V novém Pinocchiovi se slavná loutka střetává s Mussolinim. Na loutkový animák oscarového režiséra je radost koukat

Del Toro je zvláštní úkaz. Na jednu stranu je nepochybné, jak moc mexického režiséra baví využívat hollywoodské prostředky k filmařským hříčkám, je ale snazší mít ho rád z principu než v praxi. Stačí se podívat na střídmé přijetí Kabinetu kuriozit i nejistoty, jaká panují nad oceněním Tváře vody na Oscarech. Jako by se občas ztrácel v kulturních referencích a své lásce k filmu a vzdaloval se publiku.

Zdá se ale, že nový Pinocchio bude jeho nejlépe přijatým filmem, alespoň z pohledu zprůměrovaných hodnocení. Přitom se nedá říct, že by v něm překonal to, co mu občas bývá vytýkáno, naopak se tomu zcela oddal. Pinocchio je v první řadě řemeslně vytříbená podívaná, k níž je těžké necítit okamžitou sympatii za náročnou, nadšenou a nápaditou práci, kterou máme před očima každou vteřinu.

Zkraje také pochopíme, že se del Toro nevzdá své tendence špinit zdánlivě nevinné obrazy ošklivostí reality. Už když Geppetto po ztrátě svého syna tesá loutku z borovicového dřeva, nečiní tak s dojemnou slzou v oku, ale v záchvatu hněvu a agrese, posílený alkoholem. Jeho první střet s novým dřevěným synkem má až hororový nádech, jako by šlo o variaci na Frankensteina, čemuž se ostatně nelze divit. Ne každý by hned běžel obejmout bytost, která vypadá, jako by vyskočila z nějaké pekelné jámy (v podnapilém stavu zkrátka nevytvoříte zrovna Michelangelova Davida).

Poté, co se starý tesař uklidní, vystřízliví a překoná prvotní šok, se ale vrací do své typické role a snaží se Pinocchia vychovat. Ten je totiž tabula rasa, osoba bez morálky, etiky a vlastních názorů. Má pouze inklinaci zažívat zábavu a rošťačit. Pod vlivem Disneyho je zdůrazněná role cvrčka coby personifikace svědomí, tentokrát nejen chlapce, ale i jeho otce. Modrá víla, která celý experiment uvede do pohybu, je pak pojatá jako kříženec pohanského božstva a biblického anděla. Míněno hrůzu nahánějícího anděla podle autentického popisu v bibli, nikoli okřídleného batolete.

Vzhledem k tomu, kolik podnětných psychologických (a občas kontraproduktivních pseudopsychologických) výkladů se na Pinocchia stačilo za skoro sto padesát let nabalit, zapomínáme, že smyslem původní knihy bylo poučit děti o tom, proč musí poslouchat své rodiče. Proč je nezbytné připustit, že dospělí vědí víc a líp, následovat jejich vzor a přijímat jejich hodnoty.

Pozdější interpretace soustředící se na problém svobodné vůle, svědomí a osobní identity nebyly součástí autorského záměru Carla Collodiho. To je nedělá méně platné a už vůbec ne nežádoucí, právě naopak. Je skvělé, jak moc mohl původně relativně banální příběh rozkvést. Del Toro pak přispívá méně tradičním přístupem a otevírá otázku fašismu. Příběh je totiž posunutý o půl století dál a vedle Geppetta si na výchovu Pinocchia dělá nárok i italský totalitní režim.

Pokud jste si někde už přečetli, že del Torův Pinocchio zahrnuje nástup fašismu jako důležité téma, jistě vás to nepřekvapilo. Vždyť na kontrastu pohádky a nelítostné historické reality byl založený už Faunův labyrint, režisérův doposud nejslavnější a nejmilovanější film. Možná jste si ale mysleli, že témata totalitní moci a indoktrinace budou nalezeny v původním příběhu.

Ve skutečnosti se ale Pinocchio odehrává zhruba tak, jak existuje ve veřejném povědomí, a fašismus je do příběhu vložený jako další motiv, pojatý v nečekané doslovnosti. Hrdina doslova vystupuje před Mussolinim a následně odchází na vojenskou školu. Starosta, nadšený fašista, totiž zjistí, že dřevěný chlapec je de facto nesmrtelný (vždy, když zemře, promluví se sestrou modré víly a je poslaný zpět na svět), což se samozřejmě bude během války hodit.

Je trochu zvláštní sledovat příběh, jenž je většinou čtený alegoricky, položený vedle tak konkrétní dějové linie, kde vystupuje skutečný italský vůdce, řeší se opravdová armáda a politika. Ve Faunově labyrintu existovaly fantaskní a realistická rovina v sebereflexivním vztahu. Hlavní hrdinka žila v našem bezútěšném světě, z nějž utíkala do říše fantazie. Ta možná existovala jen v její mysli, možná byla skutečná. A my o tom mohli spekulovat.

V případě Pinocchia ale neexistuje žádný klíč ani systém, oživlá loutka prostě přeruší svůj příběh a zatančí fašistům. Jedná se o vypravěčsky podivně nesofistikované řešení, jež z principu bortí jakékoliv nuance. Pokud fašismus nabírá takto hmotné podoby, stává se symbolické čtení méně potentním.

Samozřejmě to není nutně něco, co musí zničit zážitek ze sledování. Filmaři nemají povinnost tvořit dokonalé mechanismy, kde vše do všeho zapadá. V tomhle případě to ale podtrhává jiný problém s příběhem Pinocchia, který už zlomil vaz nejedné adaptaci, a sice jeho silně epizodickou povahu. Zatímco v knize snáz přijmeme, že každá kapitola obsahuje víceméně uzavřený děj, u celovečerního filmu jsme zvyklí na kontinuálnější vyprávění.

Del Toro se na jednu stranu snaží vyvolat dojem ucelenosti stejně jako jeho předchůdci, zároveň ale ještě zvýšil jeho roztříštěnost, když kromě kanonických zastávek ve škole, cirkuse či v břiše velryby doplňuje několik dalších. Film tak mimo jiné zbytečně překračuje dvouhodinovou stopáž. (Podle IMDb se dokonce jedná o nejdelší stop motion film všech dob.)

Přitom nebylo třeba nic komplikovaného domýšlet. Předloha se svým tématem touhy být opravdovým/správným chlapcem by jako alegorie fašismu posloužila s minimálními dodatky. Vždyť starosta se synem a majitel cirkusu s jeho cvičenou opicí jsou nositelé prakticky stejných motivů. V důsledku toho sledujeme některé scény jakoby dvakrát, aniž by k tomu byl důvod, protože celý film se na rozdíl od Labyrintu odehrává v jednom plánu. Ke konci tedy některé scény začínají působit jako déjà vu.

Del Toro má naštěstí v rukávu eso, jímž je stop motion animace. Výjimečná forma může snadno získat prioritu nad vyprávěným příběhem, na tom není nic špatného. Někdy může být dokonce výhodné, když je děj jednodušší či povrchnější, abychom si mohli víc vychutnat jeho zpracování. Del Toro, stejně jako Wes Anderson s Panem lišákem či Psím ostrovem, se tu plně odevzdává své cinefilii a obskurní, ale tím pověstnější animátorské technologii. Stop motion animace sice zpravidla není komerčně lukrativní, milovníci filmu ale právě proto zbožňují, když se nějaký slavný filmař rozhodne ji oživit.

Není divu, že snímek je na Netflixu provázený filmem o filmu, jenž odhaluje, jak technologicky náročné bylo dát tento bohatý svět do pohybu. Stop motion animace je vždy obrovskou piplačkou, kdy je třeba stvořit každé políčko zvlášť. A del Toro to svému štábu neusnadnil rozhodnutím užívat velmi živou kameru, jejíž pohyb celý proces ještě víc komplikuje.

Velká část potěchy ze sledování pak pramení z přemýšlení nad tím, kolik musela dát tak náročná produkce práce, jak úžasně plynulé jsou pohyby loutek a kolik detailů se podařilo do scény vložit. My Češi budeme jistě přemítat o tom, jestli del Toro viděl Švankmajerova Otesánka a nechal se jím inspirovat, představení loutky to trochu evokuje. Jinak ale del Toro buduje vlastní vizuální styl, který nikdy nedosahuje úrovně nepříjemnosti pro případné dětské publikum. Ostatně mluví se v něm anglicky, nikoli italsky, což značí potřebu zůstat přístupným.

Je možná trochu zvláštní, že při materialistické a snad i trochu fetišistické povaze zážitku založeného v mnoha ohledech na technologii zpracování se daří emoce podtrhávat, nikoli dusit. Křehké okamžiky otcovské lásky a dětské zranitelnosti vynikají ve stop motion animaci naplno.

Snad nás myšlenka, že všechna ta energie byla vložená do tak jemných scén, nutí víc je docenit. Rozhodně platí, že kdyby byl Pinocchio se stejným scénářem záběr po záběru realizovaný jako hraný film (a bylo by to možné, protože del Toro se drží při zemi a nepouští se do ničeho, co by se nedalo zvládnout s herci), působil by neobjevně a vlastně celkem zbytečně. Volba správného média nás ale vede k tomu, abychom si užívali každý okamžik, každý záběr, každou projevenou emoci a méně se soustředili na soudržnost filmu, jeho dějovou objevnost a podobné prvky. Proto jde Pinocchia stále silně doporučit.

Snímek BANGER. je spíš komedie, která se až ke konci překlopí v drama. Možná nejlepší český film roku je natolik propojený s hudbou, že i celá recenze je tentokrát hlavně hudební.