Nejlepší evropský herec tančí a zabíjí. Uhrančivý Disco Boy ukazuje strasti svobody

Na první pohled rovněž nejde v obsazení přehlédnout jméno Franze Rogowskiho, jednoho z nejvýraznějších evropských herců poslední dekády. I zde předvádí uhrančivý výkon v roli Bělorusa Alexeje, který v souladu se svým heslem „kdo se bojí, sedí doma“ utíká před minulostí. Jako sirotka ho v rodné zemi nic nedrží, a tak se přes Polsko dostane až do Francie, kde chce získat občanství výměnou za službu v cizinecké legii.

Po absolvování náročného výcviku letí na misi do delty Nigeru, kde místní vzbouřenci bojují proti ropné korporaci. Mezi nimi se nachází i mladý partyzán Jomo (Morr Ndiaye), který na rozdíl od své sestry Udoky (Laetitia Ky), toužící po útěku, nechce svou komunitu opustit. Je přesvědčený, že bojuje za svobodu, z pohledu Evropy však velí skupině teroristů. Je jasné, že cesty Alexeje a Joma se musejí násilně protnout a právě na protikladech (a zároveň podobnostech) těchto dvou hrdinů–válečníků stojí i celé vyprávění.

Pod scénářem i režií je podepsaný debutující Giacomo Abbruzzese a nejde se ubránit dojmu, že právě v těchto dvou složkách by snímek zasloužil více péče. Vykreslení ústřední dvojice postav se totiž spoléhá na výpustky v takové míře, až skoro není možné si k protagonistům najít cestu. Tematicky navazuje na klasiku Claire Denis Dobrá práce (1999), v loňském žebříčku nejlepších filmů všech dob umístěnou na sedmém místě, rovněž mapující život v cizinecké legii.

Množství výcvikových scén připomene Olověnou vestu (1987), snová atmosféra zase Mulholland Drive (2001) a převažující temnota třeba snímky Philippeho Grandrieuxe jako Sombre (1998) či Noci navzdory (2015). Nejvýraznějším inspiračním zdrojem, jakkoli oficiálně neuváděným, je však román Josepha Conrada Srdce temnoty, z něhož mnohem explicitněji vycházel i letošní tuzemský Hadí plyn.

Abbruzzese se nepokrytě vyjadřuje k migraci a kolonizačnímu odkazu Evropy v Africe. Záběry na pestrou přírodu kontrastují s továrnami, jejichž pomocí nadnárodní korporace devastují tamější zdroje, a zatímco se Alexej snaží získat osobní svobodu prostřednictvím služby cizí zemi (a jejím obchodním zájmům), nezáměrně tak zasahuje do svobody Joma a jeho souputníků. Stává se proto věrozvěstem kapitalismu, jenž vykořisťuje slabší s podobnou nesmlouvavostí jako běloruská diktatura – jen méně nápadně.

Audiovizuálně však snímek nepřestává ohromovat. Oceněná kamera Hélène Louvart dokáže ve spolupráci s rytmickým soundtrackem Pascala Arbeze-Nicolase (známého pod pseudonymem Vitalic) publikum vtáhnout a vytvořit bez přehánění hypnotickou atmosféru. Vitalicovy elektronické beaty propojují evropskou taneční hudbu s africkými kmeny, zvuková stopa se též sympaticky nebojí i úplného ticha.

Kamera využívá mnoha subjektivních pohledů, díky nimž se postavám přibližuje o poznání zdatněji než scénář. V prostředí diskotéky se navíc spoléhá na nejednou viděné, ale stále dobře fungující neony, stvrzující snový dojem. Nejpatrnější je to v halucinogenní poslední třetině, kde se rozpíjejí hranice mezi realitou, sny a záhrobím. Do paměti se však vryje i hororově odlidštěný souboj viděný přes termokameru, jenž ještě umocňuje opakovaně načrtávané téma nepatřičnosti člověka v prostředí přírody, z níž se neustále vydělujeme.

Zahraniční recenze chválí především filmařskou invenčnost a oceňují tvůrčí odvahu. Abbruzzeseho a jeho tým skutečně nelze obvinit z toho, že by si vybíral ty nejjednodušší a nejvyšlapanější cestičky, avšak po skončení tohoto hodinu a půl trvajícího transu mnoho nezůstane. Možná by neškodilo ubrat na snaze o dílčí vyjádření téměř ke všemu a namísto toho se soustředit jen na pár hlouběji propracovaných motivů. I tak je však Disco Boy důkazem, že Abbruzzeseho se do budoucna vyplatí sledovat, protože o jeho šikovnosti a výrazném audiovizuálním cítění nemůže být pochyb.

Můžete se ale podívat i na náš žebříček nejlepších letošních filmů.