Známé i neznámé americké remaky skandinávských filmů. Thrillery, dramata, komedie i dívka, co uzvedne koně

Ačkoliv převládá mínění, že remaky jsou výstřelkem až posledních let, není tomu tak. Přetváření a variování existujících děl sahají až k počátkům kinematografie. Bratři Lumiérové předělávali vlastní filmy, D. W. Griffith natočil remake britského Rescued by Rover (1905) a s příchodem zvukové stopy byla přetočená spousta němých snímků. Nejpočetnější filmové návraty realizuje pochopitelně Hollywood, který nejvíc čerpá z filmů německých a francouzských. Nejčastěji remakovanými díly jsou ta, kterým předcházela literární předloha. To je rovněž případ do kin vstupující americké dramedy Muž jménem Otto (2022), jejíž předlohu Muž jménem Ove Fredrika Backmana z roku 2012 zpracovali švédští tvůrci v roce 2015.

Hollywood přitom ze skandinávské kinematografie nečerpal poprvé. Na svém kontě má desítky povedených i nepovedených remaků, u kterých vždy musel zápolit s odlišnou kulturou, tradicí a poetikou. Severské filmy byly už od jejich počátků v 10. letech minulého století drsnější, odlišovaly se tempem, strukturou vyprávění a tragickými náměty, což pro tamější filmaře platí dodnes. Uvádíme několik podnětných titulů, které v dané kategorii stojí za pozornost.

Jedním z prvních remakovaných skandinávských titulů se stala romance Intermezzo, kterou produkční společnost Davida O. Selznicka uvedla s podtitulem A Love Story. Údajně kvůli obavě z amerického publika, které by význam slova Intermezzo nemuselo pochopit. Předělávka romantického melodramatu byla důležitá pro nastupující švédsko-americkou hvězdu Ingrid Bergman, pro niž se jednalo o první hollywoodské vystoupení. Stejnou úlohu ztvárnila i v původní švédské verzi a v americké verzi nesměla chybět, byť se v titulcích objevila až za Leslie Howardem.

Snímání pomocí měkkého světla a zjemňujících filtrů se zaměřovalo na detailní záběry hereččiny tváře, prodávající americkému publiku exotické skandinávské rysy. Ingrid Bergman se i díky Intermezzu etablovala z přední švédské star na hvězdnou tvář Hollywoodu a ovládla nastupující 40. léta. Remake se držel originálu, ačkoliv ústřední dilema značně zjemňoval a podal ho více romantizujícím stylem.

Příběh se odehrává okolo nemanželského vztahu houslisty s mladou klavíristkou. Náhlé vzplanutí naruší rodinný život staršího muže, kterého staví před zásadní morální volbu. Hlavním rozdílem snímků je odlišná tradice herectví a typové obsazení mužského protagonisty. Zatímco Gosta Ekman je na pohled mnohem starší než Ingrid Bergman, Leslie Howard je svým zevnějškem s ženou věkově srovnatelný. To má zásadní dopad na vyobrazení vztahu dívky se starším mužem, jehož dilema, zda zůstat s rodinou, nebo od ní odejít, je u Ekmana mnohem uvěřitelnější. Oba snímky jsou důstojnou podívanou, kterou v 80. letech doplnila další americká předělávka Znovu na cestě (1980), která ústřední zápletku situuje do prostředí venkova.

U Ingrid Bergman ještě zůstaneme. V původním švédském dramatu En Kvinnas Ansikte se převtělila do ženy se zjizveným obličejem, která rezignovala na normální život, rozhodla se pro kriminální dráhu a stala se vůdkyní vyděračského gangu. O to víc je překvapená, když se jí náhle začne dvořit mladý šlechtic. Životní změny však nekončí, jelikož se setkává s plastickým chirurgem, který se nabídne, že jizvy odstraní.

Američané snímek natočili o tři roky později, tentokrát v hlavní roli s Joan Crawford. V základní premise se filmy neliší, nicméně v jednání protagonistky se v půlce příběhu rozcházejí a mají odlišný závěr. V originále hrdinka jedná podle vlastního uvážení, v remaku naopak plně podléhá mladému muži, jenž ji zbaví racionálního jednání. Obě herečky zvolily ke ztvárnění role odlišný přístup. Bergman spoléhala na drobnou mimiku a niterné herectví, zatímco Crawford byla více explicitní a melodramatická.

Vizuální styl obou snímků vychází z ostrých černobílých kontrastů, temného svícení a vizuálních prvků filmů noir. Liší se svou narativní strukturou. Švédové zvolili chronologické vyprávění, na rozdíl od Američanů, kteří příběh odvyprávěli pomocí flashbacků, což je pro tamní film noir příznačné. Kaňkou na obou jinak strhujících snímcích je tvrzení, že hlavní hrdinka nemůže být šťastná i přes fyzickou indispozici, tedy pokud „není krásná“.

Remaku se nevyhnul ani čelní představitel autorského filmu a severská legenda Ingmar Bergman. Úsměvy letní noci však nejsou jeho typickým ponurým a baladicky laděným komorním dramatem. Jedná se o romantickou komedii, která pod povrchem skrývá těžce skousnutelnou ironii. Bergman snímek natočil především z finančních důvodů, protože doufal, že komedie víc vydělá, což se přesně povedlo.

Není divu, že dobová kostýmní fraška se dočkala i příznačného muzikálového zpracování, které bylo na věhlasné Broadwayi uvedeno roku 1972. Povedená hudební adaptace se po pěti letech stěhovala na filmová plátna. Tam ale neslavila stejný úspěch jako Bergman, naopak propadla a od kritiků sklidila ostré ohlasy. Remake si neuchoval Bergmanův břitký humor, stylem srovnatelným s Oscarem Wildem, a zůstal ceněný pro muzikálová vystoupení a herecké výkony.

Volně se Bergmanovou komedií inspiroval Woody Allen, když roku 1982 natočil absurdní hříčku Sex noci svatojánské. Té se na původní poetiku podařilo navázat mnohem lépe a příběh okořenila osobitým Allenovým přístupem.

Kultovní švédská postava dětských literárních příběhů se na tamních obrazovkách v 60. letech dočkala uvedení populárního televizního seriálu, z jehož výňatků byl roku 1969 sestříhaný celovečerní film v koprodukci se Západním Německem. Snímek byl komerčně enormně úspěšný a vedl k několika televizním i kinodistribučním pokračováním.

O necelých dvacet let později američtí tvůrci zatoužili po verzi pro vlastní publikum. Do menšinové koprodukce přibrali Švédsko a pod hlavičkou Columbia Pictures film uvedli pod názvem Nová dobrodružství Pippi Punčochaté, což je zavádějící, jelikož nejde o pokračování.

Autorka literární předlohy Astrid Lindgren zpracování odsoudila, na rozdíl od toho původního, kde působila jako autorka scénáře. Negativní ohlas nepřišel jen od ní, nýbrž i od kritiků a publika. Z rodinného dobrodružství se stal kasovní propadák a dosud se jedná o poslední hranou verzi nevšední hrdinky.

Stěžejní Bergmanovo dílo vycházelo jako televizní seriál poté, co kvůli úpadku popularity evropského artového filmu nemohl sehnat finance na celovečerní film. Prostor mu poskytla nezavedená televize, pro kterou natočil revoluční sérii tematizující partnerské problémy. Dílo zaznamenalo obrovský kulturní i společenský dopad, načež bylo přestříháno do podoby celovečerního filmu.

Po aktualizaci palčivého dramatu sáhlo téměř o padesát let později HBO, když vyprodukovalo stejnojmennou minisérii. Ta chytře interpretuje originál, aktualizuje ho a převádí do současné doby. S odkazy na něj prohazuje motivace ústřední dvojice, stejně jako jejich repliky, otevřeně jej cituje prostřednictvím kompozic a různorodých záběrů, zatímco vůči originálu obrací postavení muže a ženy v partnerském vztahu.

Zůstává svébytným dílem, které originál nekopíruje, ale využívá ho k vytvoření nových významů. Buduje tísnivý mikrosvět odrážející současnou společnost a toxické vztahy, ve kterém navíc boří čtvrtou zeď. Otevřeně tím dává najevo, že problémy se netýkají pouze ústřední dvojice, nýbrž nás všech.

Christopher Nolan si pro svůj třetí celovečerní film vybral látku z mrazivého norského thrilleru z roku 1997. Příběh sleduje dvojici detektivů, která vyšetřuje případ zavražděné středoškolské studentky. Jeden z detektivů je zastřelen a druhý se stále víc propadá do nočních můr způsobených hlavním podezřelým a případem, který mu doslova nedá spát. Oba filmy nesou syrové vyobrazení nepříjemného krimi, ačkoli toho dosahují jinými prostředky.

Oba sice vytváří děsivou a napínavou atmosféru v kulisách zalitých denním světlem a dějově se shodují. Skjoldbjærg ovšem snímek otevírá brutálním a zrnitým záznamem vraždy studentky, Nolan volí mrazivě chladné záběry na latexové rukavice potřísněné krví. Britský režisér film protkává flashbacky a tlumeným barevným svícením, norský vizionář pak volí ostře stylizované a nepříjemné bílé světlo.

Originál upozaďuje detektivní zápletku a soustředí se na drtivý rozklad protagonisty, jehož paranoidní stavy se zhoršují, takže musí stále víc čelit vlastním selháním. Remake se nese více v tradičním přístupu k detektivní zápletce, kde je ústředním motivem dopadení vraha, a tlumí sexuální podtexty, kterými původní snímek překypuje. Oba jsou pilíři kriminálního žánru a ve své době jej redefinovaly.

Na Oscara pro cizojazyčný film nominované dánské drama se soustředí na muže pracujícího v indickém sirotčinci, který dostane nabídku finanční pomoci z rodného Dánska. To však již dávno nechal za sebou a otevřít rány minulosti pro něj bude složité. Obchodní cesta se tak stane těžkou a bolestnou zkouškou, po které už nic nebude jako dřív.

Režisérka Susanne Bier těží z civilního pojetí a křehkých momentů, kde potlačuje stylistické prvky a nechává vyniknout postavy a herecké výkony, na kterých společně se silným scénářem snímek stojí. Stejné premisy využívá i americký remake z roku 2019, ovšem s tím rozdílem, že Dánsko nahrazuje New York a muže jako protagonistu žena.

Remake odpremiéroval na festivalu Sundance a dočkal se rozporuplných reakcí. Hlavní výtkou byl neoriginální přístup k původnímu materiálu a nedostatečné opodstatnění toho, proč film vůbec vznikl. Na druhou stranu reakce lidí, kteří originál neviděli, byly kladné.

Knižní trilogie Stiega Larssona se stala světovým bestsellerem roku 2009 a dočkala se švédského filmového zpracování v thrillerech Muži, kteří nenávidí ženy, Dívka, která si hrála s ohněm a Dívka, která kopla do vosího hnízda. Všechny tři kousky, z nichž každý natočil jiný režisér, sklidily kritický i divácký úspěch.

O adaptaci prvního jmenovaného projevil zájem tvůrce osobitých thrillerů David Fincher. O dva roky později natočil stejnojmenný remake pro anglicky mluvící. Stylem a atmosférou se od původního zpracování diametrálně liší. Fincher do adaptace vnesl cit zkušeného vypravěče, jehož stylistická vytříbenost je na první pohled zřejmá především ve scénách, které se nacházejí v obou zpracováních. Volil pečlivě zinscenované pohyby kamery, z nichž každý pečlivě zapadá do precizní žánrové skládačky.

Originál volí ke snímání zběsilou ruční kameru a jednotlivé scény postrádají důmyslnou výstavbu. V jeho prospěch však hraje nesvázaný autorský styl s otiskem evropské filmařské tradice. Nutno zmínit, že jde o nerovný souboj, jelikož Fincher měl k dispozici zhruba o 80 milionů dolarů víc. Obě díla však platí za zdařilé převedení literární předlohy na filmové plátno, které filmaři obohatili o vlastní ingredience.

Takřka jednoaktový dánský snímek sleduje bývalého policistu, jenž pracuje na tísňové lince. Když mu zavolá žena v ohrožení, ale hovor se náhle přeruší, začne po oběti pátrat pomocí dostupných technologií. Závod s časem a tísnivé prostředí jedné místnosti otevírá protagonistova osobní traumata, která souběžně s náročným případem zkouší lidskou psychiku a vyvolávají strach.

Oceňovaný debut Gustava Möllera, jenž si odnesl například hlavní cenu z festivalu Sundance, velmi zručně pracoval se skromnými podmínkami. Hlavní napětí budoval v momentech, které na plátně vůbec nejsou vidět. Po atraktivním nízkorozpočtovém snímku sáhl streamovací gigant Netflix a roku 2021 představil vlastní verzi.

Ta přináší živější prostředí a využívá sekvencí, ve kterých hlavní hrdina opouští prostředí telefonického centra, čímž do případu zapojuje i další postavy. Nové zpracování hrdinu obohacuje o další vlastnosti a známky fyzické nemoci, vyvolané náročným povoláním. Největším rozdílem je však vstřícnější konec, který se vymezuje proti fatálnímu závěru dánského předchůdce. Většinový názor zní, že všechny tyto změny jsou ke škodě, společně s nevydařeným režijním vedením a špatným budováním atmosféry.

Žádný žebříček nepostihne všechny důležité a dobré filmy a někomu nebude subjektivně vyhovovat. Tento seznam se pokouší dát dohromady ty nejlépe hodnocené a vždy něčím výjimečné snímky, co měly premiéru v roce 2022. V našem pořadu jsme recenzovali podrobněji už Top Gun 2, Elvise, Nene a Podezřelou.