Američané na Policejní akademii během 40 let zapomněli. Proč jsme ji my Češi přijali za svou?

Na Policejní Akademii se ve Spojených státech vzpomíná jako na druhořadou komediální sérii z osmdesátých let, která dalece překročila svou trvanlivost. Každé z pokračování megaúspěšné jedničky (jež s výjimkou sedmičky přicházela v hektické kadenci jeden film ročně) vydělalo o něco méně peněz, každé se setkalo s o něco otrávenějším přijetím. Zbytek trpělivosti ztratila veřejnost od pátého dílu, když sérii bez jakéhokoliv vysvětlení opustil neoficiální hlavní protagonista Mahoneye jednoduše proto, že Steve Guttenberg se stal moc úspěšným a drahým na to, aby se téhle eskapády dál účastnil.

Co se týče současných amerických diváků pod čtyřicet, drtivá většina z nich zná Policejní akademii víceméně jen z několika popkulturních odkazů ze starších epizod Simpsonových, které si pak musí nechat vysvětlovat na internetu. Sérii jako Policejní akademie totiž ve své době existovaly mraky, většinu z nich v Česku neznáme. Jedná se o součást trendu „rebel vs. páprda“, který v osmdesátých letech zaplavil plátna i obrazovky s intenzitou plnohodnotného subžánru. Ty nejvlivnější přírůstky vznikaly okolo komediální skupiny magazínu National Lampoon.

Policejní akademie v této konkurenci na domácí půdě nepřečkala test času. Dokladem její irelevance je, že v nostalgií hnaném Hollywoodu na ni nikdo nevzpomíná – kdy naposledy jste zaznamenali nějaký odkaz v aktuálním díle? Ani se nesnažte rozpomínat, nepoštěstí se vám. Deadpool má lepší věci na práci.

U nás a v dalších zemích východního bloku je tomu jinak. Po pádu železné opony se k nám nahrnulo mnoho západního obsahu a Policejní akademie o multietnické skupině bezstarostných policajtů tehdy působila jako „echt americké“ dílo. Zatímco většina doma slavnějších a vlivnějších komedií, se odehrávala častěji na střední škole, takže vizuálně moc nevyčnívají, přítomnost amerických policejních uniforem byla jasným identifikátorem, že sledujeme něco, co rozhodně přišlo ze země svobody.

Vzpomeňme na Majora Maisnera, který se v Byl jednou jeden polda Akademii idealizuje a učí podle ní vlastní žáky. To je samozřejmě záměrně přitažené za vlasy, je v tom ale kus pravdy. Policejní akademii jsme v době, kdy už po ní doma pes neštěkl, přijali za vlastní, protože symbolizovala ultra-západní zboží. A od té doby jsme ji nepustili z televizních obrazovek.

Je paradoxní, že k tomuto přijetí přispělo umístění příběhu do policejní školy, protože právě tenhle prvek doma otáčel hlavy a u ledaskoho vyvolával odpor. My samozřejmě považujeme Policejní akademii za apolitickou, zcela neutrální legraci. V době premiéry jsme s realitou Spojených států neměli ani zprostředkovanou, natož osobní zkušenost a dnes, se čtyřmi dekádami odstupu, tu mezeru opravdu nemáme důvod zaplňovat. Premisa snímku, že policie začne přijímat do svých řad každého, kdo se přihlásí, byla však ve skutečnosti poměrně provokativní.

Pnutí mezi americkým strážci pořádku a širšími masami, obzvlášť těmi jiných etnik, není žádná novinka. Kdo si myslí, že dnes je situace nějak vyhrocená, by byl v šoku z toho, co se dělo tehdy. Myšlenka, že policejní škola bude „infiltrována“ kadety, kteří by jinak nesplňovali podmínky, často lidmi s „neamerickým“ původem a z nejchudších poměrů, tedy nebyla úplně samozřejmá. Policejní akademie je sama o sobě ztřeštěná zábava a neformuluje žádný jasný politický názor, nicméně její výchozí bod do ní nevyhnutelně vnesl ideologický konflikt, který v době premiéry nezůstal bez povšimnutí. Jedny provokoval tím, že policie ztrácí svou vážnost a funkčnost, druhé až příliš utopickým pojetím zavánějícím „copagandou“ (tedy propagandou policejních složek).

Ničím z toho se ale nemusíme trápit. Kouzlo Policejní akademie v Česku spočívalo právě v tom, že šlo o dílo zcela vytržené z kontextu. Nejen společenského, ale i kulturního. Jeden z důvodů jejího domácího vyšumění bylo přehršel víceméně identické, ale i kvalitativně lepší konkurence – to u nás neplatilo. Proto nedělá Čechy nějak „hloupějšími“ nebo „mediálně negramotnými“, že si ze všech sérií zamilovali zrovna tu, kterou Američané časem odkopli. Jednoduše jsme měli úplně jinou zkušenost i zájem a Policejní akademie u nás soupeřila s diametrálně odlišnými normalizačními komediemi, proti nimž byla vítaným ozvláštněním.

Nevadí nám ani ten možná hlavní aspekt, který zabránil domácímu úspěchu, a sice absence jakéhokoliv emocionálního jádra. Tvůrci podobných komedií se většinou snažili, aby byl v jejich snímku alespoň jeden „opravdový“ vztah, během kterého jde pocítit skutečné přátelství či lásku. Přes všechny šílenosti a vulgarity, které často přesahují cokoliv v Policejní akademii, je ve většině těchto filmů zároveň přítomen alespoň jeden prvek, který má chytit za srdce. Na to se tvůrci Policejní akademie zcela vykašlali a nabídli tlupu karikovaných postav definovaných vždy jednou specifickou vlastností, které chodí ze scénky do scénky a zažívají různé anekdoty.

K takovému filmu je těžké přilnout a vracet se k němu, když je jedním z mnoha. Ale s tím se počítalo. Policejní akademie byla koncipována jako mechanická série bez skutečných hlavních postav, bez tvůrčího rukopisu, bez smyslu a cíle, kterou mohli producenti ždímat tak dlouho, dokud byl zájem. Jakmile šestý díl prodělal, série si dala pětiletou pauzu. Když prodělal sedmý (mimochodem první americký film natáčený v postsovětském Rusku), série bez jakýchkoliv fanfár skončila.

V Česku jsme k ní přilnuli, protože pro nás symbolizuje něco specifického a osobního. Konkrétní dobu, konkrétní společenskou náladu. Samozřejmě ne tu americkou, ale naše vlastní divoce optimistická devadesátá léta, kdy jsme si konečně mohli užít americké popkultury, co se jen do nás vešlo. Cokoliv znamená Policejní akademie pro Američany, nás nemusí zajímat. Naše Policejní akademie má vlastní historii.

Podívejte se na seznam nejlepších komedií podle databáze Kinoboxu.