Minuta věčnosti mámí krásami islandské přírody a motá hlavu pokusem o psychologický thriller

Nový snímek scenáristy a režiséra Rudolfa Havlíka (Po čem muži touží, Bábovky) vypráví o špičkovém chirurgovi Petrovi (Jiří Langmajer) a jeho jednadvacetileté dceři Lucii (Martina Babišová). Ta má vrozenou srdeční vadu a Petr se ji rozhodne sám operovat. Po operaci se společně vydají na dobrodružnou výpravu na nádherný severský ostrov. Tady mají dost času, aby k sobě opět našli cestu, protože Lucie se s otcem už moc nestýká a stále ji trápí, že opustil její matku. Jednoho dne však Lucie náhle uprostřed divoké přírody zkolabuje. Petr si najednou není jistý, jestli neudělal při operaci nějakou chybu...

Minuta věčnosti je z hlediska současné české kinematografie poměrně netypický úkaz. Jde o velmi komorní a intimní dramatický příběh dvou lidí (kromě Langmajera a Babišové se ve filmu téměř nikdo jiný nevyskytuje), kteří se prakticky celý film společně toulají po Islandu. Přitom probírají své životy, snaží se sbližovat, řeší své rodinné a vztahové problémy apod. Skoro celou dobu přitom ale ve vzduchu visí podezření, že s dějem, který sledujeme, je to možná poněkud jinak, než se nám na první pohled může zdát.

Rudolf Havlík se dosud profiloval především jako autor romanticko-komediálně laděných děl určených širokému diváckému spektru. Minuta věčnosti se od jeho dosavadní filmové tvorby celkově nepřehlédnutelně liší a z pohledu diváka, který oceňuje především snahy umělců nesázet na jistotu, ale naopak přicházet s novými a neokoukanými koncepty, je možná i nejzajímavější a nejambicióznější.

Svůj nový snímek natáčel na Islandu během pandemie, přičemž celý štáb tvořil jen velmi malý počet filmařů (viz rozhovor s Martinou Babišovou). Právě prostředí tohoto evropského ostrovního státu je na celém filmu to nejlepší. Jeho krásy totiž kameraman Václav Tlapák dokázal prodat naplno. V podstatě veškeré záběry na libovolná islandská pohoří, pláně, vodní toky, vodopády či pohledy do dáli, například na vycházející/zapadající slunce, jimiž tvůrci většinu 80minutové stopáže zásobují publikum, vypadají nádherně a sledovat je v kině na velkém plátně je velmi opojné. Vizuálně je tedy film výrazně nadprůměrný a jako „reklama na Island“ funguje prakticky bezchybně.

Mnohdy omamné obrazy jsou navíc doplněny vhodně zvolenou hudbou. Zejména pak původními melancholickými songy (např. od české kapely November 2nd), které skvěle korespondují s geniem loci podmanivé severské přírody, i s křehkým vztahem ústředního tandemu.

Zpočátku může minimalistické pojetí filmu jakožto jednoho dlouhého dialogu, při němž postavy probírají nejrůznější témata (rozchod rodičů, Luciino studium, osobní život apod.), odkazovat k části tvorby jednoho z předních představitelů amerického nezávislého filmu Richarda Linklatera (zejména k trilogii Před úsvitem, Před soumrakem, Před půlnocí). Havlík však dle svých slov chtěl natočit staromilský thriller postavený na postupném dávkování napětí a překvapivých zvratech. A to je trochu problém.

Dokud se snímek drží v rovině rodinných a vztahových peripetií zamlklého otce s živelnou dcerou, jde o příjemnou minimalistickou konverzační podívanou, stojící na kameře, dialozích a dobrých hercích (Langmajer je v poslední době všude, ale tady je vážně fajn). Jakmile však někdy po polovině začne hra (s publikem) na něco rafinovanějšího a mysterióznějšího, jde kvalita mírně dolů.

Je to především proto, že pointa (tedy pokud jsem ji správně pochopil) je neuvěřitelně průhledná a banální. Je pro mě skoro nepředstavitelné, že by zde použitá scenáristická klička dokázala překvapit kohokoliv, kdo někdy v životě viděl alespoň jeden film obsahující dějový zvrat významně měnící celý příběh.

Kvůli přepnutí do módu psychologického thrilleru, kdy je (paradoxně) najednou snadno dopředu předvídatelné, k čemu děj směřuje, se už tak velmi skromná délka filmu začne stávat přemrštěnou. Kdyby film setrval ve svém původním nastavení (a dospěl k adekvátní katarzi), oněch 80 minut by bylo přiměřených a obhajitelných. Takto ale Minuta věčnosti vyznívá dojmem půlhodinové žánrové povídky uměle natažené na celovečerní stopáž.

Asi chápu, proč se Havlík nespokojil s miniaturní „procházkovou“ konverzačkou, a že chtěl svůj film učinit vrstevnatějším a celkově atraktivnějším. Ve výsledku si tak ale možná spíše uškodil. Ostatně o neokázalé síle a kráse výše zmiňovaného subžánru nás v minulosti nepřesvědčil jen zmíněný Linklater, ale třeba také Vladimír Michálek ve filmu O rodičích a dětech, kde si spolu o životě moc pěkně povídali Josef Somr se synem v podání Davida Novotného.