Martin Svoboda

Český národ miluje kriminálky a detektivky, to není žádná novinka. Zdá se ale, že k nám doráží true crime trend z Ameriky, jenž jim dává poněkud jinou, ne každému příjemnou podobu. U nás jsme stále zvyklí hlavně na žánrové seriály, v nichž je zločin spíš abstraktním rébusem na vyřešení. U takových případů se dá paradoxně snadno odreagovat, odpočinout, jedná se o celkem nevinnou zábavu. Poslední dobou ale stále častěji vidíme příklon k syrovějšímu zpracování skutečných zločinů, jež nás má znepokojit a znejistit. Vrcholem tohoto posunu se může stát Lesní vrah.

Koordináror intimity je jedna z nejmladších filmařských profesí. Jejím předním smyslem je vyvarovat se hrůzostrašným, dříve však romantizovaným historkám o tom, jak se herci a herečky museli potýkat s imitováním sexuálních a intimních scén, což obzvlášť u těch mladších a méně zkušených mohlo vést k traumatizujícím zážitkům. Pozice je stále ne zcela ustanovená a dočkává se kritiky z mnoha dobrých i špatných důvodů. Populární skotský herec Ewan McGregor nyní přispěl k její normalizaci, když tuto službu využil, přestože natáčel scény s vlastní manželkou.

Joan Crawford se narodila před 120 lety. Z velké části právě podle této absolutní herecké ikony vznikla stereotypní představa toho, jak vypadá profesionální hollywoodská star. V tom dobrém, ale i v tom špatném. Na jednu stranu neúnavná dříčka, která se vypracovala z ničeho a každý kus své osoby věnovala kariéře. Na druhou stranu excentrická a zlomená žena se zcela nefunkčním osobním životem. Její dcera Christina vydala nedlouho po smrti Joan výbušnou knihu Mommie Dearest (Drahá maminko), která se od té doby stala maskotem všech „tell all“ biografií. Popisovala v ní předně údajně šokující počínání Crawford jako matky. Na její motivy promptně vznikl film, který se měl předvést to nejlepší, co může Hollywood nabídnout. Stal se však jedním z nejslavnějších průšvihů všech dob.

Na Kinoboxu občas představujeme filmy, které mají zásadní význam pro západní popkulturu a vliv na celé generace diváků, ale z toho či onoho důvodu se neuchytily u nás. Policejní akademie (Police Academy), jejíž první díl slaví 40 let, je opačný příklad. Ano, šlo o komerčně úspěšnou sérii, jak dokazuje počet dílů, jenž se zasekl na obscénní sedmičce. Dokonce vznikl kreslený seriál pro děti a později hraný pro dospělé. Nicméně se jedná o jeden z těch komerčních produktů, jež na domácí půdě časem ztratily jakoukoliv rezonanci. Proč je tomu u nás tak moc jinak?

Čtyřicetileté výročí letos slaví kanonická adaptace Orwellova románu 1984, jenž byl sám uveden v roce 1949. Málokteré literární a posléze filmové dílo mělo ve dvacátém století takový vliv a málokteré bylo tak široce interpretováno a dezinterpretováno. Při pohledu na to, jak vzdálené jsou dnes mnohé Orwellovy výklady jeho záměru, se leckdo ptá, jestli svým ikonickým románem nadělal víc škody, nebo užitku.

Vrána (The Crow) byla v roce 1994 jednou z prvních vlaštovek temných latexových akčňáků, kteroužto éru naplno zahájil Matrix o pět let později. Adaptaci kultovního „prokletého“ komiksu Jamese O'Barra si vzal na svědomí původem řecký režisér narozený v Egyptě Alex Proyas. Problémové natáčení s nejistým výsledkem provázené katastrofami bylo trefným předurčením jeho divoké kariéry. Proyas, který od katastrofálního propadáku Bohové Egypta (Gods of Egypt) nenatočil nový film, má nyní ohledně nové adaptace Vrány, natáčené mimo jiné v Praze, ledasco na srdci.

Kultovní britské uskupení Monty Python se vrací do českých kin se svými největšími úspěchy. Život Briana (Life of Brian), jenž letos slaví 40. výročí, je trefná a především vtipná kritika stádnosti s hned několika nezapomenutelnými okamžiky. Film kdysi na jednu stranu čelil veřejnému odporu, na druhou z něj těžil ve svůj prospěch. Dnes už mají tuhle klasiku prakticky všichni rádi. Zjistěte proč.

Rod draka (House of the Dragon) složil slušný reparát za zpackané finále Hry o trůny (Game of Thrones). Zatímco na první sérii jsme se dívali s nedůvěrou a podezíravostí, druhou už noví i staronoví fanoušci a fanynky vyhlížejí s nadšením. Tím nepříjemnější je, že na čerstvou várku osmi epizod jsme museli čekat celé dvě sezóny. HBO si zřejmě uvědomuje, že pokouší naši trpělivost, proto nyní vypustilo naráz hned dva řízné trailery, jež ještě víc vyhrocují konflikt občanské války Targaryenů.

Vetřelec: Romulus (Alien: Romulus) vznikal původně primárně pro stream, studio 20th Century Studios je ale s výsledkem tak spokojeno, že počin nakonec vysílá do kin. To zní jako dobrá zpráva vzhledem k tomu, do jak slepé uličky dostal sérii samotný Ridley Scott, jehož prequely Prometheus a Covenant nedokázaly nalákat dostatek publika ani jednoznačně přesvědčit kritickou obec. První velmi krátká upoutávka slibuje komorní akci připomínající úplné začátky série.

Bob Dylan je jistě jedním z nejikoničtějších hudebníků 20. století. Podařilo se mu skloubit široký záběr a umělecký statut jako málokomu a respektuje ho prakticky každý napříč žánry a přístupy. Stal se dokonce držitelem Nobelovy ceny za literaturu, což přeci jen zdvihlo pár obočí. Není tedy překvapivé, že Hollywood nemá mnoho trpělivosti a několik jeho životopisů už nám stihl nabídnout. Ten nastávající se pyšní účastí největší současné herecké hvězdy.

Devětasedmdesátiletý australský svéráz George Miller servíruje další z řetězu utržený trailer na prequel Šíleného Maxe: Zběsilé cesty (Mad Max: Fury Road), jež se před devíti lety stala prakticky přes noc nečekanou moderní klasikou akčního žánru. Laťka pro novinku Furiosa: Sága Šíleného Maxe (Furiosa: A Mad Max Saga) je tedy proklatě vysoko a z toho, co jsme zatím viděli, nemáme mnoho důvodů o výsledku pochybovat.

„Tak už víme, od koho přichází kouzlo bratrů Coenů. A není to Ethan,“ zaznívá ve škodolibých reakcích na první samostatný film poloviny ikonického filmařského dua. Kritická obec po něm zůstala rozpolcená a širší veřejnost spíše odmítavá. Co však tyto hlasy většinou neberou v potaz, je skutečnost, že Panenky na útěku (Drive-Away Dolls) jsou film specificky zkonstruovaný právě proto, aby nenaplňoval očekávání vysokého uměleckého díla, ale byl ztřeštěným a zcela z řetězu utrženým excesem.

Luc Besson se nikdy příliš netrápil požadavky na to, jak má vypadat správný film, aby byl označen za umění. Jeho filmy jsou často skvěle natočené a zahrané, najdeme v nich i pořádný kus nápaditosti, prioritou je ale vždy čistá explozivní zábava. Tento filmař vykrádá vše, co se mu namane. Bere si ze světa okolo sebe, co ho baví, a vrací to zpět ve formě hyperaktivní pastiše. Dnes Besson slaví 65 let, během nichž nás učil, že sebe ani film nemáme brát tak vážně a kinematografii si máme především užít.

Greta Gerwig se nikdy netajila tím, že Barbie pro ni má být prostředkem vstupu do mainstreamu a její přední ambicí je stát se „velkou studiovou režisérkou“, která dá světu blockbustery, za nimiž si bude moct stát. Tržby filmu s Margot Robbie a Ryanem Goslingem v čele sahající na jednu a půl miliardy dolarů jí nyní otevírají brány k realizaci takřka všeho, co si usmyslí. Oživuje tedy svůj starší velký megaprojekt. Překvapivě se pak zdá, že jako bokovku chystá i návrat před kameru.

Tvůrci snímku Michael slibují „strhující a upřímné ztvárnění brilantního a přitom komplikovaného muže“, které bude zahrnovat jak Jacksonova „nesporného tvůrčího génia“, tak jeho „lidskou stránku a osobní zápasy.“ To všechno krásně zní, když se ale podíváme na logistiku celého projektu a jeho provázanost s Jacksonovou pozůstalostí, zbývá vůbec nějaká šance, že se od téhle party můžeme takového filmu dočkat? Režisér kontroverzního dokumentu Leaving Neverland o tom pochybuje.