V jádru hororových příběhů se často vyskytuje nějaké pečlivě střežené tajemství. Postava se buď bojí, že by střípek z její temné minulosti mohl vyjít najevo, anebo určitou vzpomínku dokonce sama potlačuje v zájmu zachování duševního zdraví. Touha odvrátit zrak od nepříjemných výjevů je v neustálém souboji se zvědavostí, bohužel však nelze jednoznačně říct, která strana by měla zvítězit.
Na probíhajícím jihlavském festivalu vzbudil poměrně velkou diváckou odezvu dokument, za jehož chytlavým názvem Jiříkovo vidění se ukrývá značně provokativní myšlenka. Její sympaticky agresivní podání si zaslouží uznání, v jiných ohledech jde však o film poměrně problematický.
Už se to blíží! Před koncem listopadu bude na Netflixu k vidění reality show na motivy hraného seriálu Hra na Oliheň (Squid Game). Soutěž s podtitulem Výzva (Squid Game: The Challenge) se honosí hlavně tím, že svého vítěze či vítězku odmění dosud nevídanou částkou čtyř a půl milionu dolarů v hotovosti. Jenže stojí ty peníze za nehumánní zacházení, kterému byli účastníci a účastnice podle zvěstí vystavení?
Ve věku 81 let zemřel americký herec Richard Roundtree. Příčinou smrti byla podle prohlášení jeho dlouholetého manažera Patricka McMinna na webu The Hollywood Reporter rakovina slinivky. „Richardova práce a kariéra znamenají významný milník pro afroamerické hlavní postavy ve filmech. Jeho dopad na celý průmysl není možné docenit,“ uvedl McMinn.
Rozhodně nelze říct, že by si letos filmoví fanoušci a fanynky díky Netflixu přišli úplně na své. Mnohaměsíční čekání na velký hit či alespoň nenápadný klenot sice nedávno ukončil zdařilý Ještěr, ale možná bychom se na největší streamovací službě mohli do konce roku dočkat ještě minimálně jednoho kvalitního snímku. V první ukázce se totiž představuje psychologický thriller Nech svět světem (Leave the World Behind).
Ne, tohle ještě není očekávaný spin-off ze světa Johna Wicka, i když z hlediska tématu i zpracování k tomu nemá daleko. Jihokorejský akčňák se od svého uvedení začátkem října prodral mezi nejsledovanější tituly na Netflixu, a tak bychom si o tomto násilném baletování měli říct něco víc.
Již mnoho se napsalo o agresivních výrocích některých polských politiků (převážně spojených s dosud vládnoucí stranou Právo a spravedlnost) vůči filmu Hranice a jeho autorce Agnieszce Holland. V českém veřejném prostoru neexistuje snad nikdo, kdo by podobnou rétoriku schvaloval či komu by alespoň přišla nějak ospravedlnitelná. Mnohem zajímavější je však situace kolem tuzemské reflexe samotného filmu. Většinu dosud publikovaných kritických ohlasů lze totiž rozdělit do dvou protichůdných táborů, které vytyčují (minimálně) jednu velmi podnětnou otázku o povaze filmového média.
V souvislost s oscarovými rekordmany se snad nejčastěji hovoří o Meryl Streep, která si za svou veleúspěšnou kariéru připsala ohromujících 21 nominací. Na děleném druhém místě se nacházejí Katharine Hepburn a Jack Nicholson, ovšem s obrovským odstupem, jelikož byli nominovaní „pouze“ dvanáctkrát. Věhlasná herečka se však pouze dívá na záda zdaleka nejúspěšnější postavě oscarových dějin, kterou je zakladatel nejvýdělečnější hollywoodské značky.
Pokud jste se v posledních týdnech podívali na desítku nejsledovanějších filmů na Netflixu v Česku, nemohli jste minout titul s geniálně zaměnitelným názvem Forgotten Love. To, co na první pohled vypadá jako další generické melodrama od Netflixu, je však něčím jiným – totiž generickým melodramatem podle polské literární klasiky Mastičkář.
Z letošního benátského festivalu si Agnieszka Holland za Hranici (Zielona granica) odvezla zvláštní cenu poroty, mnohem zvláštnějšího přijetí se však dočkala v rodném Polsku. Dosud vládnoucí politická garnitura totiž na režisérku ostře zaútočila, označila její dílo bezmála za nacistickou propagandu a hanobení polské národní cti. Není přitom pravděpodobné, že by politici v tu dobu film viděli, takže se možná ozývalo jejich špatné svědomí – dění na polsko-běloruské hranici, které film sleduje, totiž z žádného úhlu pohledu nejde označit za zvládnuté a důstojné.
V požehnaném věku 91 let zemřela americká herečka Piper Laurie, která se proslavila rolemi v hororu Carrie (1976), kulečníkovém dramatu Hazardní hráč (1961) či v seriálové klasice Městečko Twin Peaks (1990 – 1991).
Jednou z hlavních hvězd čerstvě skončeného newyorského Comic Conu byl režisér Matthew Vaughn, který vyprávěl o svém podvratném přístupu ke špionskému (Kingsman, chystaný Argylle) i komiksovému (Kick-Ass) žánru.
„Miluji hororové filmy. Nevím, co přesně na tom je, když má člověk krev na obličeji, běhá kolem a křičí o vraždě. Je to však opravdu velmi terapeutické, velmi zábavné,“ řekla hvězda seriálu Wednesday (2022) Jenna Ortega koncem loňského roku v rámci talk show Jimmyho Fallona. Takové tvrzení zní zdánlivě absurdně. Jak může někomu ulevit od duševního napětí, když se vystaví zjevně nepříjemným, brutálním výjevům? Prožívání mladé herečky nicméně skutečně koresponduje s tím, jaký vliv na nás horory mohou mít.
Jméno Sergia Leoneho je spojené především s klíčovými díly spaghetti westernů, jejichž kvality dalece přesáhly brakové rámce svého žánru a zařadily se mezi nejobdivovanější tituly všech dob. Hodný, zlý a ošklivý (1966), Tenkrát na Západě (1968) nebo také mafiánský román Tenkrát v Americe (1984) se pravidelně objevují v žebříčcích nejlepších filmů, Leone však mohl svou poměrně skromnou filmografii rozšířit i o příspěvek v žánru, který bychom od něj nejspíš nečekali – totiž z komiksu.
Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, pravil už před dvěma a půl tisícem let Hérakleitos. Přesto se zdá, že franšíza Vymítač ďábla vstupuje do týchž (a notně kalných) zatuchlých tůní s železnou pravidelností. A totéž nyní platí i o filmaři Davidu Gordonovi Greenovi, který oživuje a zároveň pohřbívá už druhou věhlasnou hororovou sérii. Není toho opakování už přece jen trochu moc?