Hororové povídky od mistra žánru dělají z Lovecrafta přízemního břídila, ale světlé chvilky stojí za to

Jeden by řekl, že když se Guillermo Del Toro, oscarový tvůrce Faunova labyrintu či Tváře vody, pustí do povídkové adaptace Lovecrafta, vzejde z toho seriálový hit roku. Kabinet kuriozit Guillerma Del Tora je momentálně nejsledovanějším seriálem Netflixu a skýtá osm samostatných příběhů se stopáží mezi čtyřiceti a pětašedesáti minutami. Sám Del Toro ovšem žádný nerežíroval, pouze na začátku každého z nich vystupuje uvaděč ve stylu Alfreda Hitchcocka a jeho série Alfred Hitchcock uvádí. Kromě třech zdařilých povídek ambiciózní projekt pouze nudí a opakuje shodné postupy.

Mezi povedené části patří epizody Pitva, Pickmanův model a Prohlídka. V prvním případě se režie ujal David Prior, jenž nedávno natočil suverénní hororový debut Prázdnota. Pitva mísí detektivní pátrání po neortodoxním vrahovi v provinčním pensylvánském městečku se zápletkou o invazivním lupiči lidských těl, jejíž rozuzlení se vizuálním provedením vyrovná těm nejbrutálnějším momentům ze série Vetřelec. Lidské oběti navíc prochází duševní i fyzickou agónií, která mimozemského parazita řadí mezi nejpodlejší záporáky hororové historie.

Pickmanův model si pro změnu nejlépe pohrává s designem Lovecraftových světů a stvoření, jejichž existenci v této viktoriánské povídce vyjevuje podivínský malíř ve svých děsuplných kresbách. Ty pomyslně ožívají a sledujícímu odhalují strašlivé výjevy z krvavých orgií, případně i běžné zátiší zachycují monstrózně a znepokojivě. Každého, kdo na ně delší dobu hledí, mohou dokonce připravit o rozum a také fyzicky zranit.

V každé povídce ostatně platí, že kdo si s nadpřirozenem zahrává, toho čekají pekelná muka – ať už válečného veterána, jenž v epizodě Položka 36 získá v dražbě sklad se satanistickými knihami, ženu závislou na televizních reklamách (Mimo) nebo muže posedlého vystopováním ducha své zesnulé sestry (Snění v domě čarodějnic).

Příběhy se odehrávají v rozmezí od viktoriánské éry po současnost a některé se pokoušejí o nadčasové zrcadlení společenských problémů. Veterán z Položky 36 zaujímá rasistický postoj vůči mexickým migrantům, což se mu ošklivě vymstí, v povídce Hřbitovní krysy se dostává na vykrádání hrobů a epizoda Mimo varuje před tím, jak naším myšlením manipuluje televizní vysílání.

Povídky směřují přímočaře za hororovými pointami, které se s výjimkou sofistikovanější Pitvy moc neliší. Hlavní hrdinové či hrdinky hnaní chamtivostí nebo zoufalstvím se propadají až do chřtánu bestií, jako by podstoupili psychedelický „badtrip“. Nikoho asi nepřekvapí, že rozšířené vnímání světa, jakkoli metaforické, souvisí právě se zážitky a stavy navozenými psychotropními látkami. Kabinet Kuriozit tyto pocity zhmotňuje a jeho protagonisté se stávají závislými na různých prožitcích, jichž lze dosáhnout pouze prostřednictvím drog.

Tento proces vrcholí ve zmiňované sedmé části Prohlídka, v níž výstřední miliardář hostí ve svém futuristickém sídle trojici geniálních lidí z oblasti hudby, vědy a literatury a jejich mozkovou kapacitu se snaží navýšit tím, že jim podstrkuje nejlepší trávu a nejčistší kokain. Prohlídka ale především nabízí nejzajímavěji zrežírovanou epizodu a Panos Cosmatos, tvůrce retro thrillerů Za černou duhou a Mandy – Kult pomsty, halí svou drogovou seanci do oranžových odstínů a popraskaného obrazu. Uzavírá ji démonickou erupcí, která nechává vzpomenout také na Davida Cronenberga, potažmo na Dobyvatele ztracené archy.

Cosmatosův příspěvek ale z pohledu stylu i důmyslného využívání žánrových vzorů až příliš vyčnívá. Ostatní povídky vypadají totožně (využívají neviditelný hollywoodský střih) a jejich zápletky i nejméně zkušené hororové diváky a divačky příliš nepřekvapí. Občas je snad zaskočí nekompromisní násilí, kdy bez skrupulí sledujeme lidskou pitvu nebo rozříznutí krku, ale jinak se publikum znepokojuje bezpečnými klišé. Tolik strašidelných snů, z nichž se postavy probudí zpocené a s křikem, jsme v jediném seriálu ještě neviděli.

O protagonisty se většinou nemůžeme strachovat, jelikož nemají naše sympatie. A také proto, že jejich osudy spočívají v nevyhnutelnosti. Jednolitý mustr v tomto ohledu mění až poslední povídka Šum křídel, v níž dva ornitologové pozorují hejno ptáků na osamělém ostrově, přičemž jejich starobylý dům se hemží duchy dětí. Tento příběh je jako jediný postavený na emocionálním a duševním prozření, kdy ženská hrdinka, sama neschopná projevovat lásku, dětským přízrakům propadne víc než okolnímu ptactvu.

Hodnocení takto roztěkaného seriálu je složité. Co se týče výpravy, hereckých výkonů (mezi nejznámější jména patří F. Murray Abraham, Peter Weller, Sofia Boutella, Rupert Grint a Andrew Lincoln) a hudby nelze nic namítnout. Nadpřirozené bytosti vypadají děsivě i přesvědčivě, ačkoli jejich využití postrádá údernost Cronenbergových tělesných hororů i poetičnost Faunova labyrintu.

Kabinet kuriozit zůstává více racionální nežli fantaskní zkušeností, v níž Lovecraftovy noční můry doženou ty, kteří podléhají nemravným a pochybným činnostem. Potažmo někoho, kdo svou mysl vystavuje podnětům, jimž nemůže plně porozumět. Pitva, Prohlídka a Pickmanův model podávají atmosférické a vzrušující svědectví o tom, jak naše zranitelná nervová soustava podléhá vesmíru nedozírných tajů a možností. Ostatní příběhy se ale z hlavy vykouří příliš snadno a jejich nepřekvapivé vyústění či přízemní forma dávají vzpomenout na mnohem kvalitnější díla, jimiž jsou hororové archivy přeplněné. Z filmů inspirovaných Lovecraftem si pusťte raději Anihilaci, Horizont události, Ve spárech šílenství nebo Věc.

Jde o jeden z nejslavnějších filmů z minulého režimu, co skončily v trezoru. Nyní jde do kin jeho restaurovaná verze. Recenze se noří hluboko do minulosti, nachází nečekané paralely a ukazuje, v čem je Ucho nadčasový snímek.