Noční agent je fajn brak. Jen škoda, že Netflix zapomněl, jak fungují seriály

Peter Sutherland (Gabriel Basso) je mladý agent FBI, který žije ve stínu domnělých zločinů svého otce, jenž byl obviněný z vlastizrady. Ještě předtím, než se mohl očistit, náhle zemřel a syna ponechal v nejistotě a v nelehké situaci. Poté, co se Peter jako svědek připlete k bombovému útoku, všichni se na něj začnou ještě víc dívat s podezřením. Jestlipak se nepotatil?!

Aby od něj byl klid, šéfové ho uklidí ke speciální noční telefonní lince v Bílém domě, kam mohou volat agenti, když jsou v nouzi. Tuto službu prakticky nikdo nevyužívá a my tedy můžeme Petera jen litovat za to, že pobírá štědrý plat agenta FBI za sezení u stolu a koukání do prázdna. Mohlo by to vůbec být horší?

Jednu noc však naštěstí pro něj i pro nás zavolá vyděšená neteř dvou agentů Rose (Luciane Buchanan), kteří by měli být dávno ve výslužbě, že je v jejich bytě násilník. O nějakých pár hodin později už je Peter po uši namočený do nadnárodní konspirace, která může sahat až k teroristické organizaci, únosu viceprezidentovy dcery a k atentátu na prezidentku USA.

Protože existuje dobrý důvod věřit, že za vším stojí „někdo uvnitř“, Peter a Rose unikají jak před nájemnými vrahy, kteří chtějí mladou ženu odstranit, tak i před oficiálními orgány. Na jejich straně stojí jen Diane (Hong Chau), vysoce postavená agentka, pravá ruka prezidentky a její kamarádka z dětství. Ta je jedinou důvěryhodnou výjimkou (alespoň doufejme) v jinak zcela zkorumpovaném systému.

Noční agent je tedy velmi standardní námět na příjemnou akční jednohubku a tvůrce Shawn Ryan se stará o to, aby nabídl uspokojivý, i když nevybočující zážitek. Nikdo se ani netváří, že se jedná o promyšlenou tvůrčí vizi, jde zkrátka o pohodlnou zábavu. Propadáme se do změti šílených zvratů, které budou nakonec vyřešeny tím, že Peter dá ve správnou chvíli někomu do nosu. Úplně jako během skutečných politických krizí.

Basso je třeskutě necharismatický herec a postava Rose je napsaná šíleně nekonzistentně – v jednu chvíli je zmatená a vyděšená, o moment později rozhazuje sarkastické hlášky. Oboje však vlastně k žánru patří. Třeba to, jak moc Peter působí jako poleno stržené proudem řeky, je skoro roztomilé. Celý seriál se ve své jednoduchosti bez problému přehoupne přes hranici průměru a vskutku nemá čím urazit nebo naštvat. Ale o nic víc!

Noční agent zapadá do netflixovského standardu a odhaluje, proč vede k nevýrazným a zaměnitelným zážitkům, které s lidmi nezůstávají. Tenhle seriál by měl větší šanci na silnější výsledek, kdyby vznikal třeba v devadesátých letech. V posledních dvou dekádách serializovaná tvorba zažila transformaci, která pořadům tohoto typu nesvědčí.

Její zastřešující ideou je nabídnout produkčně lépe ošetřené a dějově ucelenější příběhy. Řeč je o pověstně nejasném pojmu quality TV. Zní to určitě pěkně, což o to, jenže co si počnou seriály, které by byly rády zábavným brakem, jenže dobové trendy jim to nechtějí dovolit?

Deset skoro hodinových epizod Nočního agenta je buď málo, nebo moc. Opravdu není důvod, aby měla tahle banální báchorka přes osm hodin, na to nemá ani dost bohaté postavy, ani zajímavý děj. Není divu, že někdy po čtyřech hodinách, tedy v půlce vyprávění, začínají i ti vytrvalejší diváci a divačky podle různých uživatelských recenzí ztrácet zájem.

Jistě, jde říct: „No tak měli scenáristé napsat hlubší postavy!“ Jenže televizní médium je místo, kam z principu patří i nenáročná, šablonovitá zábava. Ne každý seriál potřebuje být Temný případ. Stejně tak by šlo namítnout, že místo deseti epizod měly být čtyři nebo klidně tři! A ano, to by výrazně pomohlo, jenže Netflix (a obecně televize) si většinou objednávají specifický objem materiálu a délka epizod a sérií není v kompetenci tvůrců.

Dřív by se to udělalo tak, že by Peter pracoval každý týden na uceleném případu. Linka o minulosti jeho otce a hrozbě atentátu na prezidentku by se táhly pouze na pozadí, vystrčily by růžky vždy ve finále každé epizody a věnován by jim byl poslední dvojdíl. Sezóna by měla okolo 25 dílů a tvůrci by nám dali skoro stejný počet sice jednoduchých a občas repetitivních, ale svižných a dravých příběhů. Jenže Netflix chce vydat naráz desetidílný televizní román a tvůrci musí do tohoto formátu vměstnat svůj nápad nehledě na cokoli.

Slogan „televizní série je dnes jako dlouhý film“ byl jednu dobu používaný jako lákadlo, ale zamysleme se nad tím na chvíli. Kdo z nás chce sledovat osmihodinové filmy? Musí jít opravdu o špičkovou práci těch nejlepších v oboru, aby byla alespoň šance, že se taková stopáž obhájí. Je paradoxní, že ačkoli jsou dnes série alespoň o půlku kratší, než bývaly kdysi, jejich příběhy působí mnohem táhleji a unyleji, protože producenti se začali štítit tradičního seriálového formátu. Ten však existoval z dobrého důvodu.

Rutinnost a neobjevnost seriálu vyčnívají právě tehdy, když mu chybí svižnost a spád. Spíš skromné akční scény, povrchní postavy a nesmyslná logika děje by byly odpustitelnější, kdyby to aspoň odsýpalo. Jenže takhle máme nekonečně mnoho prostoru k odhalování žánrových klišé a hluchých míst. Je bolestně patrné, které dlouhé desítky minut by se daly pohodlně vystřihnout. Příběh se odehrává během několika málo dní a chvílemi evokuje to špatné na seriálu 24, jenž probíhal téměř v reálném čase, aniž by dokázal replikovat jeho počáteční chytlavost. Na to není dost hektický a procedurální, chybí mu jasné vymezení. Jak je pro tvorbu Netflixu typické, vše je odvedené s minimálním množstvím snahy. Bohužel ve formátu, který na polovičatost z principu strhává pozornost.