„Bylo by naivní si myslet, že vás taková role nezasáhne,“ říká hvězda Tatéra z Osvětimi

Je třeba si uvědomit, že jsme tu svědky skutečného příběhu skutečné osoby. Když posuzujeme zápletku, posuzujeme vzpomínky Laliho Sokolova a jeho budoucí manželky, kteří se potkali a zamilovali v Osvětimi a následně spolu strávili šedesát let.

Jedná se o emocionálně komplikovaný příběh, Laliho poznáváme jako třiaosmdesátiletého muže, s nímž vzpomínáme na nejděsivější události svého mládí. Ale také jde o chvíle, kdy potkal lásku svého života. Takže ano, jde o love story na nejtemnějším myslitelném místě, což není snadný úkol na zobrazení. Správným směrem nás vedla skutečnost, že jsme se mohli obrátit na žitou zkušenost lidí z masa a kostí.

Mé seznámení s látkou bylo samozřejmě skrze knižní předlohu Heather Morris, kterou jsem přečetla před pěti lety a byla jí ihned stržená. Zcela jsem chápala, proč se tenhle příběh stal tak velkým fenoménem. Jde právě o střet obrovské síly příběhu a jeho historičnosti. Že se něco takového mohlo opravdu stát, je hrůzostrašně fantastické.

Největší změnou pro mě byla nutnost ostříhat si vlasy. Doposud jsem vždy nosila vlasy dlouhé, takže šlo o poměrně nepříjemnou změnu. Maskér se mě ptal, jestli bych chtěla raději dojít k holé hlavě postupně – účes si dát po jednotlivých krocích zkracovat, než bych si na absenci vlasů zvykla. Řekla jsem ale, že ne, že to chci mít za sebou naráz.

Pustili jsme se tedy do toho a nakonec se jednalo o nečekaně silný zážitek. Především kvůli asociacím, jaké jsem v tu chvíli nevyhnutelně cítila. Uvědomila jsem si, že nejde jen o obyčejné oholení hlavy, že to dělám ze specifického důvodu. Nebylo to o tom „nějak vypadat“ a nebylo to „o mně“.

Samozřejmě jsem musela i trochu zhubnout, abych vypadala, jak bylo vyžadováno. Rozhodně bych řekla, že šlo o velmi fyzickou roli. Bylo to tedy náročné a dlouhé, stálo mě to mnoho fyzické i mentální síly.

Kdepak, všechno jsem uhrála. Kaskadérka nebyla potřeba. Našlo by se pár scén, které bychom mohli definovat jako méně náročné kaskadérské výkony, i ty jsem ale uhrála sama. A co do fyzické proměny jsem se také připravila dostatečně. Jonah Hauer-King (jenž ztvárňuje hlavní mužskou postavu, pozn. aut.) to měl v tomto ohledu ještě těžší, musel shodit mnohem víc kilo než já. I on to ale zvládnul.

Takže ano, bylo to náročné, ale úměrně velká byla i odměna v podobě pocitu zadostiučinění. Takové role se člověku nenabízejí příliš často a já jsem nadšená, že jsem tu výzvu mohla přijmout. Je nesmírně vzrušující ztvárňovat postavu, z jejíž situace jde strach. Její historičnost pak s sebou nese nutnost zodpovědnosti. Ale jakmile cítíte, že je daný příběh třeba odvyprávět, je snadné dělat pro roli určité oběti.

Myslím, že si na vás takový projekt nevyhnutelně vybere daň, a to platí pro lidi před i za kamerou. Vracet se do tohohle prostředí každý den a mít neustále před očima výjevy z těch událostí, nejde jen tak přejít mávnutím rukou. Bylo by naivní si myslet, že dokážete celou dobu udržet v mysli, že „teď je to jenom jako“. Jakmile znáte historii a máte nějakou empatii, začne se k vám postupem času realita probíjet.

Důležité je být si navzájem oporou, tvořit ucelený kolektiv, kde spolu navzájem komunikujeme. Pro mě byl obrovskou oporou Jonah. I režisérka Tali Shalom-Ezer je úžasná. Na jednu stranu náročná a perfekcionistická, na druhou ale vytváří bezpečný prostor pro celý svůj tým. Díky tomu, o jak skvělý tým šlo, pro mě bylo mnohem snadnější to vše zvládnout.

Přese vše se tedy jednalo o práci v kontrolovaném a soudržném prostředí, kde se nic neděje jen tak samovolně. Všichni jsme navíc měli k dispozici psychologa, pokud bychom potřebovali okamžitou konzultaci. Sama jsem z této příležitosti netěžila, protože docházím na vlastní terapii, kde mám dostatek péče. Vím ale, že kdo potřeboval, měl se na koho obrátit. Možná se to nezdá jako mnoho a možná, že drtivá většina lidí tenhle systém nijak nevyužila. Už jen vědět, že se v případě potřeby tu je pomoc, je ale nesmírně důležité. Tím pravděpodobnější ve skutečnosti je, že ji nebudete potřebovat.

Jednalo se o kooperativní proces. Samozřejmě, že v takové situaci nemáte naprosto volné ruce, je tu historický předobraz. Nicméně aby byl váš výkon upřímný, potřebujete mít možnost vnést dovnitř trochu ze sebe. Základ všeho je samozřejmě komunikace s režisérkou, přičemž Tali má bohaté zkušenosti z chválených nezávislých produkcí. Ví přesně, co od herců chce a potřebuje, ale také ví, kdy jim naslouchat.

Před natáčením vždy probíhaly zkoušky, během nichž byl určitý prostor na improvizaci. Tehdy se dalo rozhodnout, co má smysl použít před kamerami a co ne. Samozřejmě mi nešlo o to prosadit do role co nejvíc ze sebe, ale porozumět nějak vnitřně své postavě. Nastudovala jsem tedy o Gitě, co se dalo, poslechla a zhlédla si její svědectví. Úzce jsem spolupracovala také s naší historickou konzultantkou a mluvila s autorkou předlohy Heather Morris. Můžu říct, že žádná moje otázka nezůstala nezodpovězena. Rozhodně jsem se starala o to, abych roli, kterou hraji, chápala – bylo to pro mě velmi důležité.

Podívejte se také na žebříček nejlepších válečných filmů podle Kinoboxu.

Zdroj: Kinobox