházející herecká hvězda, blonďatá sexbomba Sharon Stone. Tu pak o dva roky později Verhoeven obsadil do hlavní ženské role v dráždivém erotickém thrilleru Základní instinkt, jenž se také stal obrovským komerčním hitem.

V roce 1995 však přišel s erotickým dramatem Showgirls, které dobová kritika zcela potopila. Snímek dokonce získal několik Zlatých malin, včetně těch za nejhorší režii a film roku (později byl vyhlášen i nejhorším filmem desetiletí). Verhoeven se stal prvním režisérem, jenž si pro svou anticenu osobně přišel. Ovšem i když v kinech film neuspěl, díky nečekaným tržbám z videopůjčoven nakonec celkový zisk přesáhl 100 milionů dolarů.

O další dva roky později natočil svůj možná vůbec nejkontroverznější film - monumentální akční sci-fi Hvězdná pěchota. S adaptací kultovní románu Roberta Heinleina i v tomto případě Verhoeven naložil zcela po svém. Globální společnost budoucnosti vylíčil jako neskrývaně fašistickou a masivní bojové scény, v nichž lidé čelí smrtícím mimozemským monstrům, opět prodchnul zlomyslným humorem a nekompromisní brutalitou. Na takto extrémně podvratnou (dle mnohých diváků nejspíš i zvrácenou) podívanou nebylo publikum v době vzniku připravené, takže ambiciózní stomilionový projekt v kinech propadl. Časem si však snímek vysloužil kultovní status.

Posledním Verhoevenovým hollywoodským dílem byl sci-fi thriller Muž bez stínu z roku 2000. Ten měl v hlavní roli charismatického Kevina Bacona a ve své době vynikal špičkovými digitálními efekty, větší ohlas ale nezaznamenal.

Na další film si režisérovy fanoušci museli počkat šest let. Po návratu do Holandska se svérázný umělec pustil do natáčení nákladného válečného thrilleru Černá kniha, v jehož hlavní roli se objevila budoucí hvězda Carice van Houten. Snímek sklidil velmi pozitivní ohlasy a dokázal, že Verhoeven je stále ve skvělé formě a že dokáže tvořit velké filmy i bez hollywoodských rozpočtů.

Od té doby populární autor uvedl pouze dva snímky. Středometrážní vztahové drama Steekspel a koprodukční psychologické drama Elle s Isabelle Huppert v hlavní roli stárnoucí rozvedené podnikatelky, která byla ve svém domě znásilněna maskovaným útočníkem. Žena místo toho, aby zločin nahlásila, se rozhodne násilníka odhalit sama a pomstít se mu po svém.

I tyto tituly svými kvalitami potvrdily, že Verhoeven má filmovému světu stále co nabídnout. Naděje na vynikající zážitek ostatně vzbuzuje i zmíněná novinka Benedetta. Ta už svým výchozím námětem (vztah lesbických jeptišek v italském klášteře v 17. století) dokonale pasuje k Verhoevenovým filosofickým postojům. Slavný režisér totiž lidskou společnost dle svých vlastních slov definuje primárně třemi pojmy: sex, násilí a náboženství.