Pověstná filmová katastrofa měla pošpinit hereckou ikonu. Místo toho zabrzdila kariéru vlastní hvězdy

Příběh filmu Drahá maminko je fascinující na všech rovinách. Máme tu dramatické skutečné události, jež film inspirovaly, komplikované natáčení, samotnou bizarní podobu výsledku a v neposlední řadě nečekaný druhý život snímku v médiích a subkultuře půlnočních projekcí.

Jako ultimátní půlnoční filmy známe hlavně The Room a Rocky Horror Picture Show. Díla, na něž vyrazíte s přáteli se seznamem předepsaných rekvizit, kterými pak po sobě během projekce pohazujete, zatímco ve vhodné okamžiky vykřikujete hlášky z filmu. Na The Room jdete se lžičkami a ragbyovými míči, na RHPS se složenými novinami a píšťalkami a na Mommie Dearest se vybavíte ramínky na prádlo a saponátem.

To ale začínáme od konce. Jak se mohlo stát, že filmaři točící zdrcující drama o celoživotním lidském vysílení a mateřském selhání skončili u nezáměrné kultovní komedie? Tady přece není řeč o partě amatérů, ale hollywoodské smetánce. V hlavní roli stanula Faye Dunaway, jedna z největších hvězd na vzestupu. Za ztvárnění Crawford čekala svého druhého Oscara, odnesla si však Zlatou malinu. Později si posteskla, že právě tato role znemožnila, aby jí Akademie vzala kdykoliv v budoucnu na milost. Už nikdy se skutečně nedočkala ani nominace. Na něco takového nestačí jen natočit špatný film. Musíte selhat způsobem, od nějž nejde odtrhnout oči. A vskutku.

Drahá maminko je film existující v neustálém protikladu, Máme tu přehršel vyumělkovaných filmařských gest, která si říkají o respekt a docenění. Jako by filmaři věřili, že našli ztracenou Shakespearovu tragédii. Mnoho půlnočních filmů těží z technického amatérství, zde ale zaujme právě to, že je film řemeslně maximálně ošetřen. Tvůrci však v tomto luxusním kabátu vypráví skandální příběh o zcela nekontrolovatelné ženě posedlé drhnutím podlah a ramínky umístěnými ve správné skříni, v němž zdůrazňují nejvíce pikantní aspekty vysoce kontroverzní knihy, která tehdy hýbala veřejností.

Samotná Christina Crawford se během natáčení od filmu distancovala, když viděla, jak jde scénář z ruky do ruky a postupně se mění ve stále větší bulvár. Tvrdila, že očekávala jemnější přístup a sama neměla v plánu svou matku vykreslit jako zákeřného a stěží svéprávného blázna, který ji celý život pouze psychicky a fyzicky týral. Knihu napsala, aby se vyrovnala s vlastním traumatem a doufala, že se tvůrci více pokusí její matku pochopit.

Asi nepřekvapí, že ať byly motivace Christiny jakékoliv, svět přijal její knihu hlavně jako možnost strhnout masku jedné z největších hvězd. Část čtenářstva se za dceru postavila, část naopak její výpověď odmítla jako snahu přiživit se ještě naposledy na ženě, která se už nemůže bránit. Filmaři pak opět volí schizofrenní přístup. Nabízejí sice gesta empatie vůči těžkému životu Crawford, jenž se nesl ve znamení stresu a neustálému strachu o svou pozici. Mnohem víc se ale zcela bezostyšně rochní ve scénách její donekonečna šponované agrese. Je jasné, kde leží těžiště filmu.

A pak tu máme Faye Dunaway, která… jak to říct a neurazit… předvádí pravděpodobně ten nejintenzivněší herecký výkon, jaký kdy uvidíte. Nicolas Cage by řekl: „Zkus ubrat!“ Každé gesto, každá replika jsou před nás předloženy s takovým prožitkem, že to brzo začne vyvolávat úsměv. Nejedná se o přehrávání neschopné herečky. Jde o ten typ špatného výkonu, který může předvést jen někdo velmi dobrý, kdo si nedokáže určit míru. Režie Franka Perryho, nadšená z hvězdy ve svém středu, okouzleně ulpívá na její tváři, jako by pronášela nejbrilantnější repliky, zatímco Joan říká: „Postarám se o tvoje ponožky.“ A ve vyhrocených momentech, kdy mají emoce téct proudem, si už Dunaway nevystačí se stoprocentní výkonnostní škálou a svou absolutní odevzdaností popírá matematické zákony.

Vyhrocených momentů pak není málo – vlastně skoro každá scéna končí tím, že Dunaway buď hystericky ječí, nebo pláče, nebo bije svojí dceru. Ve filmu je několik mnohaminutových pasáží, kdy Crawford cloumá vztek, pere se se skříní plnou oblečení, válí se na zemi. Mělo by to být hrůzostrašné, a bez debat ohromující je výkon tehdy devítileté Mary Hobel, která  ztvárňuje Christinu v první polovině filmu. Jenže výlevy Crawford jsou tak všudypřítomné a přetažené, že je po nějaké době prostě nejde brát vážně a na další sérii grimas už jde reagovat jen smíchem. Vysílená věta „Týno, přines mi sekeru“ po vylévání si vzteku na záhonku je po právu nejpamátnějším okamžikem filmu, kdy v kině zazní nejhlasitější aplaus.

Zastánci Dunaway přicházeli s teoriemi o tom, že oscarová hvězda předvedla záměrně expresivní výkon, jenž se nepokoušel respektovat mantinely realismu. Herečka se však nechytala stébel a byla upřímná – její maximalismus vznikl ze zcela přímočaré snahy vcítit se do Crawford a předvést přesvědčivou, intimní performanci. Později si sypala popel na hlavu ohledně toho, jak moc se nechala strhnout svou metodou. Jako Joan trávila čas i mimo záběry a pokoušela se jako tato mentálně nevyrovnaná postava žít.  Dostala se pak takřka do tranzu, při němž ztratila schopnost odhadnout, jak působí navenek.

Tady se ukazuje nesmyslnost bastardizované verze herecké metody. Když si uvědomíme, že tu absurdně intenzivní pózu, kterou vidíme ve filmu, udržovala Dunaway po celou dobu natáčení, začne nám dávat dokonalý smysl, že jí to začalo lézt na mozek. Z její Joan Crawford se nám motá hlava po dvou hodinách stopáže, co teprve v tomto stavu trávit dny a týdny.

Snímek bývá označován za „Občana Kanea campu“. A bez tohoto pojmu se při rozboru nechvalného titulu a jeho odkazu neobejdeme. Camp jako pojem existuje už dlouhé dekády, Susan Sontag mu věnovala sbírku kanonických textů již v 60. letech. Do mainstreamového slovníku vstoupil relativně nedávno, masového stvrzení se dočkal v roce 2019, kdy se stal tématem jedné z nejprestižnějších světových módních událostí Met Gala.

Co je tedy přesně camp? Je to situace, kdy se umělecké dílo či společenský akt pokouší dosáhnout standardu vysoké kvality, opulence či jiného setu „oficiálních hodnot“, ale z toho či onoho důvodu absolutně selže. Výsledek má blízko ke kýči, ovšem s tím rozdílem, že kýč si spojujeme s významovou vyprázdněností, zatímco camp si v sobě ve vší existenciální bolesti zachovává aspirace a přání jeho tvůrců a nositelů. Když sledujeme camp, sledujeme nenaplněné touhy těch, kteří se ho dopustili. Jde o střet velikášské vize se syrovou realitou. A je tu ještě jeden zvrat: K tomuto selhání necítíme odpor, ale empatii i sympatii, snad protože se camp stává metaforou našich vlastních přešlapů a nedostatků. Camp je s nadsázkou přijaté memento mori našich společenských ambicí.

Film Drahá maminko se stala jedním z nejslavnějších reprezentantů campu. Jde o dílo mnoha kvalit, kde vidíme řadu lidí odvést hodně poctivé práce. Faye Dunaway tu před nás vylila tolik energie, že by mohla pohánět celý projekt Manhattan. Kdyby byl svět fér, muselo by jít o skvělý film. Jenže svět fér není a film se setkal s okamžitými negativními reakcemi za svojí nesoudnost a nestřídmost. A poté velmi rychle následovalo pobavení a údiv. Jak mohli mít tvůrci tak málo emocionální soudnosti, že nechápali, jak legračně to všechno vypadá?

Studio se rychle chopilo příležitosti a začalo snímek propagovat právě coby nechtěnou komedii. Takto se zapsal do povědomí a přežil až dodnes. Asi není třeba dodávat, že není reprezentativním obrazem skutečné Joan Crawford. Rozporována byla už Christinina kniha, co teprve tenhle veletrh šílenství. Jedná se přesto o úchvatnou popkulturní relikvii, z které jde dodnes hlava kolem.

Podívejte se na žebříček nejočekávanějších filmů roku podle databáze Kinoboxu.

zdroje: Variety, Wikipedia