Víc než jen pojídání chobotnic a mlácení kladivem. Old Boy i po 20 letech fascinuje

„Směj se a celý svět se bude smát s tebou, plač a budeš plakat sám,“ cituje hlavní hrdina báseň Osamění od Elly Wheeler-Wilcox. A této samoty si zažije bezesporu dost. Muž jménem Oh Dae-su (neboli Ten, který vychází s lidmi) je totiž jedné opilecké noci unesen a příštích patnáct let tráví v jediné místnosti. „Pokud by mi na začátku řekli, že to bude trvat patnáct let, bylo by snazší to zvládnout?“ ptá se sám sebe. Neví, kdo mu to udělal, a už vůbec neví proč. Celé dlouhé roky žije v naprosté nejistotě, a když jej jeho věznitel nečekaně propustí, Dae-su má v hlavě jediný cíl: pomstít se.

Snímek Old Boy měl premiéru 21. listopadu 2003 a stal se mezinárodním hitem. O několik měsíců později vyhrál velkou cenu poroty na festivalu v Cannes, což prosadil především Quentin Tarantino, velký fanoušek snímku. Některé scény, především pojídání živé chobotnice (což se mimochodem muselo opakovat čtyřikrát a představitel hlavní role Choi Min-sik s tím měl jakožto zapřisáhlý buddhista velké problémy) a jednozáběrová bitka na chodbě, se zapsaly do popkulturního kánonu.

Jde o druhý díl Trilogie pomsty, kam spadá i Má je pomsta (2002) a Nebohá paní Pomsta (2005). Režisér a scenárista Park Chan-wook, který v posledních letech natočil třeba Komornou (2016) či Podezřelou (2022), téma zpracoval opravdu zevrubně. Nebál se nejednoznačnosti, jež se projevuje mnoha výpustkami i velmi temným závěrem, a zcela v duchu jihokorejské kinematografie posledních dekád dokázal umně spojit napínavý příběh na thrillerovém půdorysu, gejzíry násilí, absurdní humor i uchopitelná morální dilemata. Ostatně v samotném filmu trefně zazní, že „pomsta je dobrá pro tvé zdraví, ale bolest si tě stejně znovu najde“.

Na začátku vyprávění se setkáváme s mužem středního věku, který se nedostane na oslavu čtvrtých narozenin své dcery, jelikož to přežene s alkoholem. Tropí scény na záchytce, a ačkoli ho jeho kamarád dostane ven, svobody si dlouho neužije – bez vysvětlení se totiž ocitne v jakémsi hotelovém pokoji, z něhož se však nejde dostat ven. Jediným společníkem je mu televize, díky níž se také naučí bojovat – co v tomto vězení také dělat jiného? Zároveň se také dozví, že jeho manželku někdo zavraždil a on je hlavním podezřelým. Jeho jediným cílem se proto stane nalezení dcery, jíž se ujala pěstounská rodina.

Postupem času si Oh Dae-su na tento způsob života zvykne a, řečeno slovy Petra Fialy, zkouší se prokopat ven. Když už se mu skoro podaří několikaletou dřinu završit úspěšným únikem, probudí se v bedně na střeše vysokého domu. Má s sebou své deníkové zápisy, brzy dostane i mobil a peníze. Je jasné, že jeho věznitel s ním hraje komplikovanou hru. Společně s podezřele nápomocnou kuchařkou Mi-do (Kang Hye-jeong) se snaží zjistit, co se vlastně děje.

Netrvá to tak dlouho a ďábelský mozek stojící za celým plánem se ukáže sám. Lee Woo-jin (Yu Ji-tae) chodil na stejnou střední školu jako Dae-su, hlavní hrdina si jej však nepamatuje, natož aby věděl, čím si měl zasloužit takto krutý trest. Zamotaný a neustále překvapující příběh si dovolí několik nečekaných zvratů, minimálně na poměry asijské kinematografie však nepřekročí hranici sebeparodičnosti. To je důležité, jelikož v takovém případě by nešlo brát předkládané morální otázky dostatečně vážně. A že rozhodně je o co stát, protože postupem času se ukazuje, že Woo-jin rozhodně není typický záporák; a možná je v řadě ohledů i kladnější postavou než protagonista.

„Old Boy je silný film ne kvůli tomu, co zobrazuje, ale kvůli hloubce lidského srdce, které odhaluje,“ napsal kritik Roger Ebert v dobové recenzi. A skutečně, málokterý film s tématem pomsty a vnitřní prázdnoty, jež po ní v lidském nitru zůstává, pracuje tak důsledně. „Hledat pomstu se stalo mojí součástí,” přemítá Dae-su. A i když se ve třech čtvrtinách vyprávění dozví, proč a kým byl vězněný, nedokáže k vlastní škodě od vytyčeného směru ustoupit. Woo-jin na tom však není jinak, i on totiž dlouhé roky žil jen z myšlenky na pomstu a po konfrontaci se svou Nemesis ztrácí důvod žít. „Ať jsi zrnkem písku, nebo kamene, ve vodě se obě rozpustí stejně.”

„Jako thriller, který se odvíjí od oidipovských tabu a slepého osudu, hypnotismu a přeudrčení, otevřele tento průlomový film – částečně akční, částečně drama a zčásti psychologický thriller – dveře korejského filmu k širšímu okruhu diváků,“ rozplýval se kritik Ernest Hardy ve sborníku 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. Jméno Oh Dae-su skutečně vzniklo podle mytologického Oidipa a režisér Park se rozhodně nebránil interpretacím, jež se objevovaly především v jihokorejských recenzích a jež přirovnávaly vztahy Dae-sua, Woo-jina a Mi-do k různým variacím na příběhy krále Oidipa, jeho dcery Antigony a několika bohů z řeckého panteonu.

Ještě důležitějším inspiračním zdrojem však pro Parka byl samozřejmě stejnojmenný japonský komiks ve stylu mangy. Osmidílný grafický román vycházel koncem 90. let a Park jej adaptoval velmi volně. Samozřejmě se nabízejí také paralely k francouzské románové klasice Hrabě Monte Christo, jehož hrdina Edmond Dantès se rovněž po mnoha letech věznění ocitne na svobodě a začne se mstít.

Za zmínku stojí i strhující soundtrack z pera skladatele Jo Yeong-wooka. Ten se nechal inspirovat řadou klasických motivů, z nichž nejvýrazněji zaujme Vivaldiho Čtvero ročních období během scény trhání zubů kladivem, především však většinu skladeb nazval podle známých noirových filmů. Navzdory častému užívání smyčců se hudba vyhýbá patetičnosti, spíše podtrhuje ambivalentní a tajuplnou atmosféru celého snímku. Stejně tak lze pět ódy (či psát analytické statě) na práci kameramana Chung Chung-hoona, který se v posledních letech etabloval i v zámoří.

Popularita Old Boye se odrazila i ve snaze natočit remaky v rámci dvou největších filmových továren světa – tedy Hollywoodu a Bollywoodu. Roku 2006 tak vznikl indický akčňák Zinda, jehož tvůrci sice nezaplatili za práva na remake původního filmu (či ještě původnější mangy), jednalo se však o propadák, a tak společnost Show East (distributor Old Boye) ani nehnala tým kolem režiséra a producenta Sanjaye Gupty k soudu.

V USA však tou dobou už vznikal oficiální remake, který měl původně režírovat Steven Spielberg, do hlavní role se počítalo s Willem Smithem. Kvůli neustálým tahanicím kolem autorských práv však tato jména od projektu odstoupila a zdálo se, že k výrobě ani nedojde. Nakonec se režie ujal trochu překvapivě Spike Lee a před kameru se postavil Josh Brolin.

Remake nenadchl kritickou ani diváckou obec, u obou naopak vyloženě propadl. Recenze film označily za nenápadité a příliš bezpečné převyprávění původního příběhu, k němuž nic nového nepřidává. Spoustu rozdílů je však možné vysledovat – například Brolinova postava je od začátku jednoznačně nesympatická. Jde o mizantropického alkoholika, který se o své okolí vůbec nezajímá. Před nečekaným propuštěním z pokoje navíc v televizi vidí, jak jeho dcera vypadá, což je také podstatná změna. Slavná bitka v chodbě je rozdělená do více úrovní, zcela podle vzorce, že v sequelech či remacích musí být víc atrakcí.

Celkově však jde o výrazně doslovnější a přímočařejší dílo, za což možná může i výrazné přestříhání hotového filmu studiem – přes Leeho i Brolinův nesouhlas totiž došlo ke zkrácení původní 140minutové stopáže na pouhé 104 minuty, což rozhodně podtrhlo dojem ukvapenosti a mechanického převyprávění původního příběhu.

zdroje: Wikipedia; RogerEbert.com; Schneider, S. J.: 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete

Inspirace na další drsné podívané najdete i v našem žebříčku nejlepších akčních filmů všech dob.