Panenky na útěku
50%
Je přelom milénia a svět vstupuje do doby, kdy bude možné vše. Včetně toho zažít šílené lesbické dobrodružství. Právě to se poštěstí uměřené Marian (Geraldine Viswanathan) a svérázné Jamie (Margaret Qualley). Dvěma queer kamarádkám, které vyráží v půjčeném autě na cestu, aniž by tušily, že v kufru se skrývá hlava Pedra Pascala na ledu a tajemný kufřík, po němž touží celé zločinecké podsvětí.
Zatímco dvě ženy putují americkými maloměsty a Jamie přemýšlí o tom, jak přimět upejpavou Mariam se trochu uvolnit, v patách jim jsou dva mírně patolízalští nájemní zabijáci a vymahači (Joey Slotnick, C.J. Wilson). K nekonečné frustraci jejich šéfa (Colman Domingo) vždy na místo aktuálního pobytu svých cílů dorazí s těsným zpožděním.
Přelom století trochu jinak
Není náhoda, že děj snímku je umístěn do éry přelomu století. Coen a jeho manželka Tricia Cooke, s níž pracoval na scénáři, v mnoha ohledech imitují bezstarostné vulgární mainstreamové komedie tohoto období, jež svou soft-erotiku prodávaly především pubertálním klukům. Panenky na útěku si představují, jak by v takovém kontextu vypadal rutinní film, kdyby jeho cílovým publikem byly queer ženy.
Jedná se o jakýsi náhled do alternativní reality, kde pravděpodobně neexistoval cenzurní Haysův kodex, v jehož důsledku bylo až do šedesátých let nemožné zobrazovat „sexuální deviace“ v jiném než negativním světle. Také svět, v němž LGBT+ komunita nebyla v osmdesátých a devadesátých letech decimována virem HIV, zatímco reaganovská administrativa dala ruce pryč a čekala, až tento „boží trest“ vyřeší tu nepříjemnou věc, že lidé chtějí žít svůj život podle svých představ. Coen dělá něco podobného, jako když v Tarantino v Hanebných panchartech zabil Hitlera – formou fikce nám dává zadostiučinění, kterým nás neobdařila realita.
Panenky na útěku však nejsou přímým náhledem do tohoto ideálního světa. Spíš nabízejí filmové dílo, jaké by v takovém světě vzniklo. Snímek se ostatně otevřeně hlásí ke své umělosti. Jen ne tak doslovným způsobem, jako když Deadpool přeruší film, aby vedl monolog k publiku. Ve scéně intimního dialogu v restauraci například obchází číšník zdlouhavě naše hrdinky a dolévá jim víno, přičemž po každém střihu se rapidně mění hladina ve skleničkách – jde o jednu z nejtypičtějších filmových chyb a aranžmá scény tu jakoby dělalo vše pro to, abychom si jí všimli. Protože nesledujeme „opravdový“ fikční příběh, ale film.
Ne výjimečný, ne originální, ne zapamatování hodný. Víc než onen film samotný je důležitá utopická představa světa, v němž je taková produkce samozřejmostí. To nejvíc fascinující na Panenkách na útěku je, že působí, jako by byly okrajovou součástí nějakého historického trendu. Docílit tohoto dojmu uměle chce mnohem víc talentu, než se zdá. Připomíná to kultovní klasiku Dobrodružství Buckaroo Banzai napříč osmou dimenzí, jež si z nekonečných komiksových sérií dělala legraci čtvrt století před tím, než skutečně ovládly plátno. A stejně jako Buckaroo Banzai jde o film zábavnější a podnětnější na konceptuální rovině než během sledování.
Sympatická absurdita
Ethan Coen se netají tím, že ho přestalo bavit dělat filmy. Proto pět let nenatočil žádnou fikci. Pro tvůrce v jeho postavení je pak typické, že se upne na nějaký koncept a realizuje ho prostě proto, že ho baví představa, že bude takové dílo existovat. Méně důležité jsou tržby, ale i pozitivní reakce veřejnosti. Hlavní je zaplnit prázdné místo. Panenky na útěku evokují právě takovou relikvii.
Nutně to neznamená, že by se absolutně nebylo na co koukat. Viswanathan a Qualley mají dostatečné charisma a jednou za čas se objeví vtip dotažený do takového absurdna, že se je třeba pousmát. Najdeme tu i nějaký ten přesah, předně když se střetneme s majitelem obsahu zmiňovaného kufříku, který (opět s notným nánosem nadsázky a absurdity) odhaluje pokrytectví, šovinismus a elitářství vrcholných politiků.
Někdo možná namítne, že nabídnutý výklad Panenek na útěku je až moc vstřícný. Hledá záměry a vysvětlení tam, kde je prostě ztřeštěný film, jenž nedosahuje kvalit kompletního dua Coenů. Jak si můžeme být jistí, že měnící se hladina vína ve skleničkách není zcela autentická filmová chyba? Jak jde s jistotou říct, že Ethan Coen se jednoduše neodhalil jako ten méně talentovaný ze sourozeneckého dua, jemuž se bez Joelovi pomoci práce rozpadla pod rukama?
Jistě, ta možnost tu je. Už to, že heterosexuální muž staršího středního věku točí film o lesbách, musí nevyhnutelně vést k určité disonanci. Ethan si snad ale zasloužil trochu naší důvěry. Není to navíc poprvé, co si coenovský film hraje s prvky, jimž můžeme zjednodušeně říct „záměrná špatnost“. Ani smysl pro humor tu není zcela nevídaný v coenovském kontextu, byť je jistě o kus „hlasitější“, než býváme zvyklí.
Ale nakonec, i kdyby se mladší Coen skutečně jen ve všem přepočítal, jeho film může pořád fungovat stejným způsobem – může se napojit na určitou náladu a trend i nad rámec záměrů a plánů štábu. Panenky na útěku jsou tedy místy trochu cringe, ale jejich celková energie a nálada jsou nesmírně pozitivní, optimistické a sympatické.
65%
Zdá se, že hnacím motorem Panenek na útěku je otázka „Nebylo by cool, kdyby takový film existoval?“ namísto „Nebylo by cool takový film vidět?“ Díla tohoto typu jsou typická pro zasloužilé tvůrce, kteří už nemusí světu nic dokazovat, takže vypouští filmy jen z vlastního zájmu a zvědavosti. Ethan Coen je certifikovaný umělecký génius, takže není zase tak překvapivé, že se v tuhle chvíli baví hlavně myšlenkou vypouštět do světa koncepčně hrané blbiny.
