Proč nás tak fascinuje příběh Pinocchia? Novou verzi příběhu prolhané loutky chystá Disney i del Toro

Pinocchio patří mezi příběhy tak univerzální, že se napevno zažraly do světové popkultury a rychle se staly obecným kánonem skoro jako nějaká biblická legenda nebo řecká báje. Přitom jde o pohádku, která byla poprvé odvyprávěna v Itálii až roku 1883 spisovatelem Carlem Collodim.

Její nejslavnější filmovou verzí je pak druhá celovečerní disneyovka z roku 1940, jež si za svých více než osmdesát let, jak už to tak disneyovky dělají, původní příběh poněkud přivlastnila.

Přesto jde o značku ve veřejné doméně, jejíchž interpretací bychom se stěží dopočítali. Když vezmeme v potaz jen tuto a minulou sezónu, našli bychom alespoň čtyři celovečerní filmy. Tím komerčně největším z nich je nová verze od Disneyho, jež nyní zveřejnila první krátkou upoutávku na hraný film pověstného Roberta Zemeckise, režiséra Forresta Gumpa. Řezbáře Gepetta v ní ztvární, jak jinak, Tom Hanks. Zemeckis ho obsahuje pravidelně, kromě zmíněné hlavní role ve Forrestu Gumpovi si Hank zahrál i v Trosečníkovi a v Polárním expresu.

Snímek nemíří do kin, premiéru si má odbýt 8. září na streamovací službě Disney+, nicméně nemusíme se bát, že by proto produkce trpěla nedostatečným rozpočtem. Disney s projektem nakládá jako s jednou z vlajkových lodí platformy, která má nalákat nové předplatitele. Disney+ se chystá na expanzi mimo jiné i do Česka a mít v portfoliu velký film, co nejde vidět jinde, je tedy na místě.

Víc než produkční péče se musíme bát skutečnosti, že hrané verze disneyovských animovaných klasik ze zatím ukazují sice jako komerčně úspěšné, nicméně poněkud strnulé a zbytečné. Kniha džunglí, Lví král i Kráska a zvíře byly obrovskými hity, princip nabídnout podruhé stejný příběh, jen oproštěný od krásy původní animace, se přesto některým lidem už začal zajídat. Jak dlouho tento trend potrvá, než ho publikum odmítne?

Robert Zemeckis navíc poslední roky (vlastně dekády) není v nejlepší kondici. Stal se symbolem integrace neviditelných digitálních triků do hraných filmů, později se ale co do práce s počítači poněkud utrhl ze řetězu. Jeho CGI animáky Beowulf či Polární expres byly na svou dobu technologicky revoluční, publikum ani kritici na ně ale nereagovali zvlášť příznivě a Zemeckis nakonec přišel o důvěru producentů. Musel se vrátit k hraným filmům, opět bez kýženého komerčního výsledku. Nyní je režisérem, kterého je třeba respektovat za jeho neutuchající touhu „dělat si věci po svém“, ale jenž nenese příliš divácky uspokojivé výsledky. Přejme mu (a sami sobě), aby mu to konečně vyšlo!

Status Pinocchia v disneyovském kánonu byl zprvu nevyzpytatelný. Přestože právě z této pohádky pochází ikonická melodie When You Wish Upon a Star, která se stala znělkou celého studia a jejíž étos je vnímaný jako jeho mantra, samotný film dlouho neměl zvlášť významné postavení v porovnání se Sněhurkou, Popelkou či Fantazií.

Když šlo v roce 1985 o teprve druhou (a první s větším marketingem) disneyovku uvedenou pro domácí videa, nebylo to proto, že by měla privilegované postavení. Právě naopak, protože byla vnímána jako méně atraktivní. V raných fázích videodistribuce se totiž Disney obával, že uvedení jeho filmů na videokazetách sníží jejich společenskou prestiž a hodnotu. Až když se kazety prodaly rychlostí blesku, studio změnilo distribuční strategii a Pinocchio získal „za odměnu“ pověst „nesmrtelné klasiky“.

Pod vlivem Disneyho a mnoha dalších interpretací se pak příběh Pinocchia v průběhu let trochu proměnil. Nejde ale o posuny tak drastické jako třeba u Chrámu Matky Boží, Fantoma opery a dalších literárních klasik 19. století, které dnes vnímáme zásadně jinak, než jak byly zamýšleny. Už původní kniha je určená dětem, má tedy potřebnou strukturu a rozsah pro pohádkové adaptace.

Ve většině verzí, včetně disneyovky, tedy vidíme totéž: Pinocchio je na cestě do školy sveden cirkusáky, jeho otec Geppetto je při pátrání po něm uvězněn v břiše velryby, Pinocchio je zajat a proměněn v osla… A samozřejmě jeho nos, který se zvětšuje, když chlapec lže. Na vše dohlíží modrovlasá víla a přítomný je i mluvící cvrček symbolizující hrdinovo svědomí. V původní verzi tedy není cvrček všudypřítomným průvodcem a vypravěčem, Pinocchio ho při prvním setkání zabije a cvrček se pouze občas zjevuje jako duch. Není překvapivé, že tento aspekt moderní převyprávění neprovází.

Největší změnou asi je, že Pinocchio se pod vlivem Disneyho stal jakousi univerzální lidskou bytostí tabula rasa, která se musí naučit lidské morálce, protože o ní nemá ani potuchy (jde o obživlou dřevěnou loutku). Původní Pinocchio na svět vstupuje jako škodolibá bytůstka, která se ráda chová špatně. Nejen tedy, že se musí učit, musí se hlavně napravit. Možná se to zdá jako malá změna, když ale vezmeme v potaz, jakým způsobem je dnes tento příběh poppsychology rozkládaný na atomy, jde o poměrně zásadní rozdíl. Říká nám hodně o posunu představ o lidské podstatě a smyslu. Zatímco v 19. století šlo o cestu od hříchu k ctnosti, dnes jde o ustanovení morálního kódu oproti naivitě a bezelstnosti.

Mnozí vypravěči se proto od Disneyho vlivu chtějí oprostit. Například nedávný hraný italský Pinocchio z roku 2019 režiséra Mattea Garrona vypráví příběh záměrně očištěný o jeho pozdní nánosy. Je zajímavé, že Geppetta tu ztvárňuje Roberto Benigni, jenž v roce 2002 hrál Pinocchia ve svém režijním titulu. Ten přišel po Benigniho kontroverzním oscarovém úspěchu s filmem Život je krásný, jehož bizarně optimistická atmosféra v příběhu odehrávajícím se během holokaustu mnohým lezla krkem. I Mel Brooks, židovský komik pověstný svérázným zacházením mimo jiné i s nacistickou ikonografií, označil film za vrcholně nevkusný počin, protože s arogantní bezstarostností naznačuje, že holokaust jde přečkat s úsměvem na tváři. I proto se Benigni dodnes objevuje na seznamech nejhorších oscarových vítězů.

Velmi svérázný a bizarní Benigniho Pinocchio, kde dospělý muž infantilně pobíhá po place a pokřikuje, jako by byl dítětem, byl pro kritiky po filmu Život je krásný darem z nebes. Snímek slavil úspěch v domácí Itálii, zbytek světa ho ale razantně odmítl. Benigni získal Zlatou malinu a snímek je dodnes zmiňovaný jako jeden z nejhorších evropských počinů své doby. Jiní se ho zastávají jako nepochopeného pokusu o originální interpretaci. Vzhledem k tomu, že se Benigni k látce v roce 2019 vrátil, o něm nejspíš sám smýšlí v dobrém. Nový italský Pinocchio je však mnohem „normálnější“ než jeho dvacet let stará verze – už proto, že ústředního hrdinu ztvárňuje skutečné dítě.

Protože příběh Pinocchia je zdarma dostupný každému umělci, setkáváme se s mnoha okrajovými adaptacemi. Sám si z dětství pamatuji snímek Pinocchio a vládce noci, který se pokusil nabídnout nepřiznané pokračování disneyovky tak věrné, jak jen bylo legálně možné. Tvůrci se vskutku dočkali žaloby od Disneyho, kterou překvapivě vyhráli – zvládli obhájit, že nevyužili nic, co je exkluzivní pro verzi z roku 1940.

V loňském roce se ruský tým rozhodl vyslat do světa svůj příšerný, počítačově animovaný počin Pinocchio: Skutečný příběh, který se shodou (ne)šťastných okolností krátkodobě stal hitem TikToku. Anglický dabing totiž Pinocchiovi v traileru zcela nezáměrně přiřadil hlas, který byl okamžitě interpretovaný jako ‚extrémně gay“.

Mladí tvůrci LGBTQ+ komunity se do upoutávky zamilovali a dlouho ji citovali a parodovali pod heslem „Yassify Pinocchio“. Slovo "yassify" je slangový výraz pro proměnu něčeho „normálního“ v gay verzi. Samotné studio Lionsgate, distribuující snímek v USA, tento trend nakonec využilo v oficiální propagační kampani.

Jen se tím potvrdilo, jak univerzální alegorií příběh loutky, která chce „být opravdová“, ve skutečnosti je. Kdybychom započítali ještě aluze a odkazy, tak bychom se v rozměru Pinocchiovy přítomnosti v popkultuře utopili. Z nejznámějších variant jde připomenout třeba počin Stevena Spielberga AI Umělá inteligence, který vznikal podle nedokončeného projektu zesnulého velikána Stanleyho Kubricka.

Pinocchio je zkrátka všude. Po Disneym v září se v prosinci na Netflixu dočkáme i stop motion verze od oscarového Gillerma del Tora, jež bude temnější, ale stále divácky vstřícným převyprávěním, které nám jistě spraví chuť po prvoplánové líbivosti „Myšího domu“.

Mluvilo se i o verzi Rona Howarda s Robertem Downey jr. v roli Gepetta, která ale zatím není v produkci. A vzhledem k tomu, kolik Pinocchiů se nám tu letos nashromáždilo, si na ni buď nějakou dobu počkáme, nebo padne.

Příběh, který mísí chytlavý konkrétní příběh se spoustou univerzálních přesahů, zkrátka tvůrcům nedá spát. Role Pinocchia ve společnosti dalece přesáhla pozici pouhé pohádky pro děti. Stal oblíbeným tématem moderní poppsychologie a pseudopsychologie, kdy je vykládaný jako alegorie všeho, co je zrovna potřeba.

Jestli potřebujeme další adaptace, uvidíme v září a v prosinci, kdy budou uvedeny verze Disneyho a del Tora.