Životopis Michaela Jacksona slibuje upřímnost. „Celá ta věc smrdí," tvrdí tvůrce slavného dokumentu

Máme tu odvěké dilema hudebních životopisů. Chcete natočit film o popkulturní ikoně, což jde jen velmi těžko bez použití její hudby. Musíte tedy přesvědčit pozůstalost o vašich dobrých úmyslech, jinak hrozí, že budete mít utrum.

V této situaci se nedávno ocitla Sofia Coppola, jejíž drama Priscilla o Elvisově exmanželce a životní lásce nedostalo od správců Presleyho odkazu k dispozici jedinou melodii. Coppola měla štěstí, že ke konceptu jejího filmu se absence autentické Elvisovy hudby tematicky hodí. Jeho figura je nepřístupným a těžko čitelným titánem, s nímž se výrazně mladší dívka musí pomyslně prát o vlastní autonomii.

Životopis Michaela Jacksona má však být mnohem tradičnější podívaná. Producenti jistě pokukují po odkazu Bohemian Rhapsody, jejíž imitace ikonických queenovských vystoupení byla zdaleka nejlepší částí filmu. Bez Jacksonových melodií by tedy tenhle projekt ztratil jakýkoliv smysl. Tvůrci tedy volí cestu absolutní úslužnosti. Správci Jacksonova odkazu mají svou osobu mezi producenty a na place byl podle zdrojů Variety každý den alespoň jeden člen Jacksonovy rodiny. A to nepočítáme, že samotného Jacksona ztvárňuje jeho synovec Jaafar.

Režisér Antoine Fuqua, producent Graham King a scenárista John Logan mají podle všeho v plánu zahrnout i ty největší kontroverze, včetně obvinění ze znásilnění nezletilých chlapců. Jackson byl u soudu legálně očištěn, mnozí však o jeho nevině nadále pochybují. Soudy ostatně neodhalují pravdu, ale prokazatelnost. Oficiální narativ Jacksonova týmu nepřekvapivě hlásá, že upřímná a syrová pravda ukazuje na absolutní Jacksonovu nevinnost a je těžko představitelné, že by tahle firma připustila jediný stín pochybnosti. „Michael byl komplikovaná osobnost. Chci na něj nahlédnout s empatií, ale neignorovat to nepříjemné,“ vysvětluje King. Jak to chce ale udělat, když nemá klíč ke všem dveřím? Nebavíme se nyní o tom, jestli Jackson byl, či nebyl vinen, ale že tvůrci jeho životopisu nemají v zobrazení tohoto tématu uměleckou svobodu.

Nejde pak jen o obvinění ze zneužívání dětí. Jackson bedlivě budoval svůj veřejný obraz. Jemný hlas a nesmělost v mnoha ohledech záměrně zveličoval, jak poznáme z mnoha útržků videozáznamů pořízených ve chvílích, kdy Michael nevěděl, že kamery už jedou. Jednalo se o dravého a cílevědomého obchodníka, který dobře věděl, jak manipulovat médii a veřejným míněním.

Michael Jackson chtěl, abychom o něm smýšleli jako o dítěti uvězněném v těle dospělého, tragické duši zmítané nešťastným dětstvím. Ne nutně proto, aby tím skrýval nějakou ďábelskou pravdu, ale protože taková maska jednak nabízela atraktivní příběh a jednak činila těžším ho za cokoliv kritizovat. Jeho plán byl úspěšný – Jacksonův kult je dodnes silný a jeho fanoušci a fanynky neztratili nic ze svého odhodlání se ho veřejně zastávat. Mají pocit, že Michaela znají a přesně vědí, čeho byl a nebyl schopný.

Režisér Dan Reed stojící za skandálním dokumentem Leaving Neverland, jenž nabízí výpovědi Jacksonových údajných obětí, měl příležitost přečíst si ranou verzi scénáře a výsledek nazývá „nepochopitelně neupřímným.“ Tvůrci si podle něj dávají práci s jistotou popřít věrohodnost právě těch svědectví, která Reed zaznamenal. „Jacksona vidíme okolo nezletilých jen, když se stará o děti s rakovinou, tančí s malou dívkou na invalidním vozíku nebo si hraje se svými synovci,“ říká. Přitom jisté je přinejmenším to, že s nimi trávil mnohem více času v mnohem méně kontrolovaném prostředí. „Vypadá to, jako by se tvůrci zamkli v místnosti se správcem Jacksonova odkazu Johnem Brancem a ten jim nadiktoval, co mají napsat."

Variety také spekuluje o tom, že produkce filmu spolupracuje s Jacksonovými právníky, kteří zdržují nové blížící se soudy Jacksonových možných obětí z Leaving Neverland, které nevzdávají svou pravdu a chystají se do nového boje. Soud odmítl jejich novou žalobu smést ze stolu, právníci se tedy snaží alespoň proces pozdržet, aby se naplno rozjel až po premiéře filmu. „Celá ta věc smrdí,“ hodnotí Reed úzký vztah studia s advokáty.

Čeká nás tedy film, který bude v lepším případě nudně sterilní, v horším bude popírat skutečné zločiny? Nemuselo by to tak být. Jako případný vzor se dá použít Luhrmannův Elvis, který sám zavírá oči před nejvíce kontroverzními aspekty protagonistova života a buduje opulentní spektákl z tragického střetu milovaného zpěváka a jeho bezskrupulózního manažera s tváří Toma Hankse. Luhrmann nikde nedával rozhovory o tom, že jeho film odkryje nějakou explicitní pravdu. Baz ví, co nabízí. A jeho film je tak moc stylizovaný, že by nikoho ani nenapadlo, že je přesným otiskem reality. Ne že bychom se o etice obrušování hran nemohli bavit i v tomto případě, čistě koncepčně ale alespoň vzniklo něco smysluplného. Zato tvůrci Michaela se dušují „upřímností“, kterou ale nejspíš nemohou dodat. Považujete to za problém?

Podívejte se na žebříček nejočekávanějších filmů roku podle databáze Kinoboxu.

Zdroj: Variety