Provokatér Gaspar Noé a jeho kontroverzní filmografie

Gaspar Noé je taktéž autorem mnoha krátkých klipů a povídkových snímků, my se však zaměříme na jeho samostatné filmy, které si sám napsal a zrežíroval. Že žádné z nich neznáte? Nevadí, řádně vám je představíme.

Prvním větším filmem, i když stále ne celovečerním, bylo znepokojující drama Carne, vyprávějící příběh francouzského řezníka ve středních letech, starajícího se o svou zakřiklou dcerku. Pochmurná atmosféra a melancholický duch celého filmu jsou jedny z hlavních faktorů, díky kterým lze poznat, že Gaspar Noé nebude úplně tradičně točícím tvůrcem. Skrze statické obrazy, které se posléze staly jedním z jeho charakteristických prvků, a naznačování vyvolává v divákovi pocit nejistoty a znepokojení. Jako kdyby divák věděl, že se na plátně děje něco hodně špatného, ale ještě to nemůžu nijak dokázat. To se zejména projevuje na onom vztahu otce a dcery. Carne byla však jen menší ochutnávka toho, co může divák od Noého tvorby očekávat, ta pořádná sousta mají teprve přijít…

Pokud se vám líbil Scorseseho Taxikář (1976), je možné, že se vám bude zamlouvat i toto neveselé pokračování snímku Carne, na jehož děj přímo navazuje. Snímek opět vypráví příběh antihrdinského řezníka, který se po odloučení od své dcery a devastující konfrontaci se svou manželkou toulá napříč městem. Bez práce, bez peněz, bez domova. Snímek je pozoruhodný zejména díky vnitřním monologům hlavní postavy, v rámci kterých se do ní může divák lépe vcítit a pochopit ji. A to i přes některé pěkně chlípné a zlé myšlenky, kterými náš řezník překypuje. Sám proti všem velice podmanivě zkoumá mysl člověka ve středních letech, který přišel o vše, co mu bylo drahé, přičemž jediné dvě věci, které mu ještě zůstaly, je pouze jeho lidská skořápka a mysl plná hněvu, lítosti, smutku, ale taktéž i trocha lásky. Divák může film klidně brát jako takovou dobovou kritiku tehdejších sociálních poměrů a společnosti. A v jeho středu hrdina, který nám je odporný, ale zároveň ho svým způsobem chápeme.

Jen málokterý film se může chlubit tím, že z jeho premiéry v Cannes odešlo přes 200 lidí. Snímek Zvrácený si bere inspiraci z Nolanovo filmu Memento (2000), přesněji z jeho stylu vyprávění. Film je totiž natočený retrospektivně, tudíž hned na samotném začátku se dozvíte, jak vlastně skončí, a na konci zas, jak začal. Zvrácený vypráví příběh dvou mužů v noční Paříži, kteří se rozhodnou vzít spravedlnost do vlastních rukou poté, co je jistá žena, přítelkyně jednoho muže a sestra druhého, brutálně znásilněna a téměř ubita k smrti v jednom z městských podchodů. Noé zde v plné míře prokazuje svou zálibu v dlouhých, několikaminutových záběrech bez střihu. Zároveň se zde snaží o co největší naturalismus, ze kterého se člověku opravdu může zvednout kýbl. Pokud diváka neznepokojí divoká prohlídka šíleného gay baru, který působí jako část samotného pekla, určitě ho znepokojí scéna se samotným znásilněním, která je bezesporu jednou z nejhrůznějších v historii kinematografie. Zvrácený vám dá docela dobrou představu o tom, zda se vám zbytek Noého tvorby bude líbit či nikoliv. V případě, že vás film pohoršil, dejte Gasparovi košem. Pokud se však líbil, už vás pravděpodobně ničím tak neznechutí.

Filmový halucinogen, odehrávající se na nočních ulicích Tokia, kde se řeší věci, které Noé ve svých filmech nadevše miluje – násilí, sex a drogy. Tentokrát se však režisér taktéž věnuje tématice smrti a tomu, jaký má vliv na okolí. V rámci toho jsou ony klasické drogy, svět striptérek a i bezdomovectví pouze takovou kulisou pro zkoumání dopadu odchodu blízké osoby na onen svět. Protože právě smrt je možná tou absolutně nejlepší a nejgeniálnější drogou, se kterou se člověk může dostat do kontaktu. Skrze ulítlou a pitoreskní vizuální podívanou, kterou se Noé nesnaží nějak vysvětlit, se sám divák vydává na trip, na jehož konci se bude cítit všelijak. Gaspar Noé mnohokrát řekl, že jedním z jeho velkých vzorů byl režisér Stanley Kubrick, přičemž právě zde to dává snad nejvíce najevo. Někdy těžce stravitelný až depresivní kousek, okořeněný temnou atmosférou, dlouhými a občas utahanými záběry, s extrémním vizuálem, ze kterého se vám bude doslova točit hlava.

Láska je (a to zcela bez pochyby) úplně tím posledním filmem, na který byste se chtěli koukat po boku obou svých rodičů. Důkazem budiž hned první záběr a scéna s odhaleným přirozením a svatyní obou hlavních představitelů, ve které je víc akce než ve všech dílech "geniální" trilogie Padesát odstínů šedi (2015) dohromady. Gaspar Noé se tentokrát nesnaží šokovat skrze násilí či drogy, spíše se pokouší o co nejnaturalističtější ztvárnění tělesné lásky mezi mladým Američanem a sympatickou Francouzskou, které si dává záležet na pomalém tempu a melancholické atmosféře. Ta ovšem funguje jen občas. Utahanost je totiž největším zádrhelem celého snímku. On si Noé obecně dává se svými filmy dost načas. Ovšem nutno říct, že díky skvělému stylu vyprávění a dobré atmosféře mu to často vychází. Ale oproti jeho předchozím snímkům tu těch hluchých míst bylo o něco více. Pro snímek celkově to ale není nic zničujícího, stále to je velice podmanivá podívaná, která vám velice výstižně odprezentuje sexuální vztah mezi dvěma zamilovanými lidmi. A tím výstižně opravdu myslím to, že uvidíte všechno. Je to vpodstatě jako kdybyste si pustili nějaký pornofilm, akorát s určitou charakteristickou filmovou osou a nepříliš veselým příběhem.

Climax je vpodstatě takový francouzský Requiem za sen (2000), kdyby ho točil Cuarón nebo González Iñárritu. Netradičním, vcelku bizarním stylem na nás nejdřív vyjede expozice představující veškeré tanečníky, které zanedlouho sevřou do svých hrozivých pařátů drsné účinky LSD. Následně se celý děj pomalu mění v jedno hrůzné peklo, které se zdá být nekonečné. Noé vytvořil neuvěřitelnou atmosférickou podívanou se slušnými dialogy, vynikajícím a trefným hudebním doprovodem a gradujícím napětím, které se postupně mění v děs. Fakt, že samotná kamera po dobu téměř neuvěřitelné hodiny bez jakéhokoliv střihu průběžně sleduje jednotlivé nešťastníky, umocňuje pocit, při kterém si divák připadá, že tam je i on sám. Že veškeré to šílenství a peklo vidí na vlastní oči. Klobouk dolů před všemi herci.

Máte rádi tvorbu Gaspara Noého? Zaujala vás jeho filmografie?