Nejdřív proslula jako Monica v Přátelích. Tak úspěšně přesvědčila svět o tom, že je stejná jako její postava, že málem přicházela o role s jinou náturou, včetně té v hororové sérii Vřískot. Nakonec si účast v postmoderním kultu Wese Cravena vybojovala a všem dokázala, že stejně tak uhraje i pořádně ostrou mrchu. Dnes slaví Courteney Cox 60. narozeniny.
Yann Demange nebyl první režijní volba na zrebootování Bladea v kontextu moderního Marvel Univerza, nahradil totiž odejitého Bassama Tariqa. A nebude ani poslední volbou, protože byl právě odejit také. Lpět na osobě režiséra u prefabrikovaných moderních komiksů je možná trochu naivní a příliš romantické, vždyť prostor na autorské sebevyjádření tu je minimální. Pořád to ale nevěstí nic dobrého.
Medvídek Paddington existuje už dlouho, dokonce od padesátých let, skutečným světovým fenoménem se ale stal teprve nedávno, vlastně až po premiéře druhého filmu v režii Paula Kinga. Zatím jsme tedy neměli žádného celovečerního Paddingtona, který by reflektoval jeho nově nalezenou mezinárodní slávu, byť si digitální méďa s hlasem Bena Whishawa stihl střihnout alespoň ještě scénku s nebožkou královnou Alžbětou. Třetí díl je tedy vyhlížený nejen s velkými očekáváními, ale také nejistotou. Vždyť zmizel ten nejdůležitější člen štábu.
Pořád ještě nevíme, co si o druhém Gladiátorovi myslet. Ridley Scott i přes řadu kultovních zářezů nepatří k filmařům, kteří by byli diváckou sázkou na jistotu, jak dosvědčuje i jeho Napoleon, který publikum ani tak nerozdělil, jako spíš uspal – jeho průměrné hodnocení není střetem dvou znepřátelených táborů, většina diváctva se spíš setkala někde uprostřed. Své menší pochyby o směřování dvojky nyní vyjádřil i Russell Crowe. První pořádný pohled na Paula Mescala na place dotáček je tedy jen chabá záplata.
Někdy se stane, že se herec či herečka narodí pro jednu specifickou roli. Jejich vzezření, manýrismus a celková atmosféra, která je obklopuje, se dokonale manifestuje v jeden specifický okamžik. Může to být trochu nefér k ostatním výkonům, během nichž odvedli čistě technicky stejně dobrou, nebo i lepší práci, ale v umění jsou hodnoty mezi nebem a zemi, které není možné vyplnit pílí a vědomými rozhodnutími. V případě britského herce Hugh Laurieho se jedná jednoznačně o roli ztrápeného geniálního narcise Dr. Gregoryho House. Přes jeho dlouhou a bohatou kariéru plnou dobrých zářezů je naprosto jasné, že Laurie dosáhl maxima svého potenciálu právě tehdy. I proto se ostatně stal nejlépe placeným a nejsledovanějším televizním hercem své éry. Dnes slaví 65. narozeniny.
Vždycky je zajímavé vyslechnout si názor samotných umělců na to, které jejich dílo je podle nich nejlepší. Jednak to ne každý rád dělá a navíc to je málokdy tentýž kus, jaký by veřejnost čekala. Jak je tomu u Willa Smithe, nejslavnějšího fackovače Hollywoodu, který se mimo jiné živí také herectvím?
Novozélandský filmař Andrew Niccol začínal svou kariéru ještě před tím, než v souostrovním státě vybudoval Peter Jackson pořádnou filmovou infrastrukturu. Nezbývalo mu tedy než v jednadvaceti opustit svou zemi a začít si v Londýně budovat kariéru režiséra reklam a videoklipů. Nicméně u toho nemělo skončit, časem z nej vyrostl i výrazný scenárista, režisér a producent známý především svými sci-fi alegoriemi s výraznými náměty. Připomeňme si dnes, v den jeho 60. narozenin, pět jeho nejdůležitějších projektů.
Vetřelec je velmi zvláštní látka. Posledních hned několik filmů bylo kriticky i divácky spíš neúspěšných, přesto můžeme potvrdit, že z mediálního hlediska jde o nesmírně vděčný materiál. O každou novinku i detail ze světa Vetřelce je mezi čtenáři velký zájem a filmaři to moc dobře vědí. Proto to s naším milovaným Xenomorphem nechtějí vzdát – dřív nebo později se přece zájem musí projevit i v návštěvnosti. Naděje se samozřejmě vztahuje především na kinofilm Vetřelec: Romulus (Alien: Romulus), paralelně se ale rozjíždí i dlouho mrtvý seriál, jenž (možná) odtajňuje svůj název i základní synopsi.
Sen mnoha milovníků analogové filmařiny se snad konečně stává skutečností. Prezidentka americké filmové Akademie Janet Yang spouští proces, na jehož konci by mohlo být ustanovení nové oscarové kategorie určené pro kaskadérské kousky. I když ještě není vyhráno, je to zdaleka nejblíž, co se úmorná snaha mnoha lidí z průmyslu blíží k zdárnému konci.
Richarda Linklatera známe jako režiséra nejlepší romantické trilogie všech dob Před... a dvanáct let vznikajícího experimentu Chlapectví. Na americké nezávislé filmařské scéně má za sebou ještě mnohem bohatší a velmi vlivnou minulost. Když tedy Netflix po benátské premiéře promptně zakoupil distribuční práva na jeho novinku Vrah naoko (Hit Man) za 20 milionů dolarů, mysleli jsme, že půjde o jeden z těch případů, kdy chce streamovací služba uzmout kus vysoké umění za cílem zvýšení kulturní prestiže. Po zhlédnutí snímku je ale třeba podotknout, že se v první řadě jedná o divácky vstřícnou lehce romantickou, lehce černohumornou komedii, zlehka inspirovanou skutečnými událostmi. Na vás záleží, jestli vám to bude připadat jako víc, nebo míň, než v co jste doufali.
Měli jsme příležitost zhlédnout čtyři nové epizody Rodu draka (House of the Dragon), tedy polovinu dlouho očekávané druhé série. Samozřejmě máme přísné pokyny nevyzrazovat příběhové zvraty ve jménu těch, kteří zůstávají tabula rasa, přestože předloha je venku už několik let a ultimátní konec krvavé občanské války vyzradil ten blbeček Joffrey už v seriálové Hře o trůny. Pokud tedy chcete, nebude pro vás problém si zjistit, co přesně vás čeká. A pokud se rádi necháte překvapit, pojďme si spolu trochu zamlžit na tím, jak se to povedlo.
Pětatřicetiletá polská herečka Anna Próchniak se nyní na SkyShowtime představuje v hlavní ženské roli seriálu Tatér z Osvětimi (The Tatooist of Auschwitz) na motivy úspěšné knihy australské spisovatelky Heather Morris. Britsko-německý seriál sleduje stejně jako literární předloha skutečný příběh židovského vězně koncentračního tábora v Osvětimy, který měl za úkol tetovat nově příchozím na ruku identifikační čísla. Během toho se zamiloval do mladé ženy a společně hrůzy války přečkali, aby později svůj příběh předali světu. Měli jsme příležitost s Annou krátce pohovořit a zeptat se jí na největší výzvy tohoto náročného projektu.
Ari Aster patří nepochybně k režisérům, které jde nazvat moderními klasiky. Jeho horory okamžitě po premiéře získávají tak výraznou pověst, že se k nim takřka nevyhnutelně jednou budou historici vracet jako k určujícím momentům filmových dějin. Děsivé dědictví (Hereditary) a Slunovrat (Midsommar) jsou jedněmi z nejvýraznějších počinů svého žánru současnosti. Asterův poslední počin, šílený existenciální thriller On se bojí (Beau Is Afraid), se sice nedočkal komerčního úspěchu, tím hlasitěji se ho ale zastávají jeho příznivci. Další jeho počin je na každý pád netrpělivě vyhlížený. A nyní můžeme vytušit, o čem bude.
Už pár měsíců čekáme na zprávu, do jakého projektu se nyní uvrtá kanadský režisér Denis Villeneuve. Od premiéry druhé Duny (Dune: Part Two) přitom víme, že než se pustí do adaptace dalších knih Franka Herberta, zvažuje odpočinek od opulentní vesmírné ságy. I proto, že mezi natáčením jedničky a dvojky „neměl ani hodinu oddechu." Ihned se vyrojilo několik jeho dříve oznámených projektů, které se staly kandidáty na jeho další film. Dostali jsme konečně odpověď?
Filmů o Beatles není málo, byť prakticky žádný z nich se nikdy nedočkal většího komerčního či kritického úspěchu. Příběh skupiny, která prý byla jednu dobu větší než Ježíš, a jejích členů vždy doplatil buď na směšně působící snahu imitovat vystupování liverpoolské party, nebo neschopnost opustit přeříkávání základních mýtů. Jakmile však oznámil oscarový a bondovský režisér Sam Mendes svůj záměr přinést hned čtyři filmy, každý věnovaný jednomu broukovi, nezbylo než zpozornět. Tohle budou Avengers pro dospělé kluky a holky!