Mluvit nejde, ale tančit ano. Houria tepe do absence ženských práv i pozůstatků války

Podobný osud potkal i druhý snímek Meddour s názvem Houria. Ten byl ve Francii uvedený už loni, na alžírskou premiéru však stále čeká. Meddour jej opět natočila převážně za francouzské peníze s několika stejnými herečkami a rovněž téma tohoto snímku, jenž se momentálně objevuje v tuzemských kinech, je obdobné.

Na občanskou válku se už jen vzpomíná, její odraz ve společnosti však přetrvává, a to hlavně prostřednictvím snahy nezadat si s lidmi s pošramocenou minulostí či neotevírat palčivá témata rozdělující alžírský lid. Na to narazí i titulní Houria v působivém podání Lyny Khoudri. Mladá dívka se snaží dostat do národního baletu, zároveň však pracuje jako uklízečka, a aby mohla své matce koupit auto, přivydělává si sázením na ilegální beraní zápasy.

Právě tato riskantní činnost se jí nevyplatí, protože jeden kriminální živel a bývalý odsouzený terorista si vezme do hlavy, že jej v rámci zápasu okradla. Důsledkem jejich sporu je nehoda, kvůli níž Houria ztratí řeč a zlámaný kotník zhatí její šance na taneční kariéru.

Hrdinka se ocitá v prostředí rehabilitačního centra, jež sdružuje i další ženy s nešťastným osudem. Ať už jde o problematické sirotky, autistky nebo matky, jejichž děti zahynuly během válečných hrůz, společnost si s nimi neví příliš rady. V tuhle chvíli už je asi poměrně zřejmé, co se bude dít dál – Houria využije svých schopností a začne vést taneční kroužek, díky němuž mohou ženy na nepřízeň osudu alespoň na chvíli zapomenout.

Kamera se drží blízko u postav, což společně s často rychlým střihem vytváří dojem nepřehlednosti, zmatenosti. Až později, když Houria a její nové kamarádky emancipující činnost ovládnou, působí jejich pohyby synchronizovaně a koordinovaně, což stvrzuje i zklidněná kamera snímající tanec v dlouhých záběrech.

K tomu zní velmi příjemná atmosférická hudba, jenže po pár desítkách minut, kdy se divák či divačka zorientuje v ději a jeho směřování, už jej film téměř nemá čím překvapit. Dočkáme se až komediální vložky karikující neschopnost policie, vedlejší linky Houriiny kamarádky Sonii (Hilda Amira Douaouda), jež se snaží utéct za lepším životem do Španělska, a klišovité metafory se záběry na ptáky v kleci.

Ženy nakonec získávají sílu a svobodu díky jednotě a propojení s komunitou, což je samozřejmě sympatické, ale očekávatelné. Vybaví se srovnání se snímky jako 28 dní (2000), Rosetta (1999), Narušení (1999) či třeba Prázdné sítě (2023), promítané letos v Karlových Varech. V podstatě v libovolném snímku pojednávajícím o hrdince s tragickým osudem, který musí řešit v rámci institucionalizované léčby, či o lidech lapených v tenatech svazujícího, autoritářského režimu lze najít podobnosti, kvůlil čemuž film na publikum klade jen minimální nároky.

Papicha se před pár lety dočkala spousty festivalové chvály, neboť nabídla kombinaci angažovaného, nadčasového tématu s energickým, místy až dravým a pohlcujícím režijním stylem. Zisk dvou Césarů za nejlepší debut a nejslibnější herečku byl proto zcela na místě. Jenže Houria až příliš opatrně sází na tytéž prvky, jež se Meddour osvědčily u debutu. To je pochopitelné, přesto mrzuté – jako by se pětačtyřicetiletá scenáristka a režisérka spokojila s nalezením funkčního vzorce a v kreativitě raději zvolnila.

Na vině je možná i nepřehlednost současné doby. K historickým látkám je možné zaujmout určitý odstup, a i když jde o události staré teprve dvě nebo tři dekády, z dnešního pohledu je snazší identifikovat, co se tenkrát stalo špatně. U příběhů ze současnosti se však o výklad dřívějších událostí opřít nemůžeme a vyprávění Hourie se ve změti načrtnutých motivů poněkud ztrácí.

Je klíčovým konfliktem rozpor mezi tlakem na výkonnost ve sféře poloprofesionálního baletu a citlivým přijetím v prostředí žen na okraji společnosti? Anebo jde o to, že ženy mohou jen velmi těžko dostatečně a smysluplně vydělávat peníze, takže se buď musí smířit s podřadnou rolí v komunitě, nebo riskovat život útěkem ze země? Či je snad hlavním problémem přehlížení ze strany institucí i přetrvávající předsudky mnoha mužů?

Všechno z toho samozřejmě do značné míry platí a každý střípek z této mozaiky neuspokojivosti ženských životů stojí za hlubší prozkoumání, avšak Meddour se v tomto filmu omezuje na letmý výčet, který nezanechá hlubší stopu.