Tělo po 50 letech připadne vládě. Dystopické Bílé plastové nebe je pohlcující

Film debutujících režisérů Tibora Bánóczkiho a Sarolty Szabó od první minuty strhne animací ve stylu Linklaterova Temného obrazu a také audiovizuálem, který se skládá ze zádumčivé pulzující hudby a řady majestátních, sytě prosvícených obrazů. Svět po ekologickém kolapsu není rozváděný do detailu a vedle symbolických záběrů zdůrazňujících uzavření postav v průhledné báni se děj zaměřuje na odvěké otázky smyslu života. Ten se ve zúženém časovém limitu jeví ještě beznadějněji. Především pro Noru, dvaatřicetiletou ženu psychologa Stefana, která se rozhodne dobrovolně podstoupit „eutanázii“ a odejít na nutnou posmrtnou misi předčasně.

Samotný koncept není novátorský a stojí na ramenou různých látek. Z těch filmových poznáme minimálně sedmdesátkové klasiky Soylent Green a Loganův útěk, ale také Avatara nebo nedávné Silo. Stefan chce Noru, jíž po implantaci zbylo pár hodin života, zachránit. Vydává se do „zahradnického“ střediska, poznává výrobu přírodních zdrojů z lidských těl a nakonec směřuje až k vynálezci nynějšího systému, u něhož s Norou načerpají zcela nový pohled na život.

Bílé plastové nebe je další postapokalyptickou žánrovkou, jakou loni ve Varech zastupoval evropský Vesper a jimiž streamovací služby přetékají. Na rozdíl od většiny konkurence však tvůrci nezapřou ojedinělé umělecké ambice a vytváří pohlcující svět, který publiku nechává dostatek prostoru pro rozjímání. Díky působivé formě se diváci a divačky mohou soustředit na atmosféru, ztotožnit se se situací postav a uvažovat, jak správně či špatně se lidstvo v prezentované budoucnosti zachovalo.

Ačkoli pocítíme motivy vztahující se k utlačování a kontrole mas, očekávat akční příběh o rebelii by byla chyba. Bílé plastové nebe nepátrá po vinících či po původu daného světového řádu. Ekologický kolaps bere jako přirozené východisko reálného směřování lidstva. A vzývá opětovné propojení s přírodou, která možná cítí víc, než si kdokoli z nás připouští. Některé scény přitom nechává prázdné a poněkud bezúčelné, většinou však oslovuje originálním přežvýkáním spousty nepůvodních myšlenek.

Do jisté míry jde o dílo, které vás může uvést do příjemného zenového stavu. Budoucnost je v něm ostatně zdevastovaná, jelikož lidé se nedokážou podvolit a respektovat všudypřítomnou životní energii. V tom se řada scén z druhé poloviny podobá konceptu Avatara a mytologické teorii Gaia.