Režisér Forresta Gumpa se příliš nestará o to, aby se jeho Pinocchio stal skutečným chlapcem. Dal nám zatím nejunylejší hraný remake disneyovky, a to je co říct!

Pinocchia asi není třeba představovat. Klasický italský příběh o loutce, jež se touží stát skutečným chlapcem, je s námi již od konce 19. století. Z toho většinu času určuje jeho hlavní popkulturní tvar disneyovská adaptace z roku 1940. Titulní melodie When You Wish Upon a Star se dokonce stala znělkou celého studia a její étos splněných přání je často vnímaný jako firemní politika.

Přesto byl producenty tento animák dlouho považovaný za méně důležitý, na rozdíl od princeznovských pohádek se totiž hůř prodávaly doprovodné hračky. Proto byl v 80. letech Pinocchio jako jeden z prvních titulů Disneyho kánonu experimentálně uvedený a široce distribuovaný na domácích nosičích. Kdyby celá akce skončila jako fiasko a lidé neměli zájem utratit enormních osmdesát dolarů za nosič, nešlo by o příliš velkou ostudu. Jenže americké děti se dočkaly první disneyovky, která se šířila po domácnostech a bylo možné si ji pouštět znova a znova. Úspěch byl obrovský a snímek se dočkal druhého života.

Rozhodně skvělý subjekt na vyždímání trochy nostalgie. A kdo jiný by mohl operaci provést lépe než Robert Zemeckis, který má na kontě některé z nejdojímavějších filmů všech dob, včetně Forresta Gumpa a Trosečníka?

V Česku známe Zemeckise hlavně díky Gumpovi, do historie kinematografie se ale zapsal jako jeden z největších technických inovátorů. Jeho filmy jsou typické posouváním možností filmového řemesla, ať už jsou to triky viditelné jako v Návratu do budoucnosti a Falešné hře s králíkem Rogerem, nebo naopak očím skryté, jako když Tom Hanks předvádí úchvatný výkon v ping-pongu nebo když může Joseph Gordon-Levitt v Muži na laně cvičit provazochodectví mezi newyorskými Dvojčaty.

Jenže někde po cestě se někdejší král americké rodinné zábavy ztratil ve vlastní hlavě a začal dělat jeden propadák za druhým. Nejprve se zhlédl v počítačových animácích, které se pokoušely o fotorealistickou estetiku dříve, než to bylo technicky možné. Na mrtvolně vyhlížející Polární expres nebyl vážně nikdo zvědavý. Brutální Beowulf vypadal ve své době o kus lépe, zpětně se k němu ale nikdo vracet nepotřebuje, protože dnešním standardům zdaleka neodpovídá.

Znenadání nedůvěryhodný Zemeckis byl vyštípaný ze svého animátorského studia a donucený vrátit se k hraným filmům. Bylo jasné, že jeho zájem už neopouští technické aspekty produkce a nedaří se mu nabídnout příběh, o který by publikum mělo zájem.

Pinocchio je pro něj dokonalé zadání. Příběh nemusí řešit, protože už jako šablona existuje původní verze, lze se tedy plně ponořit do technického řešení. Proto nepřekvapivě platí, že audiovizuálně je výsledek nesmírně bohatý, až přeplněný nápady. Ne ani tak ve smyslu originality či krásy jako spíš „momentů, které bylo zjevně náročné realizovat“. Hodně odrazů v zrcadlech, poletujících střepů, mihotajících se světelných zdrojů – to vše je pro počítačové grafiky nesmírně složité na provedení. Jenže co z toho má pro nás vyplývat?

Zemeckisův vizuál úzkostně kopíruje předlohu. Zrovna nedávno přitom v recenzi snímku Fullmetal Alchemist padlo, že fetišistické napodobování animované estetiky v hraném filmu působí většinou divně a nepatřičně. Pinocchio je toho lepším reprezentantem než jakákoli jiná západní adaptace.

Všechny ostatní hrané disneyovky i přes svou nenápaditost plní alespoň základní požadavky „konverze“ jednoho formátu do druhého. Pinocchio se proti tomu drží kresleného designu, často včetně porušování fyzikálních zákonů, aby se věci hýbaly a chovaly jako v kresleném filmu, přestože jsou jinak vyvedené fotorealisticky. Například pivo, jímž jsou děti sváděny zlými cirkusáky, zjevně nereaguje jako realistická tekutina, a učitel vyhazující Pinocchia ze školy jím hodí způsobem, že by mu záviděl mistr světa vrhu koulí.

Nedá se popřít, že jde o unikátní důslednost, na jakou nejsme zvyklí mimo zmíněné Japonsko. A správný divák se vždycky snaží ocenit unikátní výtvarné řešení. Jenže, já se omlouvám, ten film je tak strašně ošklivý! V jeho nekonečné křeči by snad bylo podnětné strávit čtvrt hodiny, ale ne celovečerní stopáž!

Příběh pak mixuje doslovné citace se snahou o modernizaci vkládáním současného humoru a průpovídek, což bude rozhodně část publika iritovat, ať už je to popletená modrá víla postrádající grácii své předchůdkyně nebo Cvrčkovy hlášky. Modernizace by byla na místě, musela by ale být komplexnější než na úrovni vkládaného moderního dialogu. Zvlášť když se zbytek filmu tak vehementně pokouší působit jako klasická pohádka.

Děj je na několika místech mírně obměněný včetně podivně ambivalentního závěru, ne ale dost, aby začal být poutavý. Původní Pinocchio existuje jako varovná série povídek pro nezvedené děti. Verze z roku 1940 mu dodala pevnější dějový oblouk a z Pinocchia se v ní stala sympatická postava. Zdůrazněn byl i motiv otcovské lásky. Představa obživlé loutky toužící po možnosti „být opravdovým člověkem“ pak vždy vybízela k mnoha metaforickým čtením ohledně svobodné vůle a sebeurčení, proto se stala pevnou součástí slovníku popularizátorů psychologie.

Aktuální Pinocchio ale o ničem z toho není. Je těžké si představit, že by o něčem být mohl. Neexistuje, aby vyprávěl příběh, ale aby nabídl novou verzi již existujícího produktu. Všechny učiněné volby dávají smysl, jen když chápeme, že se tu kopíruje něco, co už existuje. Je snad trochu naivní stěžovat si u Disneyho na korporátní přístup postrádající náznak lidskosti. Není ale možné, že jsme tu opravdu překročili únosnou mez?

Nebude to jistě originální příměr, ale film Pinocchio je jako jeho hrdina. Je to „skoro opravdový film“. Skutečným by se stal, kdyby se v jeho prázdném nitru rozžehla duše pomocí nalezení individuality a sebeurčení. Jenže nežijeme v pohádce a nikdy nebyla možnost, aby se to u tohohle projektu stalo. Roberta Zemeckise zajímá už jen možnost hrát si s technickými udělátky a studiu to bohatě stačí, dokud vznikne něco, co posílí brand. Navíc má radost, že se Robertovi podaří do pár scén nalákat kamaráda Toma Hankse, který projektu dodá iluzi prestiže. Nezbývá než doufat, že verze del Tora, která se letos objeví na Netflixu, bude lepší. Nemělo by to být těžké.

Čtvrtý díl komiksového Thora už není lehká komedie, ale vyloženě sebeparodie. Drama zmizelo, i když hrdinovi umírá jeho milá a hrozí mu smrt.