Ležérní Hrdina má víc štěstí než rozumu. I proto by lajdácká primácká krimi mohla u publika obstát
Když se samozvaný Hrdina v úvodu dramaticky vynoří z mlžného oparu mezi kontejnery a následně svou přítomnou nemesis pobízí, aby si od něj nabídla buráky před blížícím se příjezdem zásahovky, o protagonistovi se rázem dozvíme vše důležité. Mladý načesaný provokatér hraje dle vlastních pravidel a jeden si už po pár minutách vybaví gaučové televizní hody Simpsonových u fiktivního McBaina („Stojí to v příručce,“ poučuje jej nadřízený komisař, než ji McBain prostřelí svým kanónem) či krátce přítomného seriálu Policajtští poldové, v němž do prstů chytal kulky detektivní playboy náhodou pojmenovaný Homer Simpson.
Podobně má působit Adam Hrdina, jehož sám Nedbal přirovnával spíš k belmondovskému šibalovi a kterého zjevně čeká osmidílné dobývání navenek nebušícího srdce nové kolegyně Bartošové (Boková). V průběhu první epizody s názvem Nový začátek navrch shání kompromitující důkazy na Brejchu, bez obav přitom ignoruje úvodní sprostý fén svého nadřízeného majora Říhy (Ondřej Malý) i dočasné přeřazení k administrativním procesům od Bartošové. Úvodní akcí se totiž vzepřel plánu celého oddělení a pokusil se otestovat svou tezi, že Brejchovi donáší informace kuna přímo z policie.
Zpočátku velmi čtveráckou náladu, v níž na sebe klišé související s dílčími žánrovými motivy i charaktery postav samy přitahují pozornost, brzy protne velmi seriózní detektivní zápletka o pašování žen. Jedna ze zachráněných obětí Alina (Anna Datiashvili) se bojí u soudu svědčit, jelikož Brejcha na ni má účinnou, pomocí podplácení zabudovanou páku. Stoupá tak frustrace nad Nedbalem zanedbávaným administrativním, zákonem stanoveným postupem, který jako tradičně znemožňuje padoucha snadno usvědčit a potrestat.
To se pochopitelně zlomí díky detektivově rebelii, již hrozí vyšetřovat obávaná generální inspekce GIBS. Když nevíte, kam dál, stačí se na vlastní pěst vloupat do domu podezřelého, na všechno sahat a mít dost štěstí, abyste náhodou objevil flash disk s důležitým důkazem. Seriál evidentně nastolí polonávaznou naraci a minimálně vztahy mezi aktéry a minulost postav bude rozvíjet chronologicky na ploše všech epizod. Tentýž dojem dlouho vzbuzuje i detektivní linie, která ale nárazově vyvrcholí a příliš nedostává hercovu ubezpečení pro web Červený koberec, podle něhož se tvůrcům povedlo vystihnout „realistické fungování detektivní práce v reálném světě.“
K tomu má Hrdina na první pohled hodně daleko, i když očividně zahrnuje věrnou terminologii a systémový řád, jemuž se protagonista vysmívá. Několik situací či vypjatých konfrontací, z nichž nadnesený přístup odčerpává jakékoli napětí a emoční angažovanost, nevyhnutelně šustí papírem a prozrazuje, že i následné případy nevstoupí do společnosti důmyslné televizní investigace.
Můžeme spíš očekávat polovičatý policejní sitcom, který zatím sympaticky krouží kolem osobních životů postav a spokojí se s prostředím vyšetřovatelské a výslechové centrály, jíž obchází borec se sáčkem arašídů a napružený major. A také pozorná Bartošová, jejíž vztah s Hrdinou snad vydá na zábavnou telenovelovou vložku. Režiséři Jaroslav Fuit a Jan Haluza možná přispívali ke stále otravnější Ordinaci v růžové zahradě, ale mají už i respektovanější tvůrčí zkušenosti – Fuit díky primáckému seriálu Polda či celovečerní road movie Dvojka, Haluza před třemi lety natočil svou debutovou komedii Deníček moderního fotra.
Hrdinovi dodávají obstojnou inscenační formu i místy zdařilou práci se světlem, ale minimálně v pilotní části dost šidí nevýraznou investigativní linku. Rádoby Belmondo by potřeboval o dost náročnější a nebezpečnější výzvy, potažmo lepší skloubení jeho kamuflované pracovní frustrace a částečně psychopatických sklonů s humorem. Ten tu možná dobře formuje hlavní postavu a její vazbu k odtažité kolegyni, ale jinak má vcelku laciné a tendenční rozměry. Jako kdyby hlavně reflektoval, že na seriózní detektivku s nebojácným hláškujícím lídrem u nás prostě nemáme.
Neohrožený policista libující si v provokacích vyšetřuje případ pašování lidí, jako kdyby rozkrýval záhadu ukradených pantoflí na dětském táboře. Nadsázkou prosáklé vyprávění se správně věnuje postavám, ale jestli jednotlivé případy hodlá řešit v takovém nepřesvědčivém kvaltu a s podobnou ležérností, chemie mezi Nedbalem a Bokovou zůstane jedinou vyčnívající stránkou jinak lajdáckého, i když solidně natočeného Hrdiny.