„Když už chceme hrát něco hloupého a směšného, musí to být hloupé a směšné určitým inspirujícím způsobem.“ Startuje 17. ročník Festivalu otrlého diváka

Petr Šaroch: „Festival otrlého diváka je od samého počátku nerozlučně spjat s pražským kinem Aero, které považujeme za naši domovskou scénu. U zrodu festivalu stál především slovutný ‚otec zakladatel‘ David Čeněk. Ten se v roce 2004 vrátil pln dojmů ze španělského filmového festivalu v San Sebastianu, kde ho naprosto okouzlila programová sekce věnovaná nonkonformním filmům, v jejímž rámci promítali i Růžové plameňáky Johna Waterse, z hlediska Otrlce iniciační film. Tehdy se zrodil nápad, že by i čeští diváci měli mít možnost vidět v kině kromě obvyklé nabídky vysokého umění také odvrácenou stranu filmové historie. Tehdejší šéf kina Aero Ivo Andrle dal nápadu zelenou a tak se v březnu následujícího roku mohl uskutečnit první, tenkrát třídenní ročník, kterému vévodili právě už zmiňovaní Růžoví plameňáci.

Na programu se kromě Davida Čeňka podílel ještě Evžen Liška, já na prvním ročníku pouze překládal, ale coby letitý fanoušek hororů a divných filmů obecně a zároveň Davidův kolega z pražské filmové vědy jsem od druhého ročníku s velkou radostí do otrlého vláčku přistoupil. A podobně organickým způsobem se v následujících letech dramaturgický tým rozrůstal o další nadšence. Po Jiřím Flíglovi, Tondovi Tesařovi a Alžbětě Šáchové jsou nejčerstvějšími posilami Jiří Blažek a Anna Krejčířová. A nesmím zapomenout na Zuzanu Blaštíkovou, která k nezaměnitelné tváři festivalu zásadním způsobem přispívá celkovou koncepcí a realizací otrlé výzdoby kina. Ke vzniku a dalšímu fungování festivalu tedy v zásadě vedla touha vidět a zažít v kině něco neobvyklého, mimořádného a kromě diváků pobavit také sebe.“

Antonín Tesař: „Máme štěstí, že se věnujeme oblasti, která je vlastně dost nevyčerpatelná. Nízkorozpočtových braků všeho typu od hororu přes exploataci po porno vznikly tisíce. Problém je akorát vybrat z nich ty filmy, které budou pro naše diváky dostatečně zajímavé. Posledních deset let vycházíme vždycky z tématu, které vymyslíme jako první, a k němu vybíráme filmy. Pak máme pravidelné rubriky a okénka jako porno, dabing, projekce s přidanou interaktivní hodnotou a podobně. Zjistili jsme, že nejlepší je, když vzájemně dáme jeden druhému prostor, aby si každý do programu mohl nasadit filmy, které vyhovují jeho vlastnímu vkusu, ideálně takové, které ho něčím uhranuly a perverzním způsobem ho fascinují. Jak už zmínil Petr, momentálně se o osmnáct programových slotů dělí sedm dramaturgů, takže rozhodně není potřeba nutně nakoukávat kvanta filmů. Navíc všichni máme brakové filmy rádi a díváme se na ně průběžně už dlouho. Reálně se to pak rok od roku hodně liší a hlavně téma od tématu. Já jsem si navíc v posledních letech vymyslel rubriku Filmový hovnocuc, kde pouštím ukázky z filmů, které bychom jinak na festivalu určitě nehráli. Kvůli tomu mám nějaké nakoukávání navíc, ale zároveň je to dobrá příležitost podívat se na filmy, kterým bych se jinak vyhnul obloukem.“

Antonín Tesař: „Mám pocit, že se trochu nepatřičně vžila asociace, že Festival otrlého diváka rovná se špatné filmy. Ve skutečnosti se ale snažíme, aby naše dramaturgie byla pestřejší a rafinovanější. Když se podíváte do programu letošního ročníku, najdete tam novinky z artových i žánrových festivalů, je tam vypiplaný mindfuck od tvůrce speciálních efektů Gabriela Bartalose, je tam avantgardní kultovka Krutost podvědomí, najdete tam krátké filmy od studentů FAMU. Osobně by mě nebavilo dělat festival postavený jen na výsměchu pitomým filmům a na laciné frašce. Co se týče Ordinace a Výměny manželek – jasně, je to úlet, ale můžete se na něj podívat v televizi. My se snažíme objevovat pro diváky spíš perifernější, divnější a vyhraněnější filmové zážitky. Když už chceme hrát něco hloupého a směšného, tak nestačí, že je to prostě hloupé nebo směšné. Musí to být hloupé a směšné určitým inspirujícím způsobem.“

Petr Šaroch: „Klasika se s otrlostí tak, jak ji chápeme my, nikterak nevylučuje. Filmové horory navíc vždycky tvořily jednu z důležitých dramaturgických linií programu, a když se jako v případě Suspirie klasický a všeobecně uznávaný titul ideálně potká s tématem toho kterého ročníku – letos je to psychedelie – tak není co řešit. A že ji můžeme uvést ve 4K restaurované verzi je u tohoto vizuálně opulentního a zcela uhrančivého krváku, který bývá popisován jako technicolorová noční můra, vítanou třešinkou na dortu. Film jsem viděl mnohokrát, ale na velkém plátně a navíc s bonusem téhle obrazové kvality se na něj vyloženě těším.“

Antonín Tesař: „Jděte na zahajovací film Bertranda Mandica After Blue. Na tom v našem sedmihlavém dramaturgickém týmu panuje poměrně vzácná shoda. Je to acid western o cizí planetě, na které mohou žít jen ženy a kde to vypadá jako v kulisách nějakého klipu od Erasure, ovšem napadeného nějakou houbovitou plísní.“

Petr Šaroch: „Čistá radost je to rozhodně, jinak bychom festival nedělali. Není to pro nás práce, každý poctivě zařezáváme v nějakém respektabilním zaměstnání. A protože to je radost, tak vlastně neustále vymýšlíme, čím dalším bychom mohli tuhle naši akci a společnou radost obohatit. Například ty simultánní dabingy nebyly původně nic výjimečného, ale v té době standardní způsob prezentace filmů na všech festivalech a přehlídkách. Tlumočilo se i ve Varech. Ale zatímco s postupem času a technických možností ostatní festivaly přecházely k titulkování, my jsme se rozhodli u vybraných projekcí simultánní dabing nejen zachovat, ale naopak z něj udělat přednost. Z původních jednohlasých dabingů se postupně vyvinuly nejprve dvouhlasé, takzvaně genderově vyvážené dabingy, pak vícehlasé a jako další krok genderově zproházené. Průběžně jsme si kolem dabingů vytvořili otrlá alter ega, která přispívají k posilování identity festivalu. To samé platí pro kostýmy, rekvizity, výzdobu, tematické drinky, různé soutěže, interaktivní projekce a další speciality, s nimiž se setkáte jedině na Festivalu otrlého diváka. Vlastně to všechno děláme sami metodou DIY, za vydatné pomoci spřízněných duší z kina Aero. A když je potřeba, můžeme se spolehnout i na širší komunitu kamarádů a příznivců. Takhle jsme realizovali třeba některé velkolepější interaktivní projekce nebo náš dosud asi nejambicióznější projekt, kompletní shadow cast legendárního Rocky Horror Picture Show. Základ je mít se u čeho vyblbnout a společně s diváky si festival a aktivity s ním související pořádně užít.“

Antonín Tesař: „V tuhle chvíli netušíme, jestli se nám podaří dosáhnout na hodně vysoký prodej z předchozího ročníku. Ten se konal v březnu 2020, těsně před prvním lockdownem u nás. Dnes se kina obecně potýkají s úbytkem diváků – pandemie ještě dojíždí a z předprodeje se nedá odhadnout, jak se to projeví na Otrlci. O dabingy a některé další projekce je pořád zjevně dost zájem, ale uvidíme, jak náš celkový dramaturgický model, který kopírujeme už několik let, obstojí v dnešních podmínkách. Ale samozřejmě průběžně se snažíme neustrnout, vymýšlet nové nápady, jak vylepšit naše projekce, a celkově nezůstat jen u opakování už osvědčených triků.“