Legendární adaptace Orwellova 1984 slaví 40 let. Její výklad říká víc o nás než o čemkoliv jiném

Když se psal rok 1983, začalo působit skoro jako společenská povinnost, aby se dala do pohybu důstojná adaptace Orwellova slavného dystopického románu. Režisér Michael Radford si zprvu kladl jen malé naděje, že se mu podaří obstarat práva, k vlastnímu překvapení to ale zvládl. Jejich majitelé dlouho plánovali vlastní film, tou dobou už ale bylo jasné, že ho tak rychle nedají do kupy.

Před Radfordem ležel obtížný úkol natočit snímek tak bleskově, aby mohl být uveden už příští rok – premiérovat v roce 1985 by přece jen působilo trapně. Režisér to nakonec zvládl, i když si to nevyhnutelně vyžádalo řadu tvůrčích a produkčních kompromisů. Je vlastně zázrak, že se tak relativně výpravné dílo podařilo realizovat v tak šibeničním termínu. Legenda praví, že kamery dojely v říjnu, tedy ve stejný měsíc, kdy si snímek odbyl premiéru. Titulky však tvrdí, že se natáčelo mezi dubnem a červnem – ve stejném časovém úseku, kdy se odehrává děj románu.

Nešlo zdaleka o první nebo poslední adaptaci románu, přesto se tvůrcům podařilo dojít k výsledku, který mnozí považují za reprezentativně kanonickou verzi. Velké chvály se dočkal hlavně John Hurt v hlavní roli a šedivý, depresivní vizuál. Radford se neprosadil svůj záměr natáčet černobíle, obraz tedy alespoň pomocí unikátní technologie „vybělil“ a připravil o všechny výrazné barvy. Bavíme se tu o době o dobrých 20 let před moderním colorgradingem, podobné počínání tedy nebylo samozřejmostí.

Občasnou dobovou výtkou vůči snímku bylo, že do popředí staví milostný románek ve snaze se zavděčit publiku. Většina kritiků to však přijala jako nutnou úlitbu z principu komerčního díla. Modernější výtkou je, že adaptace je až příliš mechanickou ilustrací předlohy, kterou zpracovává bez vlastní invence. Nutno však říct, že právě to bylo cílem štábu a právě to dobovému publiku nejvíc imponovalo. Adaptace s unikátním datem premiéry 1984 neměla riskovat, modernizovat ani posouvat významy, měla být co nejdoslovněji reprezentantem originálu. To se relativně podařilo.

Z toho však vyplývá, že film dědí i některé neduhy předlohy. 1984 byla samozřejmě silně politickým dílem, není tedy divu, že se dočkala silných reakcí ze všech ideologických pozic. Ať už z Orwellova vlastního levicového tábora, nebo pravicových oponentů. Jedna z největších výtek pak během let jen nabrala na váze, a sice že Orwellova satira je tak přitažená za vlasy, že ztrácí lidské měřítko, snadno ji jde vytrhnout z kontextu a přiřadit jí úplně jiný význam. Je bizarním paradoxem, že Orwellovou antifašistickou satirou se dnes ohánějí především konzervativci.

Totéž se stalo tvůrkyním Matrixu, sestrám Wachowským – dvěma trans ženám, jež při psaní scénáře svého ikonického akčňáku čerpaly z vlastní životní zkušenosti a nepřekvapivě jednoznačně progresivní ideologie. Jejich „red pill“ byla inspirovaná pilulkami estrogenu, na kterém ženy jako ony v devadesátých letech závisely. Přesto se dnes červené pilulky staly symbolem krajně pravicových internetových subkultur.

Stejně tak Orwell, „socialista, anarchista a antifašista“ (jedná se o oficiální kategorie z Wikipedie, žádné divoké teorie), rozhodně neplánoval stát se nástrojem konzervativců v současných kulturních válkách a ani ve snu by ho nenapadlo, že jeho dílo bude jakkoliv vztahováno na osobní sebevyjádření jednotlivců. Kdybychom Orwellovi řekli, že třeba snaha trans lidí být oslovováni jejich zvoleným jménem nějak souvisí s newspeakem z 1984, myslel by si skoro určitě, že jsme se zbláznili. A rozhodně by si byl jistý, že jsme nepochopili jeho knihu.

K takovému posunu interpretace může dojít několika způsoby. Matrix, je sám o sobě natolik vágní, že divák s jinou životní zkušeností než autorky si do něj snadno promítne vlastní motivace. Nejde ani tak o dezinterpretaci jako o vyplnění mezer neplánovaným způsobem. Jakmile se rozhodneme, kdo je „ten hodný" a kdo „ten zlý", zbytek automaticky zapadne do sebe. Wachowské pohnuly nebem a zemí, aby se v pokračováních stejné eventualitě vyhnuly, v mnoha ohledech už ale bylo pozdě.

1984 tento princip požírá v ještě větší intenzitě. Posun čtení Orwellova díla je spojen s velkým historickým odstupem a informačním deficitem, kdy mnozí čtenáři jednoduše neznají kontext, v němž tvořil, a aplikují si ho na současnou realitu a témata, jež George buď neznal, nebo se o ně nezajímal. Ví vůbec většina lidí, že Orwell byl zapřisáhlý levičák a ve Farmě zvířat se obracel proti stalinismu, ale ne sociálním hnutím? 1984 je mnohem specifičtější a doslovnější než Matrix. Představení represivního systému tu není pozadím pro vzrušující akci, právě naopak je příběh jen záminkou k představení tohoto systému. Přesto se i Orwell setkával s kritikou nedomyšlenosti.

Orwellem představená tyranie nedává logistický smysl – kdosi vypočítal, že zobrazený státní aparát by k chodu vyžadoval víc obyvatel, než kolik daný superstát má (což lze samo o sobě považovat za komentář neudržitelnosti fašismu). Je třeba přistoupit na to, že Orwellovi nešlo o zobrazení skutečné historické alternativy, ale alegorii. Zobrazuje principy fašistické hrozby, ne však jejich skutečnou podobu. Jenže jakmile jednou otevřeme dveře metafoře, nevyhnutelně hrozí i významový únos. Přestože Orwell zamýšlel kritizovat fašistický aparát, proč si z toho pro osobní potřebu neudělat kritiku sociálního státu, jehož byl Orwell jednoznačným příznivcem?

To by samo o sobě v principu nebylo špatně. Nalézání nových a netušených významů, které mohou klidně popřít původní autorský záměr, je zcela v pořádku. V případě politické satiry 1984 se ale dostáváme do bizarního kolotoče výkladů. Tento román a jeho adaptace se v praxi staly zrcadlem pro každého čtenáře a čtenářku, kteří si do něj projektují jakýkoliv význam uznají za vhodný. Jako satira tedy 1984 jednoznačně selhalo, protože smyslem tohoto politicky a ideologicky angažovaného žánru je předat konkrétní poselství. O tom, jestli může Orwell přesto nadále fungovat jako podnětné umělecké dílo právě proto, že se jeho výkladem každý ideologicky obnaží, lze dál diskutovat.

Podívejte se na žebříček nejlepších hororů podle databáze Kinoboxu.

zdroje: Kinobox, Wikipedia,