KVIFF: Ztracené děti, bojující s vlastním strachem, jako temná folklorní pohádka

Desetiletá Audrey tráví léto na staré usedlosti uprostřed lesů se starší sestrou a dvěma brášky. A také s děsivými vidinami v podobě černého monstra, které se plíží tmou a symbolizuje tragédii spojenou s nezvěstnými rodiči. Ztracené děti si společně hrají na schovávanou a užívají si nevinné hry, ale v liduprázdném prostředí evokujícím noční můru se musí postavit svým strachům a dosáhnout dospělosti.

Film o dospívání převlečený za horor má dlouhou tradici. Michèle Jacob k němu přistupuje jako k temné folklorní pohádce. Děti se evidentně nachází v symbolickém prostředí a brojí proti nepříteli, jenž ztělesňuje víc než jen odvěký strach ze tmy. Po většinu filmu však sledujeme intimní sondu do dětského podvědomí, které po západu slunce zbystří a s novým dnem nachází čerstvou úlevu. A v závěru se dozvíme, jakou má nezřetelný netvor skutečnou podobu a význam.

Celou dobu je zřejmé, že se jedná o metaforu, přičemž pozorný divák či divačka ji pravděpodobně dopředu rozlouskne. Ačkoli k ukojení zvědavosti zbydou jen sympatické dětské postavy, publikum se může bavit fabulací, kterou Jacob podporuje metafyzickými motivy. Film nicméně nemá moc silných scén, co by se zaryly pod kůži. Tempo je rozvláčné, schéma repetitivní a vyústění sice logické, ale zkrátka nepřekvapivé. O postavy se nemáme bát, ale emocionálně se na ně naladit. A to se v příběhu postaveném na hororových klišé moc nedaří.

Ztracené děti by lépe fungovaly jako čtyřicetiminutová povídka, schází jim kreativní impulz „dětských“ hororů jako Démon zatracení nebo Princ bez království. Samozřejmě jde primárně o psychologické drama, ale potenciální silný dopad se krčí pod spíš úsměvně aplikovanými žánrovými postupy.