Africké drama o únosu domnělého bratra. Tori a Lokita testují hranice zákonů i morálky

Lokita (Joely Mbundu) je šestnáctiletá západoafrická žena pocházející z Beninu, jež se pokouší získat belgické občanství a zároveň přesvědčit úřady, že jedenáctiletý chlapec Tori (Pablo Schils), kterého nespouští z dohledu, je její bratr. Jejich příbuzenský vztah se však všem jeví značně nepravděpodobný vzhledem k tomu, že Lokita svého sourozence viděla naposledy jako nemluvně a neměla jak identifikovat přesný africký sirotčinec, kde skončil, natož konkrétního chlapce. Mnohem pravděpodobněji tedy máme de facto co do činění s únosem a Lokita se fixuje na náhodné dítě. A ono na ni.

Vypadá to, že Toriho si v Belgii nechají, zatímco Lokitu deportují. Když tedy selhává legální cesta, Lokita začně usilovat o padělané doklady, což samozřejmě stojí peníze. Zaplétá se s místním podsvětím, pro nějž spolu s Torim dealuje drogy, a nakonec se začíná starat o pěstírnu marihuany. Je odkázaná zcela na milost a nemilost místních zločinců, kteří dobře chápou, v jak bezvýchodné situaci je. Za 50 eur jim musí poskytnout jakoukoli službu. Jediné, co může v Lokitě probudit aktivní odpor, je myšlenka ztráty Toriho.

Abychom plně docenili Toriho a Lokitu, musíme udělat krok zpět. Poslední film Dardennových Mladý Ahmed z roku 2019 se stal jejich doposud nejhůře přijatým dílem. Vypráví příběh francouzského chlapce arabského původu, kterého radikalizuje jeden z místních imámů. Ahmed tedy napadne svou „bezbožnou“ učitelku nožem. Není zraněná, přeci jen dítě jeho věku toho fyzicky moc nezmůže, přesto je jasné, že Ahmed se vydal na velmi špatnou cestu.

Snímek odhalil limity filmového jazyku bratří Dardennů, pilovaného tolik let takřka k dokonalosti. Precizní rovnováha mezi dokumentaristickými stylistickými postupy a fikčním příběhem. Civilní vedení herců, kteří ztvárňují nedokonalé lidské bytosti. Dojem realismu doplněný, avšak nenarušený citem pro gesto či náhodu. To vše u nich často vede ke vtahujícímu pozorování, v níž nikdo nahlas neartikuluje agendu tvůrců, tím silněji však díla vybízejí k debatě o sociálních podmínkách a situacích ve středu systému i na jeho periferii.

Jenže stejně jako v dokumentaristice samotné ani ve fikci není observační mód vždy ideální. Vliv radikální islámské menšiny na většinu evropských Arabů je nesmírně komplikované téma a sledovat jedinou konkrétní událost, v níž se manifestuje, se ukázalo jako nedostatečné. Konzervativní publikum mělo nepřekvapivě problém s tím, že Ahmed není vykreslený dostatečně negativně a tvůrci k němu přistupují s pro sebe typickou empatií. Progresivní zase, že chybí kontext. Příběh působí velmi izolovaně od zbytku světa a výběr jedné velmi specifické historky může vyvolat mylný dojem, že je důvodné se bát stejné radikalizace ve velké míře. V závěru se Ahmed dočkal smrti (či zmrzačení), což však nebylo přímým následkem jeho situace, ale hloupou náhodou. Působilo to jako zbabělé uhnutí od dotažení načrtnutých témat, jimž přitom nechyběla palčivost ani trefnost.

Tori a Lokita jsou návratem obou bratrů do formy. Mimo jiné proto, že v Mladém Ahmedovi byla extrémní situace výchozím bodem, zatímco v tomto případě se k drastickému vyústění přirozeně směřuje. Ne ve smyslu, že by závěr nebyl šokující, ale když si přehrajeme všechny předchozí události, dojde nám, jak nevyhnutelné nebo přinejmenším velmi pravděpodobné tohle smutné vyústění bylo. Což je nakonec pro sociální drama mnohem lepší. V Mladém Ahmedovi jsme rovnou hození do vody s chlapcem, který v prvním aktu zaútočí na svou učitelku. Co si počít po zbytek filmu? Vlastně už je celkem zbytečné ho sledovat. Ať už systém zklamal Ahmeda, nebo Ahmed systém, z dramatického hlediska je hotovo. Ne že by vyprávění nešlo vystavět okolo následků takového činu, v případě pseudodokumentární observace je však mnohem podnětnější, jak v Torim a Lokitě vidíme, když se oba hrdinové propadají stále hlouběji do beznaděje.

Ano, Lokita není zvlášť schopná a zřejmě ani chytrá žena. Mnohé problémy si způsobila svými volbami. Jedno však víme takřka jistě, kdyby získala občanství, je z ní řádná členka systému, která se nestará o nic jiného, než aby zaopatřila svého bratra. Tato teze je dokonce nahlas vyřčená, i když hlasem dítěte.

Dardennové bojují proti klišé dokonalého mučedníka. V sociálních dramatech jsou oběti systémových křivd až příliš často zobrazené jako andělsky čisté bytosti, jež můžeme bezmezně litovat. Díky portfoliu Dardennových si můžeme uvědomit, že i intelektuálně a morálně zcela průměrní lidé si zaslouží důstojný život. Lokita je velmi obyčejný člověk a není realistické od ní očekávat, že bez problémů překoná hory a doly, aby se dostala do situace, která je pro bílého Evropana bodem nula. Systém ji skoro tlačí k tomu, aby se upsala ďáblu, a v určitý moment by bylo divné, kdyby tak neučinila.

Tori sice není jejím biologickým sourozencem, ale vážně to vadí? Je pro něj lepší vyrůstat v sirotčinci, protože to je legálně čisté řešení? Bratři Dardennové samozřejmě rozlišují mezi legalitou a morálkou a zdaleka ne poprvé zobrazují jejich příkrý rozpor. Možná by se dalo namítnout, že tu opět máme celkem vyhraněnou situaci, jež příběh posouvá do abnormálna. Podezření z únosu malého dítěte dělá situaci tak netypickou, že ji pak nelze použít jako jednoznačnou analogii v otázce integrace. Režiséři ale přece jen točí fikci a v nějaké míře jim musíme dovolit pracovat stranou statistik. Jinak by mohli rovnou dělat dokumenty.

Podívejte se na žebříček nejlepších dramat podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.