Aby si člověk dělal graf vztahů! Ne že by pak slovensko-česká vztahovka začala dávat smysl

Sledujeme skupinu kamarádek, kterak zažívají svá rodinná a milostná trápení. Atmosféra připomíná laciný reklamní katalog, kde fotografovi chyběl rozpočet na pronajmutí skutečně exkluzivního interiéru. Protože ho tlačil čas, musel přemluvit recepci hotelu přes ulici a doufat, že výsledek ošálí zrak alespoň někoho, kdo nemá s luxusním designem zkušenost.

Scéna je podivně prázdná, působí mrtvě. Cílem je zřejmě vánoční atmosféra, s ní se však nijak nepracuje. Všechny postavy mají stejný vkus na módu (a stejnou mluvu, stejné vystupování). Herečky mají nehybné účesy, které jako by byly dokončené minutu před rozjetím kamer, což není míněno jako pochvala. Jejich eskapády doprovází třetiřadý popový soundtrack plný nápodob písní, které hrají do zblbnutí v českých rádiích. Nikdy oněch songů samotných, ty jsou moc drahé, ale jejich unylých kopií. Vše se snaží vypadat pěkně na pohled, ale čpí to laciností, a to materiální i estetickou.

Nepomáhá český dabing slovenských herců ani postsynchrony naší řeči, kdy hlasy nejenže nepadnou do pusy, ale ani neodpovídají náladě a nastavení scény. Tím se ještě prohlubuje tísnivý, téměř hororový dojem neustálého nejasného nebezpečí, jako by lidé před kamerou byli démoni nebo upíři, kteří z nás mohou kdykoli vysát duši.

Vzniká surreálný dojem světa, který vypadá skoro jako ten náš, ale cosi těžko popsatelného je v něm hodně špatně. Postavy trestané za svou povrchnost se pohybují ve věčném očistci, kde nemohou dělat nic jiného, než být sobecké, hloupé a věčně na někoho naštvané. Komedie spočívá v tom, že se občas někdo zašklebí, působí to ale spíš bolestivě. Kdyby stejné atmosféry dosáhl Michael Haneke, tleskali bychom mu za další úžasné vykreslení dekadence naší civilizace a zkaženosti lidské duše. Z toho filmu opravdu běhá mráz po zádech. Tvůrkyně si přesto myslely, že generují hezký odpočinkový zážitek.

Bizarní nelidskost provází i chování postav. Jedná se o typický český (a zřejmě i slovenský) přístup, kdy se vyprávění nachází v nejasně definované rovině nadsázky, na niž je možné se vymluvit vždy, když něco nedává smysl. Samozřejmě aniž by byla tato nadsázka podepřená konzistencí a stylem, vše je zkrátka patláno dohromady bez ladu a skladu.

Nejvíce je to patrné u nejprominentnější linky. Martin (Marián Miezga) oznámí své ženě, že se chce rozvést. Ivana (Tereza Kostková) se urazí, odmítá se s ním bavit a po několika dnech mu řekne, že by k rozvodu nemělo dojít. Začne se chovat křečovitě pozitivně, zatímco on jí dává najevo, že jeho plán zůstává neměnný. Je jasné, že tvůrci chtějí pracovat s manželčiným popřením jako sebeobranou, nicméně takové nuance nemohou dosáhnout. Vše působí dojmem komunikace dvou robotů bez emocí a neochota Ivany reagovat na pádné argumenty začíná působit mnohem toxičtěji, než by měla.

Právě totiž utratila všechny rodinné úspory za chatu bez toho, aby to s Martinem konzultovala, a zcela odmítá nevhodnost takového činu. Pro něj jde o poslední kapku. Film s tím nakládá jako s dobře míněným, jen trochu ustřeleným rozhodnutím, jako by v tomto sporu oba měli mít tak trochu pravdu.

Nakonec se zjeví i Martinova nevěra, aby srovnala seznam hříchů na obou stranách. Je zřejmé, že tvůrkyně chtějí vyprávět příběh o nenaplněné ženě, jejíž přílišná horlivost nemá zlé kořeny, vyvolává ale v manželství dusno. Zvolily však ilustrační konflikt tak absurdní, že se celý plán od počátku rozbíjí. Vypadá to, jako bychom měli co do činění se sociopatkou, od které by měl každý co nejrychleji utéct, a její stále šílenější chování tento dojem jedině stupňuje. Nemůžeme uvažovat o tom, jestli byla Martinova nevěra příčinou, nebo důsledkem jejích excesů, na to je Iva příliš mimo. V jednu chvíli rozhodně překročí hranice toho, kdy potřebuje víc štěstí, a kdy je bezpečné nechávat ji bez dohledu s dětmi.

Bez čitelné roviny nadsázky se není čeho chytit. Chování Martina je víceméně realistické, oproti tomu chování Ivany odpovídá estrádnímu skeči. Expresivní herectví Terezy Kostkové tomu nepomáhá. Nemusí jít nutně o její chybu, stejné problémy má v jiné dějové linii Martin Hofmann. Ten celou roli potenciálního nápadníka odehraje ve své oblíbené poloze, které můžeme odborně říkat „podnikatelská svině“. Jeho nesnesitelný sliz a arogance jsou každou uplynulou vteřinu víc a víc na ránu. V některých filmech se to skvěle hodí, v kontextu tohoto příběhu však není jasné, jestli jeho postava skutečně měla vyznít takto, nebo zda měla být pozitivně charismatická. Celá linka jeho vztahu je proto nečitelná. K této nejasnosti může dojít, když herec nemá dostatečné informace o své postavě a jede na autopilota.

Některé dějové linky naznačují alespoň dobré úmysly. Otec z třetího páru se má smířit s možností, že jeho malý synek si neužívá typickou mužskou zábavu jako hokej, a dokonce je možná gay. Tvůrkyně dávají najevo, že takový závěr jen kvůli neoblibě maskulinních aktivit je přehnaný, ale i kdyby tento kluk opravdu byl na kluky, bylo by to úplně v pořádku. Samozřejmě, že napsáno a zahráno je to tím nejhorším a nejméně přesvědčivým způsobem a celá pointa je co do života v 21. století maličko „začátečnická“. Laťka zdejšího mainstreamu je nicméně tak nízko, že bereme, co se dá.

Pokud se začínáte ztrácet v ději, vězte, že tím výčet všech konfliktů nekončí. Film je změtí nesouvisejících příběhů, v nichž se není snadné zorientovat. Máme tu ještě vydírání bývalým partnerem, který se vrátil po letech fingované smrti (?) a snaží se vznést nárok na hrdinčiny děti. Řeší se i volby do poslanecké sněmovny, což nějak kariérně souvisí s některými z hrdinek (jedna z nich je manželkou premiéra Jaroslava Plesla). Někdy je však třeba říct dost a odmítnout dělat si během sledování romantické komedie graf vztahů a cílů. Je tedy nutné přiznat, že tato recenze vznikla v nejasnosti, kolik postav příběh vlastně sleduje (některé mohly být tytéž s jiným účesem) a jak jsou spolu přesně spojené.

Rozhodně by nemělo zapadnout, že to celé má úmornou hodinu a čtyřicet pět minut, za což by v ideálním státě mělo být legálně možné vystavit producentům peněžní pokutu. Laciné rodinné komedie nesmí mít víc než 90 minut, to je snad nějaká základní lidská slušnost! Tento film jistě méně bolí na Netflixu a na Voyu, kde je alespoň součástí katalogu a nevybírá se za něj jednotné vstupné, protože to by byl další morální zločin.

Pro tipy na zajímavější filmy se můžete podívat na žebříček nejlepších filmů na Voyo a nejlepších filmů na Netflixu.