Víkendoví rebelové poučují o autismu prostřednictvím fotbalu. Hlavně ale ždímají emoce

Režisér Rothemund rozhodně nezapře své dřívější projekty. Ať už šlo o umírajícího teenagera (Spolu to dáme, 2017) či o slepého číšníka (Rande naslepo, 2017), filmaři se dařilo prostřednictvím postav s hendikepem zaujmout publikum hřejivými komediemi s dojemnou nadstavbou. Víkendoví rebelové (v německém originále Wochenendrebellen) v tomhle ohledu nejsou výjimkou a snímek z hlediska scénáře i režie spolehlivě plní vše, co od něj můžeme chtít.

Během první dvacetiminutovky se tudíž dozvíme, jak se dobráčtí Mirco (Florian David Fitz) a Fatime (Aylin Tezel) snaží změnit koloběh celé rodiny poté, co je Jasonovi v předškolním věku diagnostikovaný Aspergerův syndrom. To však není úplně snadné, jelikož Mirco pracuje jako kontrolor ve velkém fastfoodovém řetězci a celý týden cestuje mezi jeho pobočkami. Fatime je proto sama nejen na řešení problémů plynoucích z každodenní interakce s Jasonem, ale i na chlapcovu nedávno narozenou sestřičku.

Mirco proto přijde s návrhem. Upraví si pracovní režim a uleví rodině tím, že chlapce bude o víkendech brát na fotbalové zápasy, aby si Jason vybral tým, jemuž bude fandit. Sympatická myšlenka se samozřejmě rychle obrátí proti svému strůjci, jelikož Jason nehodlá nesystematicky chodit na nahodilá fotbalová utkání, nýbrž musí vidět v akci všech 56 týmů z prvních třech profesionálních lig – a to na jejich domácích stadionech.

Fanoušci fotbalu se však žádných zevrubných analýz od přemýšlivého pozorovatele nedočkají, Jasona totiž zajímá hlavně atmosféra během utkání, která je s jeho poruchou zdánlivě neslučitelná – všudypřítomný hluk, šacování u vchodu, rozlévání piva či křiklavě barevné kopačky fotbalistů, to vše je pro Jasona problém. Chlapcův odpor k halasnému povyku při vstřelených gólech by rovněž potěšil každého člena Fanklubu defenzivního fotbalu. Není však překvapením a ani nijak zaobalovaným tajemstvím, že podstatou celé akce je sblížení specifického chlapce s dobráckým, leč dosud především pracovními povinnostmi zavaleným otcem.

„Jednám logicky a ekologicky. Ale ostatní ne,“ stěžuje si Jason a dává tak publiku nahlédnout do svého světa. Ten obsahuje nepředstavitelné množství psychicky náročných okamžiků, třeba když je potřeba splnit několik pravidel, která si v danou chvíli odporují. Specifika vnímání i přemýšlení člověka s Aspergerovým syndromem se sice místy nevyhýbají zjednodušení a idealizaci, ale v součtu jsou vykreslená poměrně přehledně a určitě věrněji než ve spoustě podobných snímků. Za to tvůrci vděčí především stejnojmenné knižní předloze, popisující totožný projekt skutečného muže a jeho autistického syna.

Kýžených efektů pak dosahují hlavně pomocí jump cutů a iritujících zvuků ve chvíli, kdy se Jason cítí zahlceně. Rozrušit ho může jakékoli porušení velmi přísných pravidel, které si pro svůj život nastavil. Na talíři musí mít všechny složky jídla oddělené, nikdo se ho nesmí dotýkat, učitelku náboženství označuje za konspirační teoretičku a pedantsky dbá na záchodovou hygienu. Když se cokoli vymyká Jasonovým představám, jeho mozek to snáší velmi špatně – a publikum také, jelikož trhaný obraz i zvuk působí v takových momentech až fyzicky nepříjemně.

Stejně tak i postavy Marca a Fatime působí poměrně plasticky. Jedná se o milující a starostlivé rodiče, kteří toho však občas prostě mají až nad hlavu, a tak vybuchnou. Dobře napsané i zahrané trio ústředních figur pomáhá polidštit jinak velmi šablonovitý scénář, jehož zvraty jsou viditelné už zdálky. Momenty největšího dojetí a porozumění na sebe přesně nasedají s okamžiky nejhlubší krize a nakonec pochopitelně nechybí velmi přeslazený závěr.

Jako příjemně předvídatelná rodinná podívaná s humanistickým poselstvím a náhledem pod povrch autistických stereotypů však Víkendoví rebelové fungují, což pro mnoho diváků a divaček rozhodně nebude málo.

Můžete se také podívat na náš žebříček nejlepších komedií letošního roku.